Nejlépe se cítím mezi auty aneb Pražské cyklo-stesky

Ne, není to překlep ani pravopisná chyba. Jde skutečně o stesky. A že se cítím nejlépe mezi auty? Možná to zní neuvěřitelně, ale je to pravda.

Foto: Václav Vrtal

Další fotografie

Řešením problému bezpečnosti cyklistické dopravy se zdá být výstavba cyklostezek, jejichž smyslem je oddělit provoz cyklistů od provozu motorových vozidel. Tento účel je výstavbou stezky v daném místě možná vyřešen, ale přesto jsem přesvědčen, že výstavba cyklostezek neřeší hlavní problém – totiž umožnit cyklistovi rychlý, bezpečný a pokud možno pohodlný přesun z jednoho místa ve městě na druhé.

Síť cyklistických stezek je v Praze natolik řídká, že je cyklista buď musí znát předem nebo je musí hledat. Proto například považuji za diskriminující, když platí předpis, že pokud stezka vede souběžně s komunikací, je cyklista stezku povinen použít. Toto pravidlo by mělo snad své opodstatnění v případě, že by cyklistická stezka byla přímo součástí komunikace, například ve formě jízdního pruhu vyhrazeného pouze pro cyklisty, ale zakazovat za současného stavu cyklistovi, aby jel po komunikaci, kde souběžně vede cyklistická stezka, by bylo oprávněné snad jen tehdy, pokud dopravní značení výslovně omezí vjezd cyklistů na komunikaci a současně další značkou na cyklistickou stezku upozorní.

Když cyklostezka vede po chodníku, bývá často sjízdná pouze v letní sezóně, v zimě se na takových úsecích objevují cedulky „Cesta se v zimě neudržuje“. Pak ovšem předpis o povinném použití stezky může vyvolat už pouze hněv či trpký posměch na adresu „kompetentních“ ú­řadů.

Vedení cyklistických stezek po chodníku dává smysl pouze tehdy, bude-li opět část chodníku vyhrazena výlučně pro cyklisty. Současný stav, kdy se cyklista musí vyhýbat chodcům, kočárkům, bruslařům, psům a podobně, nelze v žádném případě nazvat cyklistickou stezkou, neboť rychlost zaručující bezpečný pohyb cyklisty po takové „stezce“ se příliš neliší od rychlosti běžné pěší chůze a je sotva čtvrtinová oproti rychlosti dosažitelné cyklistou na skutečné stezce nebo na běžné silnici či ulici. Rovněž nejsou všude dořešena křížení stezky s jinými pozemními komunikacemi. Tím myslím například přednost pro cyklisty stejnou jako u přechodů pro chodce. Navíc pokud vede cyklostezka souběžně s hlavní komunikací, pak mi připadá jako nesmysl, aby cyklista dával přednost na každé vedlejší silnici, která se na hlavní komunikaci napojuje, nebo kvůli tomu dokonce sesedal s kola.

To, co bývá v Praze označeno jako cyklostezky, mívá ještě jednu nepříjemnou vlastnost. Člověk, který se snaží cyklostezku pro svou jízdu použít, nikdy neví dopředu (pokud terén předem nezná), zdali bude možné v okamžiku, kdy to bude potřebovat, z této cyklostezky odbočit. Zvlášť s odbočováním z cyklostezky vlevo se vlastně téměř nikde nepočítá.

Zvlášť pozoruhodným jevem jsou obousměrné cyklostezky na jedné straně velké komunikace. Aby mohl cyklista dostát své povinnosti „použít stezku, pokud vede souběžně s komunikací“, musí se o této možnosti vůbec nějak dovědět. Naprosto chybí informační tabule, které by upozorňovaly že na druhé straně komunikace, po které jede (například šestipruhové a nejlépe s tramvajovým pásem uprostřed), je možno použít cyklostezku. A to už nemluvím o tom, že málokdy existuje bezpečná možnost se přes tu komunikaci na tu stezku na druhé straně dostat.

