Estonsko není Sovětský svaz, přestože do něj kdysi na několik desítek let patřilo. Estonsko není Finsko, přestože má k němu geograficky i jazykově velice blízko. Estonsko není Německo, přestože v některých místech této malé a příjemné zemičky lze bývalý německý vliv cítit téměř na vlastní kůži. Estonsko není ani Švédsko, přestože bylo dlouhou dobu pod jeho přímým vlivem. Estonsko je…
…sice rovinatá, ale velmi příjemná země, obývaná příjemnými, i když poněkud málomluvnými obyvateli. Pokud se ovšem Estonci rozhodnou promluvit, vezměte jed na to, že budou hovořit estonsky a že jim nebudete ani trochu rozumět. Ze školy si možná pamatujete, že estonština patří do poměrně široce rozvětvené rodiny ugrofinských jazyků a že jejími příbuznými je třeba finština nebo vzdálenější maďarština. Jazyk je to pro nás kompletně nesrozumitelný a kromě jiných podivností má čtrnáct pádů, dva infinitivy a nemá budoucí čas. Pokud ale jedete do Estonska na cyklistickou dovolenou, takové otázky rozhodně neřešíte. Proč taky, když dnes spousta Estonců velmi obstojně mluví anglicky, takže komunikace nebývá v této zemi žádným problémem. Na některých místech se domluvíte i rusky. Při výběru kola sáhněte nejspíš po crossovém, případně horském kole, a to i přesto, že prakticky celý povrch Estonska je rovinatý. Některé silnice mají totiž prašný šotolinový povrch, který silničním kolům nedělá moc dobře – ostatně na nich jedoucím cyklistům taky ne.
Putování Estonskem můžeme začít na jihovýchodě u městečka Otepää, v malebné kopcovité a jezernaté oblasti, která se v zimě mění na významné středisko zimních sportů. Nikoho asi nepřekvapí, že v Otepää se jezdí světový pohár v běžeckém lyžování a v polovině února zde startuje lyžařský maratón, v létě potom okolní kopce lákají k cyklistické projížďce po lesních cestách a mezi jezery. Nedaleko Otepää leží Tartu, sídlo nejstarší univerzity v Estonsku, které samo sebe považuje za duchovní centrum Estonska a za estonštější než samotný Tallinn. Poloha města v kopcovitém terénu a univerzita propůjčují městu vzdušnou a uvolněnou, byť poněkud ospalou atmosféru.
Z jihovýchodního Estonska se vydáme na sever do NP Lahemaa a cestou se můžeme zastavit u Čudského jezera, které leží na hranici s Ruskem. Jezero se dělí na dvě části spojené průlivem Lämmi – vlastní Čudské jezero a jižněji ležící Pskovské jezero – a nabízí dobré možnosti ke koupání na písčitých plážích, které jsou dokonce i v létě poměrně prázdné. A tak když vyleze sluníčko, poslechnou Estonci nejenom na březích Čudského jezera radu starších a zkušenějších, která nabádá: na pláž, slunit se, koupat se, užívat sluníčka a typických estonských houpaček, dokud to jde – ono to nebude trvat dlouho.
Pobřeží Finského zálivu v NP Lahemaa, proslavené mimo jiné bludnými balvany, je nejdramatičtější a proto také patrně nejkrásnější v celém Pobaltí. Na Käsmu, jednom ze tří poloostrovů vybíhajících do studených vod zálivu, se nachází největší naleziště bludných balvanů nejen v Lahemaa, ale i v celém Estonsku. Celý park plný lesů, jezer, řek a močálů, ale i historických, kulturních a archeologických zajímavostí můžete na kole projezdit křížem krážem po úzkých asfaltových silnicích a díky rovinatosti terénu nejsou výlety – ostatně jako v celém Estonsku – nijak namáhavé. Neprůjezdné jsou pouze některé stezky vedoucí rašeliništi a močály, popřípadě okolo moře po nádherných písečných plážích. Kvůli již zmíněné studené vodě zálivu není ale koupání nijak příjemné. Krajina národního parku je sice skandinávsky krásná, ale žít tu musí být velmi těžké. Při jednom rozhovoru s místními jsem se dozvěděl, že v zimě leží na zemi běžně dva metry sněhu.
