Je tomu již více jak dvacet let, co se otevřely hranice a my máme možnost sledovat životní standard a úroveň ve světě kolem nás. Mám však pocit, že z nějakého prazvláštního důvodu si v našem pokroku dohánění „západu“ vybíráme pouze něco a mnohdy ne zrovna to dobré. Tento pocit má spousta lidí v řadě životních oblastí. Já se zaměřím na téma, které je mi blízké – na vztah lidí ke kolu coby dopravnímu prostředku, a k „individuu“, které se na tom šlapacím nesmyslu plete s neutuchající vytrvalostí každodenně pod kola automobilům na silnicích a křižovatkách měst.
Obléci si upnutý trikot potištěný reklamami, naložit na střechu automobilu 4 horská kola v ceně často v součtu vyšší než cena auta a vyrazit do drsné horské destinace typu Jižní Čechy je u nás naprostou normou, nad kterou se nikdo ani na vteřinu nepozastavuje. Naproti tomu nasednout v normálním oblečení či šatech na kolo s pár převody a vyjet do víru města je vnímáno jako naprostý extrémismus a vrchol nezodpovědnosti ke svému zdraví a drzosti vůči slušným občanům, kteří spěchají ve svém klimatizovaném automobilu vydělávat na jeho leasing.
Stejně nechápavě se v zemích jako jsou Holandsko či Dánsko dívají na ty naše automobilové výjezdy za cyklistikou… Cyklistika je tam prostě jiná, nenásilná, spojená s životním rytmem, atmosférou měst a mezilidskými vztahy. A není to proto, jak často slyším, že to tam je „placatý“ a že tam je dobrá cyklistická infrastruktura, ale prostě proto, že jsou tam ve vývoji o desetiletí napřed a také proto, že jsou lidé naladěni na jiné mentální vlně vnímání svého okolí, vnímání města, vnímání spoluobčanů, vnímání veřejného prostoru a vnímání svého zdraví… Na jiné vlně jsou i správci pořádku a normy, které pravidla nastavují. Zatímco my stále deklarujeme status svého osobního úspěchu nablýskaným automobilem a vše mu podřizujeme, ve městech západní Evropy se pohybují duševně i fyzicky zdraví a úspěšní lidé, kteří, ač automobily vlastní, jezdí denně do práce na kole bez toho, aby trpělo jejich ego, a aby byli na každém kroku perzekuováni uniformovaným „strážcem“ veřejného „pořádku“.
„BRZDÍÍÍ,“ křičí na mě brácha, když projíždíme autem v roce 2007 Rotterdam, kde je na stáži. „CO BLÁZNÍŠ, KŘIŽUJE NÁS JEN CYKLOSTEZKA?“ zní moje nechápavá reakce, zatímco se nám pod kola bezhlavě vrhají lidé na kolech všech tvarů a barev. „TADY MÁ CYKLISTA PŘED AUTEM PŘEDNOST!“ zní jednoduchá odpověď a já nechápu… Nikdy jsem nebyl náruživým cyklistou, nikdy jsem nejezdil na kole jinak než občas s kamarády na víkendové vyjížďky a nikdy mě nezajímaly úžasné sportovní výkony na Tour de France. Kolo jsem měl od svých 11 let. To první si jasně pamatuji. Byl to krásný dámský nablýskaný červený pionýr, za který jsem se před kluky trochu styděl, a na kterém jsem se potají učil jezdit v ústraní u lesa za našim panelákem v Brně. Kolo mě bavilo po technické stránce. Něco rozmontovat, pochopit jak to funguje, vyčistit, namazat a zase to složit… V té době jsem kolo vnímal tak, jako ho většina našeho národa chápe doposud – tedy něco pro kratochvíli, volný čas či sport. Však jsem spořádaně vyrůstal spořádaným občanem vlasti, ve které koukat dále než na předměstí svého vlastního města bylo přinejmenším nevhodné.