Dostatečné značení cyklostezek je skutečně velkým problémem. Pokud cyklista sleduje nějakou hlavní cyklistickou trasu, pak ještě jakž takž může uhlídat, zdali se ještě nachází na cyklostezce, či už jede po chodníku. I tady je ale po Praze velmi mnoho míst, kde by při doslovném výkladu dopravních předpisů musel cyklista (domnělou) stezku vlastně opustit.

Jako příklad uvedu „cyklostezku“ na Hlávkově mostě v Praze. Vjedu-li na ni od jihu u novostavby budovy Allianz, po chodníku plném stavebního a jiného materiálu a objedu nesmyslné zábradlí postavené napříč přes chodník, dostanu se po této „stezce“ doprostřed mostu na úroveň ostrova Štvanice. Zprava stezku kříží městská komunikace od tenisových kurtů, což podle doslovného výkladu dopravních předpisů znamená, že zde cyklostezka končí. Pokud by tomu tak nebylo, pak by druhá půlka mostu musela být novou značkou označena opět jako cyklostezka. Už přece jen proto, aby se cyklista přijíždějící z ostrova vůbec dověděl, že tudy nějaká cyklostezka vede. Pokud tedy nechci dostat pokutu za jízdu po chodníku, musím mezi auta. Druhá půlka mostu totiž dopravní značkou „Stezka pro cyklisty“ označena není.

Velmi podobný problém vzniká při jízdě v opačném směru. Přijíždím-li od Veletržní ulice, vůbec se nedovím, že při jízdě přes Hlávkův most mám vedle sebe na chodníku cyklostezku. Vodorovné značení, které je na chodníku, nemůže v tomto ohledu „modrou placku“ nahradit. Stejná situace je pak i na křižovatce Plynární a Argentinské ulice směrem od Trojského mostu. O existenci cyklostezky se tam dovím až po sto metrech v místě, kde – pokud bych se rozhodl stezku použít – musím s kola sesednout a přenést či převést ho přes travnatý pás. Jenže po dalších sto metrech „cyklostezka“ kon­čí.

Při křížení cyklistické stezky s pozemní komunikací s provozem motorových vozidel velmi často nejsou vybudovány plynulé nájezdy, cyklista pak musí překonávat hranu obrubníku. A už vůbec nejsou domyšlena místa, kde je označen konec cyklostezky. Například u Kongresového centra ve směru od centra je 600 m dlouhá „cyklistická stezka“ po západní straně Nuselského mostu dokonce ukončena tak, že cyklista (nechce-li porušit zákon) musí buďto pokračovat pěšky a své kolo vést, neboť se nachází na chodníku, nebo přelézt betonovou zábranu (taky porušení zákona) se svodidlem a pokračovat po magistrále, tj. ulicí 5. května. Řešením by bylo pohlídat, aby v místech, kde je cyklostezka ukončena, bylo vůbec možno pokračovat v jízdě bez porušení předpisů. Zatím tomu tak leckde není.

Když už jsem u Nuselského mostu – všiml si vůbec někdo, že dilatační spáry na koncích mostu jsou ve vozovce překryty gumovým pásem, aby si motoristé náhodou nepoškodili tlumiče nebo disky svých kol? A že na chodníku (a tedy i cyklostezce) tyto spáry žádným gumovým pásem překryty nejsou, takže cyklista nucený jet po chodníku si svoje ráfky klidně může zničit a k tomu ještě důkladně naklepat pozadí? Neznám výmluvnější důkaz o diskriminaci a přezírání cyklistů ze strany odpovědných míst.

