Na kole do krajských měst Čech, Moravy a Slezska

Možná jste v poslední době četli na internetu i jinde články kritizující takzvané „sběratele destinací". Tedy cestovatele, kteří jezdí někam pouze proto, aby mohli dokázat, že na daném místě byli a mohli si zdolaný cíl zařadit do sbírky svých navštívených měst (států), přírodních parků atd. Přiznám se, že poslední dobu jsem do skupiny „sběratelů destinací" patřil i já.
Před dvěma lety mne totiž při mé první sólové cestě napadlo, že bych se mohl s Českem lépe seznámit pomocí dojetí do všech krajských měst z mého domova v Praze na kole. I když jsem s rodiči procestoval velkou část Evropy, připadala mi škoda, že svou vlast pořádně neznám.
Protože velká města na kole moc nemusím, o prohlídky krajských měst mi v prvé řadě nešlo. Díky dobré dostupnosti krajských měst hromadnou či automobilovou dopravou je asi navštívím někdy později, ale vychutnávat krásu české krajiny lze podle mého názoru nejlépe ze sedla kola. Nyní bych rád přiblížil cesty do krajských měst podle pořadí, v jakém jsem města navštívil.
Na trase cesty před dvěma lety ležely hned tři krajská města - Brno, Olomouc a Pardubice. Jelikož tuto cestu včetně dojmů z návštěvy měst popisuji ve svém blogu „Malá cykloturistická maturita", přejdu rovnou k jízdě přes severočeskou metropoli Ústí nad Labem. Tímto průmyslovým městem jsem projížděl v rámci odpočinkové cestě z Drážďan do Prahy v září 2012. Ústím jsem prosvištěl pouze po cyklostezce podél Labe, ale příjemný dojem na mě udělal nový most přes řeku.
Počasí i mé časové možnosti mi v září 2012 přály, takže koncem měsíce již zbývalo pouze šest měst k dosažení. Na svátek sv. Václava 28. září 2012 začala moje první (a bohužel zatím poslední) podzimní vícedenní cesta. Plán zněl dojet za den do Plzně a během dalších dvou dní do Českých Budějovic. Jízda do po značené cyklotrase č. 3 probíhala klidně, mimo většího kopce za Zaječovem byl profil převážně rovinatý a výhledy na krásně zvlněnou krajinu občas zpříjemňovaly poslední záblesky hřejivého slunce. Protože jsem spal v kempu v Ejpovicích asi 10km na východ od Plzně, do centra slavné západočeské metropole a hlavního města piva jsem se nepodíval, ke splnění úkolu mi stačilo překročit hranic města v městské části Červený Hrádek. Po noci v příjemném kempu v Ejpovicích mě přivítala jinovatka kolem stanu, ale také nádherný východ slunce. Za Rokycanami se sice zatáhlo, ale krásné podzimně zabarvené lesy spolu s kvalitními silnicemi téměř bez provozu přispívaly k požitku z jízdy. Za Blatnou se sice na chvíli ztratím v lesích (původně plánovaná zkratka), ale když se před šestnáctou hodinou ocitnu v Týnci nad Vltavou, rozhodnu se dojet až do Českých Budějovic. Se zhruba 150 km v nohách vychutnávám na Náměstí Přemysla Otakara II. krásný pocit dosáhnutí cíle, ale zároveň si uvědomuji nevýhody sólové jízdy - kolem mne není nikdo, kdo by se se mnou mohl radovat. Z mého zběžného pohledu mi Budějovice přijdou jako pěkné město s kvalitními cyklostezkami i příjemným nádražím, odkud jedu vlakem zpět do Prahy.
Další cyklistická výprava musela počkat až do jara 2013. Koncem dubna vždy bývá na Malostranském gymnáziu, kde jsem letos maturoval, ředitelské volno kvůli přijímacím zkouškám. A protože o víkendu navazujícím na ředitelské volno jela mládež od kostela sv. Vojtěcha na víkendové setkání na faru do Hrádku u Vlašimi, rozhodl jsem se spojit tuto akci s cestou do Karlových Varů. Jízdu z Prahy do Hrádku sice provází navigační problémy a téměř podzimní počasí (zataženo, 12°C, déšť), ale do Hrádku se dostávám a po jednom dni s přáteli na faře pokračuji zajímavou středočeskou krajinou do Dobříše, odkud mě čeká asi osmikilometrové stoupání přes hlavní brdský hřeben. Při sjezdu uprostřed lesů si dám pauzu a ve chvíli opětovného nasednutí na kolo mi přes cestu přeběhne stádo více než dvaceti srnek. Kdybych byl v plné rychlosti, asi bych se kolizi nevyhnul. Přenocuji na chatě u Zbiroha a zprvu v husté mlze a 6°C pokračuji po krásných silničkách s minimálním provozem severozápadním směrem. Oproti podzimní cestě si nyní užívám pohledy na krajinu probouzející se po dlouhé zimní pauze. Kolem mne se míhají malé vesnice, louky, lesy se stromy zatím bez listů a celkově zjišťuji, že jsem na podobných výhledech závislý . Teplota stoupá na slunci přes 20°C a téměř znenadání se z hustých porostů CHKO Slavkovský les vynoří karlovarské mezinárodní letiště (kde bohužel nic neletí). Následuje úchvatný sjezd k slavné lázeňské části u řeky Teplá. Přímo na kolonádě mne zastihne defekt, na jehož opravení jaksi nestačím. S pomocí cykloservisu je vše v pořádku a před sedmnáctou hodinou nasedám do vlaku zpět do Prahy.