Za dvě hodiny lze po jediné estonské dálnici dojet z národního parku Lahemaa do Tallinnu, jednoho z nejzachovalejších měst severní Evropy. Podnikaví a marketingově zdatní Estonci to moc dobře vědí a dokážou toho jaksepatří využít. Město má rozsáhlé a dobře dochované středověké centrum a celkový turisticky přitažlivý dojem doplňuje spousta hezkých ugrofinských děvčat a urostlých jinochů, kteří vám na každém kroku nabízejí zaručeně pravé středověké pohoštění nebo vás lákají do zaručeně pravé středověké hospůdky. Ty jsou v Tallinnu na každém kroku, ale před návštěvou některé z nich doporučuji prohlídku Tallinnu – opravdu stojí za to a kvůli ní jste přeci přijeli. Vydejte se do úzkých křivolakých uliček malebného Starého města – bude vám připadat důvěrně známé a možná vám dokonce připomene Prahu, zavítejte na vrch Toompeaa, kde před chrámem Alexandra Něvského sedí stále stejné žebračky, a určitě vylezte na věž kostela svatého Olafa – je z ní moc hezký výhled na celé město i na moře. Ale pozor – je to jenom pro silné povahy: nahoře není ochoz se zábradlím, jak byste možná čekali, ale přímo na střeše postavená úzká roštová lávka, takže pouhý pohled pod nohy prozradí, jak vysoko nad ulicí se nacházíte… Asi nikoho nepřekvapí, že 124 m vysokou věž využívala za sovětské vlády KGB. Po náročném dni v ulicích města bude již zmíněné posezení v nějaké té hospůdce tou správnou odměnou.
Poslední zastávkou naší cesty po Estonsku jsou ostrovy Hiumaa (švédsky Dägo) a Saaremaa (švédsky Ösel), na kterých se podle mnoha místních obyvatel zachovalo to jediné správné Estonsko. Oba jsou téměř kompletně placaté a proto poskytují dobré možnosti pro pohodové ježdění, které ale může pokazit silný protivítr a všudypřítomné šotolinové silnice. Přesto návštěva obou ostrovů stojí za to.
Větší z nich byl za sovětské éry zakázanou zónou, kam nesměli cizinci a dokonce i samotní Estonci potřebovali k jeho návštěvě povolení. Není divu – vždyť to byla nejzápadnější výspa tehdejšího Sovětského svazu… Při návštěvě Saaremaa rozhodně nevynechejte hlavní město Kuressaare se zachovalým biskupským hradem, meteoritem vyhloubené jezírko u vesničky Kaali a větrné mlýny u Angla. Na nejzápadnějším konci ostrova se rozkládá NP Vilsandi, kde se daří orchidejím a kde je možné vidět i tuleně. Na jihu vybíhá do Baltského moře poloostrov Sõrve, svědek jedněch z nejurputnějších bojů druhé světové války. Jizvy v krajině se dosud nezacelily…
Po dni stráveném na kole přijde určitě vhod koupání. Bezkonkurenčně nejlepší na Saaremaa je v nádherném sladkovodním jezeře u Karujärve, kde můžete v létě potkat dovádějící kluky ještě v jedenáct hodin večer, kdy je vidět tak jako u nás v pět odpoledne (no, sice trochu přeháním, ale moc ne). Pokud nepřeje počasí, můžete dát přednost sauně – i v tomhle se Estonci podobají svým příbuzným z druhé strany zálivu, takže tu saunu má kdekdo.
Menší ostrov – Hiumaa – si podobně jako Saaremaa zachoval něco z atmosféry svobodného Estonska před érou Sovětského svazu, ale díky tajemnosti a opuštěnosti je pro dobrodružné povahy a milovníky samoty přitažlivější než jeho jižní soused. O pobyt na ostrově pyšnícím se hezkými plážemi a pěknou krajinou ve vnitrozemí je opravdu zájem, protože penzion v hlavním městě Kärdla je nutné pro letní období rezervovat rok předem. Nejsevernějším výběžkem je poloostrov Tahkuna s majákem a památníkem obětem známé havárie trajektu Estonia, ke které došlo asi třicet námořních mil severozápadně od poloostrova, na jihu ostrova se v zátoce u městečka Käina rozkládá rezervace s hnízdišti desítek ptačích druhů.
Navzdory tomu, že v Estonsku nenajdete hory ani prosluněné středomořské pláže, dokáže tato malá příjemná zemička nabídnout každému něco, a proto stojí za návštěvu. Nägemiseni – nashledanou.