Sám na nejzalidněnějším evropském ostrově aneb cyklistika na Maltě

Pět týdnů letošního léta trávím na Maltě jako Group Leader jazykové společnosti European School of English (ESE). Mým hlavním koníčkem je cyklistika, a proto jsem si už před odletem zjistil možnosti zapůjčení jízdního kola. Systém služeb má ESE následující: denní služba, noční služba, den odpočinku, den volna. Půjčil jsem si tedy zatím na týden jízdní kolo a v dnech volna začal poznávat toto středomořské souostroví ze sedla horského kola. Samotná přebírka proběhla bezproblémově: pán z půjčovny zavezl v dohodnutý čas kolo přímo k hotelu, kde bydlím. Podepsal jsem prohlášení o zapůjčení, převzal starší horské kolo, náhradní duši, přední brašnu, montpáky, helmu, hustilku a mapu. Sympatický pán mi poradil, kde se na Maltě dobře jezdí, já počkal, až odpadne velký zmatek s transportem studentů do škol, převlékl se do cyklistického dresu a kolem půl desáté vyrazil.
Prvních cca 10 minut jsem si pouze zvykal na jízdu vlevo kolem našeho hotelu. Ovšem proti očekávání mi jízda na opačné straně silnice nečinila problémy a já se mohl pustit rovnou na hlavní maltskou silnici č. 1, která spojuje hlavní město Vallettu a přístav Cirkewwa, odkud jezdí trajekt na ostrov Gozo. Podle rady mé první kilometry směřovaly přes město Burmarrad do malé vesnice Wardija. Stačilo vyjet asi jeden km dlouhý kopec a já se rázem ocitnul v jiné krajině. Zatímco se v okolí Valletty nachází mnoho kilometrů čtverečních téměř stoprocentně zastavěné krajiny, za Wardijou se mi otevřel svět malých kopců, úzkých silniček, vesnic několik kilometrů od sebe vzdálených a osamocených stavení uprostřed zemědělské krajiny. Za městem Zebbieh mne překvapila vynikající cyklostezka, která mě dovedla do města Mosta. To jsem však objel a po frekventovaných silnicích pokračoval k Midině, bývalého hlavního města celého souostroví. Provoz na silnicích mě velmi příjemně překvapil svým klidem a bezpečností. Mí maltští přátelé mne varovali před nebezpečnými řidiči, avšak cyklista zvyklý na hustý český (nebo spíš pražský) provoz nebude mít s auty na Maltě problém. Stejně jako v Čechách stačí auta respektovat a nebát se jich. V Midinskchý středověkých uličkách doplním zásoby vody a pokračuji po maltské cyklotrase č. 2 na jih. Značení této cyklotrasy se ukázalo jako téměř srovnatelné se značením českých cyklotras, jen asi dvakrát jsem byl nucen hledat alternativní trasu.
Po hodině jízdy z Midiny se přede mnou objevuje úchvatný výhled na moře a útesy Dingli Cliffs. Na vrchu stojí osamocený středověký kostelík, dole se moře rozbíjí o více jak 200 m vysoké útesy, z oparu vystupuje malý skalnatý ostrůvek Filfila (za 2. světové války používaný Royal Navy a RAF jako cvičný terč, dodnes není přístupný) vane mírný vítr. Za Filfilou se rozprostírá jen širé moře a návštěvník může pouze tušit africké břehy, vzdálené cca 300 km. Na tomto místě obědvám a užívám si majestátné síly přírody. Slunce pálí čím dál tím více, sedám na kolo a po malých silničkách pokračuji stále nad útesy směrem na severozápad. U vesnice Imtahleb se mi začínají hýbat řídítka, a protože nemám dostatečné nářadí, volám pánovi z půjčovny. Během půlhodiny dorazí, utáhne řídítka, klíč mi nechá a já pokračuji dále na sever. Před městem Bingemma se mi ztrácí cyklotrasa a já se snažím dostat k městu Mgarr po farmářských stezkách. Nicméně všechny cesty končí v soukromých objektech, a tak se vracím na silnici. Zpět se vracím opět přes Wardiji a Bourmarad.
