Na kole po Novém Zélandu – Jižní ostrov

Jižní ostrov Nového Zélandu je vetší a obecně turisticky atraktivnější. Vyčlenil jsem si tedy na něj tedy dvakrát delší dobu než na ostrov severní, konkrétně měsíce únor a březen, kdy je oficiálně ještě léto a oproti lednu poměrně stabilní počasí s malými dešťovými přeháňkami.

Na kole po Novém Zélandu

Foto: Petr Mlčkovský

Další fotografie

Na cestě

Cestu trajektem z Wellington do Picton jsem strávil střídavě focením Queen Charlotte Sound a odpočinkem. Poté jsem vyrazil po Q.Ch. Drive do nedaleké Anakiwa, kde je oficiální začátek Q.Ch. Track, můj první pochod na jižním ostrově. V Thompson Bay při ranním protahování jsem pár metrů od břehu zahlédl žraloka a v Anakiwa, přímo pod molem byly v nedávné době dvě kosatky. Nicméně je obecně známo, že kosatky jsou nebezpečné pouze v zajetí a v této oblasti nebyl nikdy zaznemenán útok žraloka na člověka. Q.Ch. Track je středně dlouhý (cca 60 km), technicky nenáročný (možno absolvovat i na MTB), a především krásný. Jedinou nevýhodou je, že musíte jít stejnou cestou zpět nebo stopovat. Já zvolil kombinaci obého. Alternativně existuje ještě možnost transferu z Pictor na konec pochodu, ale pro cyklisty velice nepraktické. Na samotném tracku je síť nově zařízených D.O.C. kempů za 6 NZD, v Camp Bay campsite můžete po setmění pozorovat na nedalekých skalách podél cesty „glow worms“. Po návratu zpět do Anakiwa jsem přes Havelock, městečko proslulé především produkcí Green Shell Mussels, dojel do Nelson a mohl jsem se tak účastnit oslav 6. února Waitangi Day.

Queen Charlotte Sound

Queen Charlotte Track

Z Nelson jsem jel na sever přes Motueka, příjemné město pro doplnění zásob a opravu stanu, plné backpackerů čekajících na začátek sezóny sběru ovoce, do Marahau, brány Abel Tasman NP a místa, kde začáná Abel Tasman walk. O tomto pochodu platí, že je tak těžký, jak si jej těžký uděláte. Opět nenáročný, velmi scénický, nabízející množství variant jak si jej užít. V minulosti jsem měl možnost jet water taxi do Mutton Cove a během dne dojít na start v Marahau, což bylo poměrně náročné. Nyní jsem zvolil variantu s lehkým batohem a s průměrem lehce přes 20 km/den jsem došel na konec a zpět přes Inland Track, který není tak známý. Před samotným koncem, než jsem se vydal na cestu zpět, se nachází Separation Point, kde sídlí kolonie tuleňů. V Mutton Cove jsem potkal zkušeného dobrodruha, se kterým jsme společně ke kolonii po pobřeží doplavali a mohl jsem tak zažít pravé šnorcholování s tuleni. V Awaroa Bay je tidal crossing, kde doporučuji být o cca 1 hodinu dříve před kulminací odlivu, kdy ze zátoky odplouvají velcí Eagle Rays a můžete je lehce spatřit plavat ve vaší těsné blízkosti. Celkově není problém na tracku najít přes 100 km a určitě to stojí zato.

Abel Tasman Coast Track

Po návratu zpět do Motueka kupuji brašny na přední kolo abych ulehčil zadnímu kolu, lépe vyvážil dynamiku kola a mohl kupovat více potravin. Cesta do St. Arnaud přes Motueka Valley byla zvlněná a vzhledem k vydařenému počasí, malému počtu automobilů a překrásné krajině jsem si jí náramně užil. Paddy's track byl vhodnou alternativou (cca 10km pochod) pro zpestření části dne před cestou do Westport podél Buller River. Westport není nijak zajímavé město, já si udělal výlet do Denniston Mine a za deště na Cape Foulwind, kde sídlí kolonie tuleňů.

