Na kole po Novém Zélandu – Severní ostrov

V následujících příspěvcích se vám pokusím přiblížit některé ze svých zážitků a cestovatelských zkušeností. Je možné, že některé z vás příspěvky zaujmou nebo inspirují do té míry, že se rozhodnete například dočasně opustit pracovní proces a vyrazit na vaši cestu ať již na kole či jakkoliv jinak. Mnozí z vás na Novém Zélandu byli a mohou mít na spoustu věcí odlišný názor, což je jen dobře, protože jsme každý jiný. Převážná většina textu představuje mé subjektivní vnímání daných situací.

Na kole po Novém Zélandu

Foto: Petr Mlčkovský

Další fotografie

Myšlenka strávit na Novém Zélandu více času se zrodila krátce po mé první návštěvě této země již před sedmi lety, kdy jsem cestoval autobusem, jenž měl striktně definovanou trasu, od níž bylo obtížné se odchýlit. Rozhodnutí o tom, že Nový Zéland projedu na kole, padlo nedlouho před samotným odjezdem koncem roku 2013.

Co s sebou

Standardní procesní úkony, které je třeba učinit předtím, než se vydáte na Nový Zéland netřeba popisovat. Zaměřím se pouze na popis těch věcí, které se mi během prvního měsíce osvědčily.

Na trhu je velká nabídka kol. Přes MTB, treková, až po cestovatelské speciály, které jsou většinou ale moc těžké. Po dlouhých úvahách jsem zvolil kolo Stevens Strada 900, které se ukázalo jako perfektní kombinace pro asfaltové silnice, ale i zpevněné a štěrkové cesty, kterých je na Novém Zélandu poměrně hodně. Kolo váží pouhých 9 kg a je osazeno kombinací sad Shimano Ultergra a XT. Vzhledem ke své výšce 190 cm jsem zvolil největší velikost rámu 61 cm, čímž se výrazně omezila potenciální bolest zad. Kolo je standardně vybaveno rychlými plášti Schwalbe Marathon Supreme, které jsou přes svou malou šířku velice odolné proti defektům.

Dále jsem zvolil variantu voděodolných brašen na zadním nosiči, prostřední brašna slouží jako skoro regulérní batoh na 2–5 denní pochody, batoh váží 7 kg, ale i to se zdálo nad jeho možnosti a tak jsem použil mou oblíbenou nit, jež se používá k prošívání bezpečnostních pásů u aut a od té doby všechny švy nekompromisně drží. Vzhledem k tomu, že se snažím cestovat tzv. light, vejde se do brašen mých 20 kg kompletní výbavy tak akorát. Blatníky dle mého názoru nejsou potřeba. Voděodolné brašny plní funkci zadního blatníku a vzhledem k šířce rámu a úzkým plášťům není potřeba blatník ani na předním kole (v průběhu měsíce ledna pršelo pouze tři dny, na druhou stranu jsem hovořil se spoustou lidí, kteří strávili celý leden na jižním ostrově, kde pršelo téměř po celou dobu).

Auckland

Osvědčily se mi dva držáky na 1,5 l pet lahve na rámu a zatím jsem se nedostal do situace, kdy by bylo obtížné vodu sehnat. Místní lidé vám vždy rádi pomohou a pro všechny případy mám s sebou UV Steripen na čištění vody (zvláště na některých trecích jsem ho velmi užil, UV záření je učinnější než filtrace nebo chemické tablety a zároveň zbytečně neplýtváte plynem na převařování vody).

Funkci osvětlení zajišťují výrazné reflexní prvky na brašnách a přes USB nabíjená přední a zadní světla (všechnu elektroniku, až na zrcadlovku, mohu dobíjet solární nabíječkou přes USB).

Na kole jezdím ve standardním cyklistickém oblečení včetně elastických návleků na ruce a nohy, jejichž vedlejším efektem je, že vás chrání před silným UV zářením (jinak používám téměř vždy SPF 50+). Trička, spodní prádlo a cyklistické ponožky používám od značky Nanosilver, jejichž produkty obsahují nanočástice stříbra, které eliminují zápach i po vícedenním nošení, což je fajn právě při expediční cyklistice.