Další den volna jsem využil k návštěvě druhého největšího maltského ostrova, Goza. Prvních patnáct km do přístavu Cirkewa vedlo po hlavní silnici přes města Saint Paul's Bay a Mellieha. Dva kilometry dlouhé stoupání před Mělliehou v kombinaci s maltským vedrem (33°C ve stínu) jistě prověří schopnosti každého cyklisty, avšak následný sjezd představuje dokonalou odměnu. Trajekt na ostrov Gozo jezdí velmi často a ani samotný nástup nečiní problémy. Dokonce ani nemusím platit palubní lístek, za cestu se platí až při opouštění Goza. Kolo odkládám k stěně a odebírám se na horní palubu, kde strávím asi půlhodinovou plavbu. Z trajektu se naskýtá nádherný pohled na všechny tři obydlené maltské ostrovy: Maltu, Gozo a Comino s jeho slavnou modrou lagunou. Vylodění proběhne opět hladce a já za přístavem Maggar nacházím cyklotrasu č. 3, která vede kolem Goza. Cyklotrasa mne provádí po malých silničkách nad severním pobřežím ostrova. Návštěvníkům těchto snad nejklidnějších míst celého souostroví se naskýtají výhledy na rozeklané gozitánské pobřeží. Prý je možné z Goza vidět až na cca 100km vzdálenou Sicílii, avšak ač napínám své zraky sebevíc, jednolitou mořskou hladinu přerušuje pouze několik lodí.
Zatímco na Maltě se kvalita značení cyklotras téměř pohybovala kvalitě české, na Gouzu směrovky cyklotrasy č. 3 nacházím pouze sporadicky a proto se rozhoduji nevázat se na cyklotrasu a sjíždím nádherným sjezdem do zátoky Ramala, odkud pokračuji celkem náročným stoupáním do města Xagnra. Obědvám u břehu moře v přístavu Marsalforn, který obsahuje všechny vymoženosti turistického letoviska: obchody se suvenýry, velký výběr hotelů, či všudypřítomné nabídky vyhlídkových plaveb. Mapa slibuje rovinatou pobřežní silnici až do města Zebbung, avšak jeden km před městem začne silnice strmě zvedat, což mě v kombinaci s odpoledním horkem donutí sesednout z kola a potupně tlačit.
Gozo samotné představuje časté místo rekreace Malťanů, mnozí z nich vlastní na ostrově druhé bydlení. Oproti Maltě se na Gozu (z důvodů slabších větrů a méně vodě propustné půdy) nachází více zeleně a polí. V kombinaci s klidným životním stylem obyvatel Goza a absence velkého množství turistů tvoří Gozo příjemný opak oproti uspěchané a přelidněné severní Maltě.
Dlouhá a četná stoupání si spolu s vysokými teplotami mne utvrzují v rozhodnutí obrátit se do hlavního města ostrova Victorie (Rabatu), odkud vede silnice zpět do přístavu Maggar. Ve Victorii se nachází obrovská středověká citadela, avšak tu znám z mé návštěvy před dvěma lety. Plavba zpět na Maltu proběhla opět v pořádku, chladivý mořský vánek dal konečně odpočinout mému přehřátému cyklistickému tělu.
Do Hotelu Coastline u Buggiby se vracím oklikou přes jihozápadní pobřeží, konkrétně vesnice Manikata a Wardija.
Jsem velmi vděčný za možnost prozkoumat nádherné Maltské souostroví ze sedla kola. Před jízdou mě mí maltští přátelé varovali před nebezpečnými maltskými řidiči a já sám se bál jízdy vlevo. Nicméně můžu všem cyklistiku na Maltě jen doporučit: na jízdu vlevo si zvyknete během několika minut a všichni cyklisté zvyklí jezdit po českých silnicích nebudu mít s maltskou dopravou problém. Hlavní je držet se nefrekventovaných silnic a nepouštět se do hustě zalidněného okolí Valletty. Ovšem jízdu ve vedru bych srovnal s jízdou v Čechách v zimě: pokud máte dobré oblečení, požitek z jízdy je stejný jako za teplého počasí. Ve vedru sice donekonečna vrstvy odkládat nemůžete, avšak dostatečný pitný režim téměř vyrovnává dostatečné zimní oblečení. Cyklistika na Maltě znamená více sport než odpočinek, ale požitek z jízdy v kombinaci s nádhernou maltskou krajinou jistě potěší každého cyklistu.
Tomáš Zavadil