Světoběžník Josef Kozák dokončil objezd zeměkoule

Josefu Kozákovi je 46 let a když zrovna necestuje po světě na kole, žije v Hostkovicích u Olomouce a pracuje jako živnostník v oboru slaboproudé eletrotechniky. V loňském roce dokončil cestu, kterou je možno nazvat objezdem zeměkoule.

Foto: Josef Kozák

Další fotografie

Vyjel na východ a vrátil se od západu. Bez sponzorské podpory a bez pozornosti médií strávil na cestě více než rok a ujel vzdálenost větší, než je obvod zeměkoule po rovníku.

Toto nebyl váš první pokus o objetí světa. Ten předešlý na přelomu let 1999 a 2000 skončil dost nešťastně. Povězte nám něco o něm.
Stejně jako nyní, nebylo tehdy objetí světa plánováno. Cílem byla Austrálie. Cíl jsem si splnil a protože se mi nechtělo ještě domů a v Sydney u přátel jsem vydělal peníze, které stačily na letenku do USA, pokračovala má cesta do Severní Ameriky. Trochu jsem pojezdil po USA a Kanadě a v podstatě jsem s malou zajížďkou přejel Severní Ameriku od Tichého k Atlantskému oceánu. Jenže pýcha předchází pád. Byl jsem na východním pobřeží USA a domů chybělo jen přeletět oceán a dojet pár kilometrů přes západní Evropu domů. Byl jsem si jistý, že cestu kolem světa dokončím, protože státy, kde by se mohly vyskytnout problémy, jsem měl už za sebou, peníze jsem měl, kolo i já jsme byli v pohodě… A když někde v informacích chtěli zápis do knihy návštěv, tak jsem se podepisoval – Josef Kozák, cyklista na cestě kolem světa. No, ale svět jsem neobjel. Banální nehoda v kanadském Sydney, zlomená noha, operace v Kanadě a já i kolo jsme cestovali letecky domů.

Smůla. Doufám, že na té poslední se vám už nic podobného nepřihodilo.
Tentokrát jediný podobný problém byl, když mě v Denveru v USA na přechodu pro chodce zvalchovala nějaká řidička. Kolo přežilo, já taky, jen na hlavě mi přibylo 17 stehů.

Taky dobré. Tak nám celou cestu prosím přibližte.
Cílem této cesty měla být Jižní Amerika. Bohužel, ani tento sen nedošel naplnění. Moje představa byla následující – vyrazit na východ, rychle přejet Rusko, z Magadanu někam na sever Severní Ameriky a potom na jih až k Ohňové Zemi. Jenže jsem nebyl rychlý a ještě jsem si jezdil po výletech, jako třeba Sajanský okruh. Pěkná trasa přes pohoří Západní Sajany, to bylo 2500 km navíc. Vyjel jsem z Krasnojarsku a po měsíci jsem se tam zase vrátil, ale ten měsíc potom chyběl. Když jsem se koncem září v Balšom Neveru měl rozhodnout, zda mám jet na sever 3000 km přes Jakutsk do Magadanu, nebo se pokusit dojet alespoň do 2000 km vzdáleného Vladivostoku, nebylo co řešit. Mně mrzlo jen v noci, ale v Jakutsku už bylo 15 cm sněhu a mrzlo pořád. Podařilo se mi dojet do Vladivostoku a tam jsem přemýšlel, kam dál. Končilo mi ruské vízum a hnala mě taky zima. Přeplavil jsem se lodí do Jižní Koreje, ale i tam mě dohnalo chladné a deštivé počasí. Bylo třeba provést radikální změnu. Tou byl přelet na jižní polokouli, na Nový Zéland.
Tři měsíce na severním i jižním ostrově jsem mohl obdivovat přírodní krásy, kterých má tato ostrovní země nepřeberné množství. Austrálie je jen kousek a cesta měla pokračovat tam. Jenže získat vízum od australských byrokratů na konzulátu v Auckandu se ukázalo nad mé síly a musel jsem změnit trasu. Letecká společnost Tahiti airline byla do USA o 100 dolarů levnější než ostatní. Na 15 dní jsem přerušil let na Tahiti a za ušetřenou stovku si dva týdny užíval podle některých tvrzení pozemského ráje ve Francouzské Polynésii.
10. března loňského roku jsem byl v USA v Los Angeles. Pokračovat odtud směrem na Jižní Ameriku se mi nelíbilo, než bych se tam dostal, byla by zima. Řekl jsem si, že zkusím Aljašku a vymyslel jsem novou trasu. Ani tato myšlenka nebyla realizována. Za kanadským vízem jsem se po západní Americe honil 8500 km a stejně jsem ho nedostal. Australští i kanadští úředníci požadují výpisy z kont, katastrálních úřadů, potvrzení ze zaměstnání, vše úředně ověřeno a zdůvodňují to bojem proti terorismu. Já to vidím jinak. Je to tvrdá ekonomická selekce, která nemá s terorismem nic společného.
No nic. Na přelomu června a července jsem byl zpět v L.A. Teploty, které tam panovaly se blížily ke čtyřicítkám a v tomhle počasí pokračovat na jih do Mexika by byla sebevražda.
Rozhodl jsem se proto tuto cestu ukončit. Za necelé dva měsíce jsem přejel z L.A. do Bostonu, pak letecky do Londýna a potom ještě tři týdny na kole a byl jsem doma.

Poprosím vás ještě o pár statistických údajů.
Vyjížděl jsem 22. května 2004 a vrátil se 26. září 2005. Na cestě jsem strávil 494 dnů, našlapal jsem 44 041 km a navštívil 14 zemí 4 kontinentů.

Přes jaké země jste konkrétně projížděl?
Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Rusko, Jižní Koreu, Nový Zéland, Francouzskou Polynésii, USA, Velkou Británii, Francii, Belgii, Lucembursko, Německo.

Kde se vám ve světě líbilo nejvíce?
Mně se líbí všude, všude je něco pěkného. Nebo ještě jinak. Každá země má z mého pohledu klady i zápory. Například Nový Zéland. Kladem je překrásná příroda. Zde se ztotožním s Leošem Šimánkem, který nazval Nový Zéland zemí přírodních superlativů. Záporem pro mne je, že sice v každé vesnici mají kemp (placený), ale mimo vesnice jsou pět metrů od silnice ploty, ohrady a soukromé pozemky. A tak vandrák mého typu nemá kde postavit stan. Když to trochu přeženu, tak často spím s nohama téměř na silnici.

Na jakém kole jste jel a s jakým vybavením?
Kolo Apache – ocelový rám, vybavení běžné, např. přesmykače Acera. Ale kvalitní ráfky, středové složení a středy kol.

Cestu jste uskutečnil bez sponzorů nebo jste měl někoho, kdo vás finančně či materiálně podpořil?
Pan Míka z firmy Apache mi za kolo v ceně 15.000 Kč účtoval jen 5.000 Kč.

Měl jste nějaké zázemí doma, někoho kdo by vám pomáhal odtud?
Moje přítelkyně a rodina. Bylo potřeba prodloužit pojištění, poslat něco, co jsem zrovna potřeboval – filmy, mapy, přilbu a podobně.

Zaskočilo vás něco cestou?
Tentokrát mě snad ani neokradli. Při minulých cestách několikrát, ale vždy jen o drobnosti. Nemoci se mi vyhýbají, nepočítám-li nějaké to nachlazení, průjem, nebo když mě chytnou záda.

Co vás na cestování baví, co vás táhne do světa, co vám cestování dává?
Na všechny tři otázky mám jedinou odpověď – POCIT SVOBODY.

Díky za rozhovor.

Fotogalerie