Život šel dál, opona byla vytažena a já jsem začal svobodně podnikat v oblasti návrhů interiérů. Díky řízení osudu jsem se ocitl „pracovně“ na dva roky v Londýně. To bylo v letech 2008 až 2009. Začal jsem dojíždět do práce v centru městskou hromadnou dopravou, tak jak jsem tomu byl vychováván. Z okýnka horního patra „DABL DEKRU“ věčně zaseklého v zácpě jsem pozoroval město a život v ulicích kolem. Najednou jsem začal vnímat spousty „šílených“ cyklistů, kteří kličkovali v hustém provozu ulice a mizeli v dáli před námi. Uběhl asi měsíc, když jsem náhodou přes otevřené dveře do sousední kanceláře zahlédl věc, která mne fascinovala. Francouzská dáma ve vedlejší kanceláři, mimo jiné majitelka pobočky firmy s prestižními interiérovými doplňky, měla vedle stolu postavené něco, co vypadalo jako kolo, ale přitom to kolo, jak jsem jej znal doposud, nemohlo být. Bylo to jakési scvrklé, kola blízko u sebe a krásně to svou výstředností zapadalo do showroomu luxusních interiérových doplňků. Vydržel jsem to deset minut, v kterých jsem si v hlavě sestavoval základní anglické věty, se kterými se vydám na výzvědy. „Helo, ken I ask you? Vot is dys fing?“ Rezonovala děsivě má elementární angličtina s českým přízvukem. „Hi, It’s BROMPTON!“ zazněla krátká odpověď korunovaná milým úsměvem a tím skončila naše první konverzace. V budoucnu jsem pak zpracovával řadu grafických podkladů pro tuto milou mladou dámu. Brompton? Nu, nebyl jsem o moc chytřejší, a tak jsem se zeptal pana Googla, který už v té době měl rozumný rozhled a zjistil jsem, že se jedná o vyhlášené anglické skládací kolo. Ještě týž den jsem si za polovinu své první výplaty na „Í-beji“ zarezervoval použitý černý Brompton za dampingovou cenu. Podle hlasu v telefonu mi bylo jasné, že původ kola je nejasný, ale cena byla lákavá natolik, že bylo nad slunce jasnější, že ani ruský přízvuk prodávajícího v okrajové čtvrti Londýna mě od koupě neodradí.
Tady se mi změnil život. Tak nějak nenápadně, jak to bývá, začal se mi vkrádat do mého života život jiný. Zařadil jsem se nějak nevědomky a neplánovitě mezi ty sebevrahy v rušných londýnských ulicích, kličkoval mezi auty stojící v zácpách, objížděl taxíky zaparkované v cyklopruzích a užíval plnými doušky objevenou svobodu. Kolo Bromton tuto svobodu dotahovalo do krajnosti svou univerzálností a tím, že mohlo se mnou do kanceláře, na kafe, do metra či na rande… Necítil jsem se a dodnes se necítím jako „CYKLISTA“, prostě jen jezdím na kole všude, kam potřebuju, protože je to pro mě normální, protože to je rychlé a pohodlné, tak jak je pro jiné pohodlné a normální jezdit autem. Auto mám, když potřebuji odvézt náklad či rodinu – jedu, ale většinou dojíždím přinejmenším slušně řečeno „rozladěn“ – kolika „idiotům“ by měli zabavit řidičák! Tak radši jezdím na kole – je mi líp… Jen nesmím narazit na bdělé strážce pořádku, to mi vždy stoupne krev do hlavy, když mne a mé okolí ochraňují pokutovými bločky za „společensky nebezpečné“ přestupky na mé drobné skládačce. Ano, jezdím, pokud není vyhnutí i pěší zónou či po chodníku, ale jezdím obezřetně a pomalu, nikdy jsem nikoho neohrozil ani nesrazil, ale stále mají potřebu se na mě ujišťovat ve své autoritě. Snad to není jejich chyba, snad mají nějaký mozek v hlavě, snad je to jen nesmyslně nastavený systém a nepochopená pozice člověka dopravujícího se na kole – vyvrhela, plevele, který je třeba vytrhat, aby nebránil plynulému toku aut, symbolu pokroku…?
