Rujána nás přijala křikem racků a šuměním moře. Za tři dny jsme ji projeli od jihu k severu, potom naše cesta na sever směřuje na dánský ostrov Bornholm.
Podél východního pobřeží směřujeme do městečka Putbus. Je zřejmé,
že všemu tady dominuje turistický ruch. Sezóna ještě nevypukla naplno, ale
všude je vidět poslední přípravy na příliv rekreantů. Silnici lemují
nabídky „Ferienwohnungen“ – pokojů nebo chatiček v privátech.
Dřevěné tabule zase upozorňují na nedaleké farmy, které nabízejí
zeleninu přímo ze záhonu, mléko, maso, vejce nebo med. Téměř každý se
snaží mít užitek ze sezónních návštěvníků.
Čím dál častěji je vidět chaloupky se slaměnými střechami, které jsou
pro tuhle oblast typické. Cestou potkáváme i novostavby, které mají na
střeše slámu.
Ostrovy mívají vždycky trochu zvláštní atmosféru. Obklopeny mořem, šly
svojí vlastní cestou. Také proto nás přitahují. Jedeme zvolna, první
z cílů naší cesty na sever máme u nohou.
Putbus – první větší městečko se zámkem, který je obklopený
oborou. Za ohradou se poklidně pasou jeleni. Přestože jsou zabráni do
jídla, holky se snaží je krmit. Je to zvláštní, přijímají od nás
přesně stejnou trávu, kterou mají za plotem.
Pán za přepážkou v informačním centru nám s velkou ochotou předvádí
mapu a hledá spojení lodí na dánský ostrov Bornholm. S tajuplným výrazem
se pak otáčí za sebe a podává nám malou krabičku. „Family Fun Box“
obsahuje dárky pro celou rodinu. Semínka zahradních kytiček, voňavé
kuličky do koupele, náramek a prezervativy. Vendulku nejvíc zaujalo
papírové kino „The true love story“. Ukazuje jak přicházejí děti na
svět. Odskočím si na chvíli na záchod a než jsem zpátky, projde Václav
s holkami první lekci pohlavního života. Knížku si pak holky berou
s oblibou do spacáku a listují v ní před spaním.
A zázrakům ten den ještě není konec. Zatímco odpočíváme na kamenech
v blízkosti nádraží, do stanice si to jakoby nic přihasí parní mašinka.
Hned za lokomotivou má vagón s koly, vyskáčou z něj cyklisté a
odjedou.
Stejně jako v celém severním Německu, i tady jsou řidiči ohleduplní.
Respektují naše nákladní přívěsy, objíždějí velikým obloukem nebo
trpělivě čekají za námi, až budou moci předjet. Oddělených cyklostezek
podél hlavních komunikací tu není moc. Obvykle jsou ve městech, kde se
používají ke každodenní dopravě. Za hranicí města ale stezky nebo pruhy
končí a cesta opět vede po silnici společně s automobily.
Je vidět, že na cyklisty tu myslí i při výstavbě nových komunikací.
Asfaltové pásy označené symbolem kola jsou tu standardně okolo velkých
křižovatek na hlavních tazích. Podle infrastruktury lze usuzovat, že kola
jsou tu hlavně dopravním prostředkem na kratší vzdálenosti. K vidění
jsou především městská kola, s důkladně krytovanými řetězy,
s planetovými převodovkami a košíky na řídítkách nebo na nosičích.
Ale na silnicích potkáváme i cykloturisty, kteří tak jako my cestují
natěžko.
Turistické cyklotrasy v naprosté většině vedou po stávajících polních
a lesních cestách. Cesty jsou obvykle uježděné, široké a rovné, pro
většinu cyklistů to určitě stačí. Několikrát jsme je vyzkoušeli, ale
s našimi těžkotonážními stroji to nebylo ono. Podloží někdy tvoří
jen uježděný písek, do kterého zapadáme. Mapa od ADFC je výborným
průvodcem, napříště se ale raději budeme držet jistoty na asfaltových
silnicích.