Kromě cyklistických MTB treter jsem vezl s sebou trekové boty a lehké sandály, které jsem ocenil zejména při kempování a brodění vody. Jak stan, tak i spací pytel váží méně než 1 kg, abych při trecích nesl na zádech nejmenší váhu.

Na cestě

Let Praha-Auckland s přestupem v Soulu proběhl hladce. Vzhledem k tomu, že jsme odlétali ze Soulu v pozdním odpoledni 31.12., tak jsem čekal alespoň nějakou reakci posádky/cestujících ohledně příchodu Nového roku, ač marně. Po opuštění letadla je třeba podstoupit proces, kde deklarujete, že nepřivážíte například vybrané potraviny, květiny, zablácené trekové boty nebo špinavé pláště na kole. Abych předešel jakýmkoli komplikacím, vezl jsem úplně nové kolo s dosud nejetými plášti, což jsem sdělil příslušnému úředníkovi a nemuseli jsme kolo podrobit kontrole (ve frontě jsem potkal sympatický pár z Čech, který měl zcela zablácené trekové boty a k mému překvapení jim boty úředníci sami vydesinfikovali).

Autobusem jsem se dopravil do centra a prošel si město. Následující den dokoupil základní potraviny, plyn, sestavil kolo a trajektem se nechal převézt na druhou stranu zálivu, jelikož po Harbour Bridge se na kole nesmí. Již první den cyklistiky do Shakespeare Regional Park, s komfortním kempem a pěknými tracky, mne vyvedl z omylu, že jízda po Northland bude procházka růžovým sadem. Po převážnou většinu cesty se střídají prudké výjezdy následované stejně prudkými sjezdy, takže nemáte ani moc času na odpočinek a kilometry utíkají pomalu (toto schema platilo převážně po celou dobu jízdy na sever, kdy jsem se vyhýbal hlavním silnicím a prakticky kopíroval pobřeží).

Shakespeare Regional Park

Následující den potkávám první cyklisty, kluky ze Švýcarska, se kterými jedeme společně pár km (později je ještě na cestě několikrát potkám). Současně si ověřuji, že ne vždy je účelné se spoléhat pouze na techniku. Aplikace obsahovala špatnou adresu kempu poblíž městečka Warkworth, a tak jsem poprvé okusil dobrosrdečnost místních lidí, kteří mi dovolili přenocovat na trávníku a ještě, k mému překvapení, donesli plný talíř masa a zeleniny k večeři. Přibližně 30 km severně od Warkworth doporučuji se zastavit u Goat Island, oblíbeného místa pro šnorchlování a potápění (já si pro takové situace s sebou vezu vlastní výbavu, ale v okolí vám rádi vybavení zapůjčí. Cesta od Goat Island až do Manganui Forest Camp byla neuvěřitelně pestrá, ale náročná, kdy prakticky polovina byla po štěrkové cestě bez téměř žádné civilizace. Jednalo se o první zatěžkávající zkoušku kola, které ji obstálo v pořádku bez defektu. Manganui Forest Camp je ideální místo, odkud můžete podniknout relaxační procházky po okolí nebo navštívit nedalekou, mezi surfaři oblíbenou, pláž. I přesto, že voda v campu je oficiálně certifikovaná a pitná, doporučuje ji majitel převařit a tak jsem poprvé, pro jistotu, použil UV Steripen.