Cyklistická stezka bývá navíc často přerušována značkami s příkazy typu „Cyklisto, sesedni s kola“ nebo „Cyklisto, veď kolo“ apod. Toto už lze považovat skutečně pouze za výsměch a diskriminaci cyklistů. Tak buďto se cyklista pohybuje po stezce, pak by ale neměl být nucen sestupovat s kola, nebo se pohybuje mimo cyklistickou stezku, pak by ale neměl být zákonem nucen použít něco, co je sice jako cyklostezka označeno, co ale obratem pohyb cyklistů každou chvíli zakazuje. Vždyť ani motoristé nejsou na svých komunikacích vystavováni značkám typu „Motoristo, vylez z auta“, nebo „Motoristo, tlač auto“! Takovéto značky mají pouze zakrýt neschopnost nebo neochotu budovat stezky odpovídajících parametrů nebo aspoň udržovat ty stávající i v zimních měsících sjízdné.

Cyklostezky v centru pak stejně svými parametry mohou sloužit nanejvýš pouze pro rodinnou rekreaci s malými dětmi, které se teprve učí jezdit. Pro cyklistu, užívajícího svůj bicykl jako dopravní prostředek (např. pro jízdu do zaměstnání), jsou vesměs nepoužitelné a v kombinaci s předpisem, že jich cyklista musí užít, pokud vedou souběžně s komunikací s provozem motorových vozidel, jsou vyloženě diskriminační a vedou k vědomému, protože logickému porušování tohoto nesmyslného předpisu.

Z výše uvedeného popisu neutěšených podmínek vyplývá jediné: To, co je v pražských podmínkách vydáváno za cyklistické stezky, je pouze velmi krutý alibismus „kompetentních“ úřadů. Tento stav je umožněn nedostatečnou a vágní definicí cyklistické stezky v zákoně o provozu na pozemních komunikacích.

Výše popsaná situace mě totiž skutečně vede k následujícímu chování: Přestože Prahu znám možná lépe než leckterý taxikář a mám představu, kde se nacházejí „cyklostezky“, užívám jich pouze tehdy, když „se jedu jen tak projet“, tj. stanu se na okamžik „rekreačním“ cyklistou. Potřebuji-li se ale prostě jen někam přepravit, pak mě stav a technické parametry cyklostezek nutí nedbat tohoto podle mého jednoznačně diskriminačního příkazu a cyklostezky prostě ignoruji.

Pro mě je daleko jednodušší, když nemusím v každém okamžiku sledovat, nenachází-li se na cyklostezce zrovna nějaký chodec, maminka s kočárkem či důchodce se psem, když nemusím i já kličkovat mezi kličkujícími bruslaři, nemusím se ohlížet, jestli není poblíž dopravní policista, když nerespektuji značku „Cyklisto zahoď kolo“, nemusím deset minut dopředu přemýšlet, kdy mám z cyklostezky uhnout, abych vůbec mohl včas odbočit a dostat se skutečně tam, kam chci, a hlavně si nemusím v zimě ničit kolo na neuklizeném povrchu „cyklostezky“, která je neschůdná i pro chodce.

Shrnuto: Opravdu je mi daleko lépe na ulici mezi auty než na „cyklostezkách“, které svými parametry ani v náznaku nenaplňují svůj původní účel – tedy aby se cyklista co nejrychleji a nejbezpečněji někam dostal. Naopak (pražské) cyklostezky připravují cyklistovi daleko víc rizik a komplikací a v neposlední řadě také rozptylují jeho pozornost, když se musí soustředit na nejrůznější příkazy a zákazy, na chodce, překážky a podobně – prostě na všechno jiné než na vlastní jízdu.

Nám cyklistům, používajícím svoje kolo převážně jako dopravní prostředek, by daleko více pomohlo, kdyby nás motoristé přestali vnímat jako nevítanou překážku a dopravní komplikaci, smířili se s výskytem cyklistů na „svých“ komunikacích a chovali se k nám ohleduplněji. Určitě by stálo za to, zorganizovat pro motoristy nějakou osvětovou akci, která by je poučila, že bicykl je taky vozidlo a že cyklista je taky člověk a účastník silničního provozu se svými právy. Možná by se pak ani nemuselo stavět tolik cyklostezek a nemusel bych pak být sám, kdo „se nejlépe cítí mezi auty“.

Fotogalerie