V této části najdete popis trasy, kterou jsme s našimi dětmi projeli v létě roku 2006.
Ostřílení cestovatelé se možná usmívají pod vousy. Nazvat Podunajskou stezku, jednu z nejznámějších a nejbezpečnějších tras v Evropě „Velkou cestou“, to chce notnou dávku entuziasmu. Velikost téhle cesty ale byla daná něčím jiným – tím, co udělala pro naši rodinu.
Celkem jsme našlapali 1 300 km. Hlavním motivem trasy byly řeky – cesta vedla z Prahy podél Labe směrem na východ. V Zábřehu na Moravě jsme se otočili směrem na jih podél řeky Moravy, přes Hanou a Slovácko na Slovensko a dále k Dunaji. Velká řeka Dunaj vedla naše kola od Stockerau až na rakousko-německé hranice a z Německa přes Šumavu opět domů do Prahy. Kromě několika přívozů na vodní cestě jsme si nepomáhali jinými prostředky a trasu poctivě odšlapali na kolech.
Těžké vybavení nás navedlo k výběru cesty s minimálním převýšením. Ale Česko má takovou šikovnou polohu, díky které se nevyhnete evropskému rozvodí. Prakticky je to taková střecha Evropy, ze které stékají vody na jednu stranu do Černého, na druhou do Severního a na třetí do Baltského moře. Přechody jsme zaplatili skřípěním zubů, kolen a přehazovaček. Střecha Evropy nám dala zabrat. Na vrcholu prvního kopce kousíček před Zábřehem jsme do sebe nasypali pytel datlí, při stoupání z dunajského údolí jsme si už preventivně práskli cukr předem. Díky tomu jsme nakonec zvládli obě rozvodí celkem dobře.
Výběr trasy je vůbec vždycky trochu oříšek. Mapám rozumím asi tak jako koza petrželi, to mi ale nezabrání, abych nemluvila neustále do výběru cesty. Václava svými otázkami doháním k šílenství. I když musím uznat, že za těch třináct let co jsme spolu, si už trochu zvykl. A když se navíc začnu zajímat, jestli jsme náhodou nemohli jet nějakou cestou, která je kratší, méně kopcovitá nebo má lepší povrch, začínají vzduchem lítat elektrické výboje. Na předchozích cestách jsme se tak různě rozcházeli, hledali a zase nacházeli, házeli po sobě vším možným a dávali si názvy, která se obvykle v literatuře vytečkovávají. Letos to bylo jiné. Díky holkám jsme přece jen elektřinu udrželi na uzdě a hádek bylo minimum.
Nikam jsme nespěchali, a tak jsme se posouvali jenom zvolna. Už během příprav jsme si řekli, že nejsou důležité nějaké normy, denní dávky kilometrů nebo tak něco podobného. Hlavní bylo táhnout za jeden provaz a všem situacím čelit společně. Museli jsme jenom velmi málo věcí – najít si dobré místo ke spaní, uvařit a být spolu.
Než jsme si zvykli na pořádek věcí v zavazadlech, hodně dlouho jsme každý den ráno balili. Za celou cestu se nám až na malé výjimky nepodařilo vyrazit za méně než tři hodiny od probuzení. Přesouvali jsme se navíc většinou v době, kdy holčiny spaly. To znamená, že v sedlech kol jsme denně netrávili víc než 3–4 hodiny. Občas jsem se propadala do pocitů zoufalství. My se snad nikdy neposbíráme a nevyjedeme! Než jsme se sbalili po snídani, byl skoro čas na přípravu oběda. Skoro se až divím, že jsme se při tom všem hraní, blbnutí, úklidu, vaření a balení taky dokázali někam přesunout.
1. část – Přípravy
2. část – Trasa
3. část – Jak to
snášely děti
4. část – Jídlo a
vaření
5. část – Zdraví
6. část – Jak
jsme spali