Goat Island

Cesta od Goat Island do Manganui Forest Camp

Noc předtím, než jsem dorazil do Whangarei, jsem strávil v D.O.C. kempu Uretiti Beach Campsite, který se rozprostírá v těsné blízkosti pláže s výhledem na Hen and Chickens Islands (D.O.C. kempy patří mezi nejlevnější, jejich ceny se pohybují v rozmezí 6–12 NZD, přičemž check-in a platba jsou zpravidla na hostech, kteří by se měli sami registrovat a zaplatit příslušnou částku). Po ranním běhu na pláži jsem dorazil do nedalekého Whangarei, kde na i-site vychutnávám svou první kávu na Novém Zálandu (informační centrum, i-site, je zpravidla v každém středně velkém městě. Obecně má smysl se zde zastavovat, personál ochotně vysvětlí případné dotazy, poskytne mapový podklad dané lokality a eventuálně zařídí rezervaci ubytování/účasti na turistické atrakci). Ve městě stojí za návštěvu Whangarei Falls, H.K. Kauri Park, procházka po nábřeží. Vše se dá objet na kole, které obvykle nechávám u místních, v kempech nebo mimo civilizaci ho schovávám v buši. U vodopádů již spousty let turisty baví místní děti, které skáčou z poměrně vysokého stromu do vody. Bohužel i nadále skáčou z vodopádu, za což již pár z nich zaplatilo cenou nejvyšší.

D.O.C. kemp Uretiti Beach Campsite

Následující den nechávám věci v kempu a beru jen to nejnutnější na výlet (voda, jídlo, foťák, boty) a vyrážím na cestu podél Whanganui Harbour až k Mt. Manaia, ze které je úžasný pohled do dalekého okolí. Po návratu balím a odjíždím směrem k Helena Bay, kam se dostávám až po setmění, poměrně vyčerpán a rozhodně bez motivace jet na jih po pobřeží do D.O.C. kempu. Mám štěstí, v Teal Bay nacházím zázemí u milých lidí z Aucklandu a Thames, které později ještě uvidím.

Cesta z Helena Bay do města Russel je svým profilem velmi náročná.

Cesta z Helena Bay až do města Russel (prvního hlavního města Nového Zélandu) po pobřeží je spektakulární, ovšem svým profilem velmi náročná. Zde opravdu platí pravidlo 14% stoupání následované stejně prudkým sjezdem. Transfer přívozem z Russel do Pahia mi zpříjemnila diskuse s lidmi, kteří se vraceli ze spearfishing. Bay of Islands jako taková je velmi turisticky atraktivní. Pahia, centrum v Bol nabízí široké spektrum ubytování. Já nakonec zvolil kemp spravovaný Maory. Následující den volím Whaitangi Track k Haruru Falls. Potom mě čekal přejezd vnitrozemím na západní pobřeží, a tudíž jsem si chtěl připravit vydatnou svačinu. Bohužel, místní žena byla jiného názoru a opakujíce „go away" mi můj plán znemožnila (později jsem se dozvěděl, že žena byla členkou maorského kmene, který nedostal pozvánku na oslavy 6. února Whaitangi Day z důvodu rozepří některých maorských gangů).

Whaitangi Track k Haruru Falls

Cesta do Opononi na západním pobřeží měla zcela odlišný charakter než v předchozích dnech. Obzvláště bych doporučil Cycle Trail kolem jezera Omapere z Okaihau do Kaikohe. Nezávisle na sobě mi několik místních lidí říkalo, ať na cestě moc nezastavuji, že jsou místní Maoři divní, ale nic takového jsem nezaregistroval. Stejně tak běhěm prvního měsíce cestování jsem se necítil jakkoli nikým a ničím ohrožen. Z Opononi můžete obdivovat krásu písečných dun přes Hokianga Harbour a poté se vydat poměrně náročnými a dlouhými stoupáními skrze Waipoua Forest, jenž skrývá největší a nejstarší stromy Kauri, kterým dominuje Tane Mahuta, až ke Kai Iwi Lakes. Poté jsem se z Dargaville dopravil s kamarády zpět do Aucklandu, ze kterého je pro cyklistu přeci jen trochu komplikované se vymotat, a tak jsem byl vděčný přátelům, kteří mě vyvezli za město, odkud jsem dále po pobřeží Firth of Thames, prakticky po rovině ale se silným protivětrem, dojel do města Thames.