Denniston Mine

Pancake Rocks

Z Westport jsem po západním pobřeží, se zastavením např. u Pancake Rocks nebo Truman Track, dojel až do Barrytown, kde jsem přenocoval na farmě. Majitel farmy mi poskytl cennou referenci na ubytování zdarma v malé vesnici Otira, hned pod Arthur's Pass, kam jsem po náročném dni s protivětrem dorazil poměrně vyčerpán. 1,5l coca-coly mi ale velmi rychle doplnilo energii na následující den, během kterého jsem bez brašen a za podpory papoušků Kea vyjel do Arthur's Pass Village (16% stoupání), převlékl se a vyrazil na cca 8 km Avalanche Peak Track, kde shodou okolností probíhal závod v běhu do vrchu.

Avalanche Peak Track

Track je technicky velice náročný, lehce se člověk může na kamenech zranit. Přítomnost pořadatelů závodu na trati byla bezpečnostním bonusem, nicméně nedoporučuji track absolvovat samostatně. Jedna účastnice závodu si vážně poranila nohu a musel pro ní vrtulník, kterému trvalo asi 20 minut, než se mu vůbec podařilo bezpečně ve velmi silném větru přistát. Po návratu z tracku, ten samý den, jsem zabalil věci v Otira a vyrazil převážně zvlněným terénem do Hokitika, zpět na západní pobřeží. U Lake Ianthe, dále po západním pobřeží, jsem narazil, kromě spousty otravných sandflies, na skladbu zajímavých cykloturistů ze Skotska, Francie a USA. S týpkem z USA jsme později společně strávili na cestě dost kilometrů. Dále po cestě, ve Franz Josef Village, jsem absolvoval Alex Knob Track (8km stoupání), z jehož vrcholu je za dobrého počasí úžasný výhled na F.J. Glacier. Já tentokráte neměl štěstí na počasí, ale i tak jsem si to užil. Další den, před odjezdem do Fox Glacier, jsem si vyšel k Franz Josef Glacier, ale bylo to pro mne zklamání. Před sedmi lety bylo možné samotný ledovec vidět z konce údolí a dojít přímo k němu. Za tu dobu se ale výrazně zmenšil a dnes jedinou možností jak se k němu dostat je přes haldu kamení po zaplacení společně se skupinou turistů. Fox Glacier je obdobou Franz Josef. Pár kilometrů od Fox Glacier je Lake Matheson, velmi fotogenické jezero pro odrazy ve vodní hladině, okolo kterého vede nenáročný a krátký track. Až k Lake Paringa bylo převážně hezké počasí. Během cesty do města Haast, místu s největším úhrnem srážek na Novém Zálandu, začalo intenzivně pršet a tak nezbývalo než přenocovat v místním, nutno podotknout solidně spravovaném, backpackers a načerpat síly na další den, kdy jsem jel přes Haast Pass a údolím podél Makarora River, která se vlévá do Lake Wanaka. Noc jsem strávil v D.O.C. kempu na břehu jezera Wanaka.

Lake Whakatipu

Do města Wanaka vede prakticky jediná cesta, nejdříve podél břehu Lake Wanaka a poté Lake Hawea. Pouze díky naprosto melebné krajině budu na tuto etapu vzpomínat v dobrém, jelikož po celou cestu foukal velmi silný protivítr. Do Queenstown, města adrenalinových sportů, jsem jel po Crown Range Rd, hlavní silnici s největší nadmořskou výškou NZ 1076 m. Nejvyšší bod nabízí opravdu jedinečný výhled na Queenstown a okolí. Ve městě jsem moc času nestrávil, spal jsem v dalším D.O.C. kempu na břehu Lake Whakatipu a poté vyrazil podél jezera na sever, kde jsem si u Glenorchy půjčil kajak. Další den jsem se domluvil v nedalekém Kinloch na úschově kola a zbytku věcí a vyrazil na Rees-Dart Track v Mount Aspiring NP. Track byl středně náročný, i vzhledem k častým sesuvům půdy a následnému obcházení problémových úseků, ale nesmírně fotogenický. Mým původním plánem bylo obejít Rees-Dart a pak plynule přejít během dne Routebourn Track a během dalšího dne se vrátit do Kinloch pro kolo a věci přes Greenstone Track, ale vzhledem k faktu, že jsem měl málo jídla a hodně mě bolely nohy a záda od batohu, tak jsem po Rees-Dart sedl na kolo a jel zpět do Queenstown. Na cestě do Te Anau jsem po cca 3000 km a prvním defektu vyměnil ojetý zadní plášť kola za přední.

