Do Nizozemska jsme se vydali s koly už podruhé. Někdy se nesprávně používá název Holandsko, ale tak jsou označovány jen dvě z celkových třinácti nizozemských provincií. Úplně všude se však jezdí na kole. Stojany s parkováním zdarma jsou také všudypřítomné, naopak parkoviště pro auta jsou ve městech většinou zpoplatněna. Prostě jasný vzkaz, jezděte na kolech!
V helmách a na horských kolech jsme tu působili trochu jako exoti, ale zase umíme vyvinout vyšší rychlost. Přehazovačku totiž většina nizozemských kol nezná a na dámském „střihu“ kol jezdí i většina pánů. Zvláštní kapitolou jsou speciální odpadkové koše pro cyklisty, ovšem důležité je se trefit.
Odpadkový koš na cyklostezce
Do ZOO v Arnhemu, těsně u hranic s Německem, jsme se těšili, hlavně na mořský svět s atrakcemi pro děti. U vchodu to sice trochu drhlo, když přestala fungovat čtečka čárových kódů na vstupenkách. Pánové se to chvíli snažili opravit, ale pak mávli rukou a začali vstupenky klasicky natrhávat, jako se to dělalo dříve při vstupu do kina. Prostě žádný problém. Po vstupu nás synek hned táhl do Bushe – obrovský skleník, palmy, ptáci a drobnější zvířata džungle. Jedna z cest končila u jezírka a pokračovala po lanovém mostě přes vodu. Kdybych neviděl, jak sedí u jezírka chlapec a suší si ponožky, asi bych se přes něj také pokusil přejít. Takto jsem počkal na jiného nebožáka, který se na lana s dřevěnými podložkami vydal. Lana se prověsila a kotníky měl ve vodě. Ale žádné rozčilování, voda prostě k Nizozemsku patří.
Lanový most ve skleníkové džungli
I na kole se v dešti jezdí bez speciální výbavy. A pokud vyloženě lije, většina cyklistů si vezme deštník a jede trochu pomaleji. Jak člověk rychle zmokne, zase rychle uschne, akorát o kolo se za čas pokouší rez.
Uvnitř mořského světa jsou po stranách krásná obrovská akvária. Plující žraloci budili respekt nejen u dětí. V jedná části je pak skleněný tunel, takže ryby plavou i nad námi. Prohnuté sklo navíc ještě zvětšuje a přibližuje.
Na rejnoky jsme koukali asi nejdéle.
O Holanďanech se říká, že jsou to Skoti, kteří přeplavali kanál. Projevuje se to v maličkostech. Třeba je nabídnuta káva. Kdo si dá, je mu k ní nabídnuta sušenka z krabice. Ta nezůstane na stole, jak je u nás zvykem, ale zase se uklidí. A kdo nemá kávu, nemá ani sušenku.
Uprostřed Bushe je restaurace. Okolo létají ptáci a pokud si host nedává pozor, přijde o kus sendviče a nebo mu na talíř přibude bílá tatarka i s dippem od papouška, co sedí přímo nad talířem na palmě.
Vedlejším východem se dá dostat do umělé jeskyně, s krápníky. Na malé ploše je jich tolik, že Moravský kras bledne závistí. Umělé pískovcové skály v části Desert (poušť) už pak nepřekvapí ničím. I toho ptáčka, co seděl na vajíčkách na obrovském balvanu jsem zprvu považoval za vrcholné dílo čínských plastikářů.
Umělé pískovcové skály
Jungle park je rájem dětí. Se zoo to má sice společné jen dřevěné opice a obrázky zvířat, ale děti prolézačky, lana a skluzavky milují. Mají to bezpečné, rodiče si vybalí u stolečků většinou své svačinky, tatínci si dají Radlera. Pivo tam moc nefrčí.
Jungle park
V obchodech s potravinami jsme narazili na spoutu variant pendreků. Zde musím varovat. V Nizozemsku je oblíben pendrek s chloridem amonným – salmiak. Pro většinu Čechů je to šílená slaná pachuť a většina to nedá. Po jedné zkušenosti jsem pak už důsledně koukal na složení. Pendreky totiž jinak miluji a v Nizozemí je výběr velký.