Kai Iwi Lakes

Příští den ráno jsem s sebou vzal opět jen boty, foťák, jídlo a vyrazil po Kaueranga Valley Road do samého srdce poloostrova Coromandel, kde jsem na konci cesty schoval kolo v buši a vyrazil na Pinnaclas, odkud jsou při dobrém počasí vidět východní i západní pobřeží poloostrova, a cestou zpět po Billy Goat Track. Na tracku se můžete kochat krásnými výhledy, je poměrně náročný jak při výstupu, tak při sestupu a je třeba dávat pozor na to, kam šlapete. Z Thames jsem pokračoval dále na sever po pobřeží až do města Coromandel a přes Whitianga až do Hahei. Na samotný vrchol poloostrova jsem se z časových důvodů nevydal. Dominantou Hahei je Cathedral Cove, přírodní úkaz, ke kterému dojdete přibližně za hodinu z pláže v Hahei. Vzhledem k velkému počtu turistů a přeplněnému kempu jsem se domluvil s místními a postavil stan na zahradě v těsném sousedství s pláží. Aniž bych se prosil, byla mi nabídnuta možnost vyprání oblečení a večeře, během které jsem slyšel zajímavé příběhy o tom, jak slavívávali k různým příležitostem s jejich bývalým sousedem z Katikati, Sirem Edmundem Hillary.

Po cestě z Whitianga do Hahei

Z Hahei je to pár kilometrů k Hot Water Beach, místu, kde si při odlivu můžete vyhloubit v písku jámu a poté svévolně relaxovat. Pozoroval jsem snažení několika lidí, ale sám jsem v horku, které panovalo, netoužil se ještě více ohřívat a poté, co jsem vyčistil řetěz od písku z pláže, jsem pokračoval dále na jih přes Waihi až do Tauranga.

Dominantou Hahei je Cathedral Cove

Utvrdil jsem se v tom, že nemohu vidět vše, že někdy prostě nemá smysl jít hodinu lesem k turisticky atraktivním vodopádům a hodinu tou samou cestou zpět. Zvláště, pokud jste již podobných vodopádů viděli více. Ve městě Tauranga určitě stojí za to vylézt na Mt. Manganui, a to i pokud zrovna není příznivé počasí.

Město Tauranga je oblíbené mj. pro své surfařské pláže a můžete zde poměrně lehce zahlédnout velké žraloky, delfíny a při troše štěstí i kosatky. S ohledem na krátící se čas jsem si zakoupil na i-site flexi bus jízdné na 10 hodin (z 10ti hod. kreditu se vám odečítají minuty za jednotlivé relace) a následně se dopravil do města Rotorua proslulého svou geotermální aktivitou, maorskou vesnicí, Red Wood Forest apod. Vzhledem k tomu, že jsem se chtěl dostat k jezeru Waikaremoana, které je od Rotorua poměrně daleko, přiblížil jsem se autobusem do města Murupara, vstupní brány do Te Urewera N.P. V autobuse jsme společně s řidičem byli jediní Pakeha, zbytek byli místní Maoři, kteří byli na cestě domů z nákupu. Bylo zajímavé pozorovat, jak řidiče dirigovali ohledně toho, před kterými dveřmi toho či onoho domu má zastavit. Vzhledem k výpadku proudu byly obchůdky v Murupara zavřené, a tak jsem ihned po převlečení vyrazil k 90 km vzdálenému jezeru.