Podpora cyklistické dopravy v londýnském metru
V Londýně jsem jezdil na kole 2 roky, každý den, nesčetněkrát situace vyžadovala přejezd po chodníku či po přechodu, jízdu mimo cyklistický pruh. Za ty dva roky jsem minul stovky policistů, ale nikdy, nikde mě žádný nezastavil, aby mne z pozice své svrchovanosti pokáral, či aby mi vypsal pokutový bloček. Za ty dva roky jsem, ale také v tom děsivém shonu a skrumáži lidí neměl jedinou kolizi s pěším, a to se davy chodců vrhaly i na červenou do vozovky po vzoru „kamikatze“. Ve světě, kde je normální, že se vedle sebe pohybují na ulicích lidé auty, pěšky a na kolech, existuje respekt a ohleduplnost těchto skupin vůči sobě navzájem. Stalo se mi jednou, že mne srazila neopatrná řidička při odbočování vlevo. U nás byste čekali rozzuřeného řidiče, který nejprve zkontroluje, zda jste mu neodřeli blatník a potom vám sprostě vynadá, co děláte na silnici. K mému šoku mne drobnější urostlá dáma tmavé pleti naložila i s kolem do své malé pomačkané Mazdy a chtěla mě za každou cenu vézt do nemocnice. Poté, co jsem ji po několika minutách přesvědčil, že odřená dlaň takovouto intenzivní péči skutečně nepotřebuje, trvala minimálně na tom, že mne odveze i s kolem do cykloservisu. Na místě si nechala vyčíslit cenu za opravu kola a tu také ihned zaplatila. Následoval odvoz k ní domů a zapůjčení jejího vlastního kola (shodou okolností také BROMPTON) do doby než bude oprava vyřízena a moje kolo zprovozněno! Je to otázka lidského přístupu, respektu, ale také politiků a legislativy, která v zemích, ke kterým vzhlížíme jako k symbolu pokroku, je automaticky na straně cyklisty, či chodce, není-li prokázáno jinak. Věřím, že je to tak v pořádku…
Starosta Londýna Boris Johnson
Pokud sám starosta Londýna Boris Johnson jezdí do práce na kole a investuje z pozice své funkce do kampaní podporujících cyklistickou dopravu, je pochopitelné, že i obecné povědomí a vztah k občanům, kteří se na kole dopravují, je výrazně odlišný od toho, co známe u nás. Zkrátka ve vyspělých zemích se legislativa i strážci pořádku snaží přívést do sedel kol více lidí, aby se centrům měst ulevilo od hluku a smogu. U nás vidíme opačný extrém, jakým je například zákaz vjezdu kol do centra Brna…
Snažím se omlouvat nevraživost řidičů a iracionální postihy policie v našich městech nevzdělaností, nerozhledem, nepochopením a špatnou legislativou. Ano, řítí-li se pěší zónou cyklista na horském kole rychlostí 30 km/h, ať ho policie sundá – je to kretén! Ale proč proboha musí „buzerovat“ slečnu s proutěným košíkem, která si zajela na kole na Zelný trh nakoupit trochu zeleniny a veze si ji domů pěší zónou rychlostí 10 km v hodině? Kde zůstal zdravý rozum, tolerance, mezilidské vztahy? Je to otázka zvyklostí, vzdělanosti a komunikace. Žádný zákon běžnou lidskou interakci nevyřeší, musí se změnit lidský přístup. Do té doby bude dopravní cyklistika u nás stále popelkou a policisté nadále vnímáni jako nutné zlo, a ne jako užiteční pomocníci ve službách bezpečnosti.
Ne nadarmo se traduje, že anglický policista nabídne těhotné ženě v nouzi svou služební helmu, aby se mohla do ní vymočit. Zkuste něco, i daleko méně kontroverzního, chtít po našem strážníkovi. Pomáhat a chránit? Trošku odbočím… Jel jsem ve sněžné vánici domů, na kolo to opravdu nebylo, vlaky nejely, hromadná doprava zkolabovaná. Po několika hodinách pojíždění tramvají se ocitám na kraji města a nezbývá než dostopovat pár kilometrů domů. Kolem projíždí mým směrem poloprázdný vůz policie a policista na mne staženým okýnkem s výsměchem haleká, že v tuto dobu mi tu stejně nikdo nezastaví. Ptám se – jak si vykládá heslo na karoserii svého služebního vozu?
Vím, že jsem v tomto textu nesdělil ani čtvrtinu toho, co bych chtěl sdělit. Vím, že nezměním ze dne na den vnímání dopravy na kole, zažité zvyklosti, policii ani politiky. Ale alespoň naivně věřím, že dělám něco, co má smysl pro naše děti…
Autor je provozovatelem sítě prodejen Cyklospeciality.cz.