Národní park Mount Aspiring

Nejznámější track u Te Anau je Kepler track, který se řadí mezi mé nejoblíbenější. Vzhledem ke špatné předpovědi počasí jsem se rozhodl projít většinu trati během jednoho slunného dne, konkrétně z Bark Bay až k Shallow Bay Hut (42 km), kde jsem kempoval na velmi nerovném místě v lese. Další den jsem unavený dobelhal v dešti pár km zpět do Te Anau.

Kepler track

V Invercargill jsem se opět setkal z ostatními cykloturisty, které jsem potkal na západním pobřeží a putovali jsme společně k pobřeží Catlins do Curio Bay, ve které žije kolonie delfínů se kterými si můžete i zaplavat. Pár km od Curio Bay doporučuji udělat odbočku ke Cannibal Bay, kde sídlí pro změnu lachtani. Původně jsem je chtěl pozorovat na pláži, ale byli rozvalení již na parkovišti a přístupové cesty na pláž byly obsazené.

Delfíni v Curio Bay a…

…lachtani v Cannibal Bay

Nugget Point představuje další, řekl bych povinnou, zastávku po pobřeží Catlins směrem k městu Dunedin. Po dvou dnech volna strávených v univerzitním městě Dunedin jsme společně se dvěma dalšími cyklisty vyrazili přes Central Otago do Middlemarch, kde začíná 150 km dlouhý a nejznámější Central Otago Rail Trail, končící v městě  Alexandra. Trail nemá velké převýšení, jelikož byl postaven na trase, kde dříve jezdil vlak. Se svými úzkými plášti jsem se na štěrkové cestě bál defektů, ale zbytečně. Taky celé kolo fungovalo naprosto bezproblémově.

Nugget Point

Central Otago Rail Trail

Ve městě Cromwell jsem poprvé potkal vetší skupinu Čechů, kteří tam pracovali na vinicích. Dle profilu měla být etapa do Twizel přes Lindis Pass velmi náročná, ale samotné stoupání bylo relativně pozvolné a zbytek cesty byl s větrem v zádech velice rychlý. Opět platí, že i tato oblast Otaga je naprosto jedinečná. V době naší přítomnosti v Twizel probíhal zrovna národní šampionát ve veslování juniorů na jezeru Ruataniwha, který představoval příjemně strávený půlden u jezera. Na cestě do Christchurch nemůžete minout křišťálově modrá jezera Pukaki a Tekapo. V městě Geraldine zajídáme společné putování s Jacobem a Mattem US domácími hamburgery a do Christchurch se dopravuji sám. Do Christchurch má nyní smysl jet asi pouze v případě, že potřebujete z města odletět. Bohužel, po zemětřesení z roku 2011 byla převážná většina centra města zdevastována a jen matně si vzpomínám, kdy jsem v roce 2007 pil kávu v proslulé původní kavárně C1. Zde má cesta po Novém Zélandu 30. 3. 2014 končí.

Během měsíce února a března jsem na jižním ostrově najel na kole Stevens Strada 2800 km. Díky oblečení značky Nanosilver, které i po intenzivním nošení díky složce stříbra nezapáchá, jsem si mohl více užít chození po národních parcích aniž bych musel nosit extra náhradní oblečení. 

Na kole po Novém Zélandu

• Severní ostrov
• Jižní ostrov

Fotogalerie