Největší město na ostrově Rujána je pro nás trochu rozčarováním. V Německu jsme si zvykli, že do center historických měst mají automobily jen omezený přístup. Ulice tu zaplňují promenády, pouliční kavárny, předzahrádky obchodů. Bergen je jiný. Už od vjezdu se motáme po kočičích hlavách úzkých uliček společně s davy aut, hlavní náměstí je jedno velké parkoviště. Turisté, kteří obdivují severoněmeckou středověkou architekturu, se musejí dobře rozhlížet, aby je neporazilo nějaké auto. Naše holky tu nemůžou volně pobíhat, pořád jsme ve střehu. Až příliš jasně je tu vidět, jak automobilová kultura devalvuje krásu města.
Wittow je výběžek Rujány, který s ostrovem spojuje tenoučká nudle
pevniny. Jakýsi ostrov na ostrově, kde už není kam spěchat. Cesty se tu
nemohou rozběhnout, na všechny strany končí v moři. Rychlostní komunikace
tu nejsou, jen silnice mezi vesničkami.
Přívoz „Wittower Fähre“ pomůže překonat pár set metrů moře.
Cyklostezka vede podél břehu, na útesech s výhledem na moře. Je to
nádhera. Blíží se večer, jsme unavení a hladoví. Ve vesničce Nonnewitz
na severním okraji ostrova jsou blízko sebe dva kempy. Uprostřed lesa,
přímo na půl cesty mezi nimi potkáváme rybí hospůdku. Pokud jde o ryby,
nikdy jsem je zvlášť neměla v lásce. Na cestách jsem poznala, že
existuje něco víc než vánoční kapr a naučila se rozlišovat. Zatím
ještě netuším, že tohle je jen začátek a první ukázka chuťových
potěšení. Cesta na sever nás ještě zavede k udírnám v Dánsku i ve
Švédsku. Každý národ umí připravovat rybí maso s vlastní invencí.
Tentokrát to byl kousek uzeného heilbutta – v tuto chvíli netušíme,
kterou mořskou rybu to vlastně ochutnáváme. Až dodatečně zjistíme, že
ta výtečná pochoutka byl platýs.
Nejsevernější výběžek Rujány je mys Arkona. V dobách NDR tu byly vojenské objekty – mariňácké bunkry a maják s rozhlednou. Teď žije místo turistickým ruchem. Podél pobřeží sem vede úzká stezka, nestačíme se vyhýbat ostatním cyklistům. Mladé páry i důchodcí na skládacích kolech, s malými batůžky a lahví vody, všichni se potkáváme na mysu Arkona. V nejbližší vesnici jsou umělecké trhy, prodávají tu všechno možné s motivy Arkony.
Po úzkém pruhu pevniny mezi městečky Breege a Glowe, po asfaltové
cyklostezce, se dostáváme až do přístavu Sassnitz. Zítra odsud odplujeme
na dánský ostrov Bornholm. V přístavu jsou nekompromisní: „Na loď se
nedostanete, je celá obsazená!“ Nevěřícně zíráme, ještě se nám
nestalo, že by nás někdy s koly odmítli vzít na trajekt pro nedostatek
kapacity. Po najetí aut do lodi vždy zbývají kapsy na okraji paluby, kam se
pohodlně vejde několik desítek kol. Další loď jede až za tři dny.
Václav toho starostí moc nenaspí. Nechce se nám další tři dny zůstávat
na místě. Vymýšlíme další scénáře, ze Sassnitz vyplouvají další
trajekty do Švédska. Ale museli bychom úplně změnit trasu cesty.
Ráno to zkoušíme, co kdyby se to podařilo nějak domluvit. Bez jakýchkoli
potíží nám prodávají lístky a pouštějí nás na loď. V zástupu
cyklistů před lodí slyšíme i češtinu. Je pravda, že množství lidí
s koly je ohromující. Většina z nich nejede na těžko, zřejmě nechali
auta na parkovišti v přístavu a jedou strávit víkend na kole. Bornholm je
pro víkendovou cyklistiku jako stvořený. Najíždíme do lodi jako první,
abychom přikurtovali kola po krajích parkujících aut. Loď spolkne hromadu
kolařů jakoby nic. Je vidět, že se máme na co těšit. Z paluby se
ohlížíme za sebe. Sbohem, Rujáno!