Další zajímavostí bylo delfinárium v Harderwijku západně od Amsterdamu. Pořádný zásah na peněženku. Je tam několik „zátok“, kde probíhají pořád nějaká vystoupení. Jednou mroži, co tančí disko nebo hrají na trumpetu, pak delfíni, co vyskakují z vody nebo vozí po hladině drezéry. Co jsem ale nikde jinde neviděl, bylo vyhození holčiny z pod vody do asi dvoumetrové výšky. To bylo v „centrální“ hale pro asi 500 lidí. Celé to doprovázely světelné efekty s muzikou. Přišlo mi to zbytečné, občas nebylo delfíny moc vidět, ale hlavně, že to byla SHOW. Paradoxně nejvíc se nám líbil trénink delfínů. Minimum diváků a drezér, který seděl na molu a učil ho se otáčet, pískat a dávat pusinky. Byli jsme od něj pár metrů a pozorování tohoto krásného a chytrého zvířátka bylo opravdu mimořádné. Zadarmo však není možné si ho pohladit. Za 20 € se s delfínem dá i vyfotit. Prostě vytáhnout prachy nejlépe z každého a za cokoliv.
Delfinárium v Harderwijku
Jsme zvyklí po Česku jezdit na kole se stanem a spát, kde nás napadne. Prostě vidět a být neviděn. Naivně jsem doufal, že se tak dá stanovat všude, ovšem v Nizozemsku kvůli hustému osídlení není kde. Všude něco nebo někdo je nebo něco má. Zahradu, pastvinu, jezero, hospodářství. Spali jsme v parcích, u jezer na plážích a u kamaráda u Haagu a také v kempu u vesničky Assel. Tam mne zaujalo, že tekla neomezeně teplá voda (ohřívaná solárními kolektory), k dispozici wifi a nikde nikdo, jen pár schovaných stanů a správce také nikde. Jeho ordinační doba: 10 až 10.30 se vylučovala s dobou našeho pobytu. Všichni totiž platí kemp dopředu, a tak tam není třeba pořád být. Nechali jsme u vchodu pod kamenem email, ať napíše účet, že mu peníze pošleme. List byl doručen a peníze jsme poslali. Na osobu to vyšlo asi 6 €. Zde jsme jsme také viděli „lesní rezervaci“ – De Hoge Veluwe. Prostě oplocený obyčejný les. Mají ho tam málo, že se může vstoupit jen vchodem do lesa, po cestičkách, nehlučet, nekouřit, nerozdělávat ohně, ne…nic. Jak jsem si vážil divoké Vysočiny, může se všude i sednout na trávu.
Jízda na kole Nizozemskem je ráj pro cyklisty, samá cyklostezka, dobré značení a rovinatý terén. Nesmí ale foukat od moře proti vašemu směru. To pak vypadá, jako by kolo bylo přibržděné. Ale s tím se nedá dělat, prostě se smířit s nižším počtem najetých kilometrů.
Zajímavě vypadá zásah policie na moři. V Haagu mají stanici blízko u vody a přímo na pláži je policejní člun naložený na přívěsu za autem. Člun je větší a těžší, nejde zatáhnout po písku do vody. Řeší to jednoduše. Na přívěsu odvážou loď a začnou co nejrychleji couvat do moře. Řidič pak dupne na brzdu a člun setrvačností sklouzne na moře. Ostatní policisté ho v plné polní vodou dotlačí k větší hloubce, naskáčou dovnitř, nastartují motor a jede se. Oschnou cestou.
Policejní zásah na pláži
Nikdy jsem neviděl tolik obrovských námořních lodí, jako v Hoek van Holland. Jedná se o malou vesničku západně od Rotterdamu. Zde začíná zátoka, kudy musí všechny lodě plout. Kolem břehu vede cyklostezka až k majáku, který je vystrčen až na širé moře. Pekelně tam fouká a výstražné tabulky nabádají k ostražitosti před velkými vlnami.
Nákladní loď na cestě z Rotterdamu
Břeh je lemován též přístavišti a občerstveními. Z jednoho to obzvláště vonělo smaženou rybinou. Ve fritéze dělali různé mořské potvory, ale cena 30 € zaháněla chuť. Manželka se s vrozenou českou skromností zeptala, zda by se dalo jen ochutnat od každého druhu. Chlápek na nás mrknul, že chápe a udělal nám mix potvor s tatarkou a ďábelskou omáčkou bez hranolků. Za 10 €. No, líná huba…
Jedno jsem si uvědomil. Pro děti stačí málo. Nemusí exotické věci, pro ně to prostě nic tak objevného není. A není pro ně ani dlouhé cestování. Moře si dokážou udělat i z malého bazénku. A jsou úplně stejně spokojené. Prostě tohle se od nich naučím. Stačí mi jedno vychlazené pivko z malého pivovaru, na kterém si pochutnám víc, než na přeslazeném mixu s pomerančem, ze kterého bolí hlava…
Jak si užít víkend s dětmi na kolech