Státní svátek konce druhé světové války využívám k dosažení Liberce, nejbližšího krajského města od mého domova. Budíček v 5:30, přejezd Labe u Kostelce nad Labem, krásných dvacet kilometrů z Mnichova Hradiště do Českého Dubu a po jedné hodině již shlížím na Liberec z Ještědu. Sice fouká, ale mě hřeje krásný pocit dosažení hory vyšší než 1000 m n. m. z vlastního domova. Sjezd do Liberce také nemá chybu, orientace ve městě není moc složitá a cesta plným vlakem s přestupem v Turnově se také dá zvládnout.
Na další vícedenní cestu jsem se vypravil až v srpnu 2013, kdy mě po pětitýdenním pracovním pobytu na prosluněné středomořské Maltě čekalo šest dní v sedle kola mezi Prahou, jižními Čechami, Dunajem, Vídní, slovenským břehem Moravy, jižní Moravou a Hostýnskými vrchy. Cestu končím v Otrokovicích po průjezdu Zlínem, nejmenším krajským městem v Česku. Zlín se oproti ostatním krajským městům vymyká svým urbanistickým řešením, neboť vznikl řízeně především v první polovině dvacátého století. Tak jako v ostatních českých městech hledám centrální náměstí, kde cyklista kromě historických domů najde vše potřebné - bankomat, potraviny a většinou i cykloservis. Ve Zlíně však historická zástavba chybí a nalézt centrální náměstí mi činí menší problémy. I když Zlín není příliš kopcovitý, cyklostezek a cyklotras se mi ve městě mnoho nalézt nepodařilo.
Při pohledu na mapu mi vždy největší starosti dělalo dosažení Ostravy, třetího nejlidnatějšího města Česka. Nakonec cesta z Hamburku probíhala bez větších zádrhelů a já si mohl trasu prodloužit přes Liberec a Hradec Králové do slezské metropole. Zhruba sto deset kilometrů mezi Libercem a Hradcem Králové sice kvůli kopcovitosti (a nedostatku času) považuji za nejtěžší část cesty z Hamburku, ale Hradec Králové mě přivítal kvalitně značenou i postavenou Labskou stezkou. I mimo Labe nebyl problém navigovat se po systému městských cyklotras a využívat poměrně vysoké množství cyklostezek. Hradec Králové zkrátka dle mého názoru dostál své pověsti města přátelského k cyklistům. Ostravu jsem sice měl v plánu prohlédnout si více, ale z důvodů celkové únavy jsem navštívil pouze jižní ostravské předměstí Polanku nad Odrou.
Poslední krajské město Jihlava vzdorovalo mé návštěvě do poloviny letošního srpna. Dvoudenní cesta přes Tábor, Kamenici nad Lipou a Horní Cerkev patří mezi mnoho dalších kopcovitých tras vedoucích především po málo frekventovaných silnicích zajímavou českou krajinou. Na rozdíl od posledních kilometrů vedoucích po velmi frekventované silnici mě Jihlava příjemně překvapila upraveným historickým centrem s domy z různých historických slohů.
Jízdou do Jihlavy skončilo moje dvouleté snažení o navštívení všech krajských měst. Města sice podrobně neznám, ale pojem o české krajině se mi díky cestám zvýšil (což se letos v květnu a červnu hodilo u maturity a přijímacích zkoušek na geografii). A kam dál? Cílů pro cyklistické cesty se v Česku i Evropě nachází víc než dost. Zajímavé a celkem náročné by mohlo být dosáhnout vlastní silou nejvyšších bodů všech CHKO a národních parků v Česku. Dále třeba hlavní města sousedních států, členských zemí Evropské unie či německých nebo rakouských spolkových států.