Cesta z Murupara k jezeru Waikaremoana

Je třeba podotknout, že jsem vyrazil ve 4 hodiny odpoledne a cesta k jezeru je převážně štěrková a svým profilem více než náročná, zvláště pokud intenzívně prší, okolo není žádná civilizace a ohrožují vás koně, kteří si myslí, že chcete ublížit jejich hříběti a vy je přitom chcete pouze v kopci objet. V této situaci došlo k zatím nejintenzivnějšímu zážitku, a to když jsem potkal Dana, Maora s tradičním tetováním Moko, člena kmene Ngai Tuhoe, který nepodepsal Treaty of Waitangi. Až později, poté, co mi Pakeha vysvětlovali, že v této oblasti se na dveře maorů neklepe, jsem si uvědomil, jaké pocty se mi dostalo strávit s Danem a částí jeho rodiny nějaký čas. Dan si vydělává na živobytí kladením pastí a chytáním vačic (Possum). Za 20 vačič (1kg kůže, v zimě více) Dan obdrží 120 NZD. Jedná se prakticky o jeho jediný zdroj příjmů. Vrcholem bylo, když mně Dan sdělil, že mě vezme na lov jelenů. Vyjeli jsme naštěstí pozdě (mám jeleny rád), a proto nebyl úlovek žádný. Následující den Dan nestihl kontaktovat kamaráda (po cestě dvakrát střílel po jelenovi), zaměstnance D.O.C, ohledně toho, že by mě vzal s sebou k jezeru (nechtělo se mi jet na kole), a tak jsem Danovi nabídl 20 NZD za to, že mě tam odveze. Dan chvíli přemýšlel, pak řekl 30 NZD a já, že ok (chtěl jsem k jezeru a ještě tentýž den začít walk). Po rozloučení a zorganizování úschovy kola a zbytku zavazadel jsem mohl vyrazit na pochod kolem jezera.

Setkání s Danem – Maorem z kmene Ngai Tuhoe

Jezero Waikaremoana

Jedná se o první z devíti tzv. Great Walks. Vzhledem ke špatné dostupnosti tento walk navštěvuje v průměru 6 tis. chodců/rok (vs. nejpopulárnější Milford Track 70 tis. návštěvníků/rok). Profil až na jeden kopec je mírně náročný a zpravidla platí, jako u ostatních pochodů, že jsou tak obtížné, jak si je obtížné uděláte porcí km/den (já osobně na trecích chodím v průměru 25 km/den, maximum 40 km). Po návratu a přespání v Rotorure jsem se autobusem přepravil k jezeru Taupo a následně do města Tauranga, odkud jsem si užil jeden z dosud nejkrásnějších transferů na kole po málo frekventované, ale kvalitní, silnici okolo N.P. Tongariro Northern Circuit, který je zcela výjimečný díky seismické aktivitě, převážně aktivní sopky Ngauruhoe, a svým charakterem mi velmi připomínal famózní Laugavegur Track na Islandu. V průběhu pochodu jsem se rozhodl, že vystoupím na Mt. Ngauruhoe (Mt. Dun z Pána prstenu, 2 291 m), což představovalo doposud největší fyzický výdej energie a chvíli jsem uvažoval, že to vzdám, ale nevzdal. Výstup trval 2,5 hod a samotný sestup/seběh pouhých 20 min (při výstupu pozor na padající kamení od lidí před vámi). Po návratu do Waikapapa Village jsem dojel do Ohakune, odkud jsem se již s Intercity autobusem přepravil do Upper Hut a Wellingtonu, kde jsem poslední dny měsíce ledna strávil s přáteli (bývalí spolubydlící ze Sydney).

N.P. Tongariro Northern Circuit

Mt. Ngauruhoe

Závěrečné shrnutí

S ohledem na vymezený čas třiceti dní na severní ostrov a na fakt, že některá místa jsem již měl možnost navštívit dříve, si myslím, že jsem viděl vše, co jsem na severním ostrově vidět chtěl. Současně jsem rozhodně vylepšil své dovednosti v efektivitě balení věcí na kolo, stejně tak po ujetí 1200 km na kole a 150 km pochodu po trecích, shodil část svých přebytečných kil. V měsíci lednu bylo až na tři dny krásné slunečné počasí. Kvalita silnic je oproti českým silnicím na nesrovnatelně vyšší úrovni. Během měsíce jsem neměl žádný defekt. S náklady na stravu a ubytování je možné se v průměru dostat na 20 NZD/den.

Na kole po Novém Zélandu

• Severní ostrov
• Jižní ostrov

Fotogalerie