Malá cykloturistická maturita

V únoru letošního roku jsem dovršil osmnáctých narozenin, což podle evropských měřítek znamená počátek dospělého života. A tak mě napadla otázka: Jsem skutečně dospělý? A co jiného než delší sólová cyklistická cesta by mohlo tuto otázku odpovědět. Do opravdové maturity to ještě nějaký ten rok mám, ale dokázat si, že jsem schopen se o sebe postarat, mohu už teď.
První cykloturistickou výpravu z Prahy do Bratislavy přes Vídeň jsem podniknul s tátou a strýcem před dvěma lety a od té doby mne vícedenní cykloturistika uchvátila. Následoval nádherný týden strávený objezdem Švýcarska a dvoudenní přejezd na Moravu. Letos jsem však nemohl kvůli finančním a časovým možnostem vyrazit do zahraničí, ale i cykloturistika v Čechách má své kouzlo. Plán se časem ustálil na trase Praha-Tábor-Valtice-Brno-Olomouc-Pardubice-Praha.

Přípravy na cestu jsem se snažil nepodcenit- od jara se mi podařilo najezdit cca 2500 km, z toho zhruba 500 natěžko, několik večerů se ladila trasa na cykloatlasu ČR atd... Večer před odjezdem probíhal v poslední kontrole kola i trasy, zabalení všech věcí do brašen a velkého očekávání nadcházející cesty.
První den mne čekala několikrát projetá etapa po Greenway Praha-Wien přes Týnec nad Sázavou, Neveklov a Sedlec-Prčice do vesnice Svrabov před Táborem, kde má strýc chalupu. Ráno nebylo ani nutné budíku, abych se v 5:30 dostal z postele a 6:30 z domu. Již na Chodově mne překvapil defekt a před Kamenicí mi vlítla muška do ucha. Od incidentu, kdy se moucha dostala bratrovi pod oko, jezdím bez brýlí pouze v zimě. Ale že se může moucha dostat do ucha, to bych nikdy nečekal. Nicméně asi po hodině nepříjemný zvuk šustících muších křídel v mém uchu přestane, se sluchem problém není a tak cestu nic neohrožuje. V Týnci nad Sázavou kupuji potraviny na oběd, které následně konzumuji ve vesnici Vojkov, uprostřed malebné krajiny České Sibiře. Pokud tuto krajinu na pomezí jižních a střední Čech neznáte, vřele doporučuji její navštívení. Zvláště pokud je pod mrakem vás zdejší malé kopečky a loukami a smíšenými lesy příjemně potěší. Už od Týnce se začala stahovat bouřková mračna, avšak pořádná průtrž mračen udeřila až v městečku Borotín, deset km od cíle. Nečas jsem přečkal na zastávce autobusu a to už mne čekalo úžasné a milé přijetí od babičky a dědy, kteří trávili na strýcově chalupě čas.

Na druhý den, neděli, hlásí internetové zpravodajství odpolední bouřky nad Jižními Čechami, avšak nad Jižní Moravou má být slunečno. Prarodičů jsem za pohostinnost poděkoval a kotvy zvedl už v 5:30 a vyrazil přes mlhou zahalený Tábor podél Lužnice po terénní cyklotrase do Plané nad Lužnicí. Před Jindřichovým Hradcem se mlha začala zvedat a slunce prozařující chuchvalce mlhy povalující se na jihočeských kopcích utvářelo úchvatné obrazce. Před půl desátou se v kotlině objevuje Jindřichův Hradec, jedno z mých nejoblíbenějších českých měst. Ve městě vládne klid a pohoda, avšak jsem si jej prohlídl při cestě do Vídně a tak mířím dál do oblasti pohraničních lesů a kopců České Kanady. V této oblasti potkávám nejvíce naložených cykloturistů za celou cestu. Do cesty se staví poměrně dlouhá stoupání, ale již před dvanáctou dosahuji Slavonic, nádherného renesančního centra oblasti České Kanady. Nyní pozoruji, jak jsem městu při minulé cestě křivdil- místo liduprázdného města duchů se mi ukazuje životem pulsující a cyklistů plné sídlo. Posledních 50 kilometrů do kempu u Vranovské přehrady probíhá stejně v pohodě jako předchozích 90. Před kempem mám pocit, že jsem se ocitnul v Chorvatsku- všude plno turistů, obchodů se suvenýry, stánků s občerstvení, přehrada plná koupajících se lidí... V kempu stavím stan (ještě že jsem si to při cestě na chatu naučil) a jakmile je hotovo, spustí se lehký déšť. Na večer mne zaujme dixielandová kapela a po chvíli poslechu s pocitem zasloužené práce usínám. A ten Kolzel po dojezdu bylo snad nejlepší pivo, co jsem kdy ochutnal.

Další etapu si představuji jako klidných 100km do Valtic. První stoupání od Dyje (kolikáté že už?) se přežít dá a i následující trasa NP Podyjí je nádherná. Pokud nemáte čas, není problém Podyjí objet přes Znojmo, ale jinak se doporučuji držet GPW. Pokud máte naložené kolo, asi vás překvapí častá stoupání po polních cestách a možná se ztratíte. Ale stačí pečlivě hlídat červenožluté cykloturistické značky a cestu neztratíte. Odměnou bude navíc majestátní atmosféra listnatého podyjského lesa a i občasné výhledy na tuto přírodou opanovanou krajinu. Za Čížovem jsem navštívil dochovaný zbytek železné opony. Plot z ostnatého drátu, strážní věž a signální cesta ve mně více povzbudily pocit, že si současných otevřených hranic i svobodné situace málo vážíme. Nejen u Čížova si může každý položit otázku, jestli je opravdu za současný stav naší vlasti vděčný.

Za Podyjím v Šatově mne jako fandu do nedávné historie zaujal do původní podoby převedený bunkr (pardon, pěchotní srub) .Už se těším na důkladnou prohlídku objektu, u kterého vidím děla i protitankové překážky. Bohužel je pondělí a i v sezoně se bunkr v pondělí neotevírá. A víkend předtím se v Šatově konaly ukázky vojenských cvičení. Na ta vojenská muzea mám asi smůlu, do Drážďan jsem vyrazil na prohlídku vojenského muzea. Ale byla středa a ve středu mají zavřeno... Nic se nedá dělat, sedám na kolo a svižným tempem mířím za příjemného tepla klidnou jihomoravskou krajinou k východu. Týden, co jsem byl na cestách trávili rodiče s bratrem ve Valticích na Letní škole staré hudby a tak konec další etapy byl naplánovaný v penzionu, kde přespávali.
Oběd si dám na střeše neudržovaného bunkru, a protože čas tlačí (do Valtic mám dorazit na 16. hodinu), po silničkách, signálních cestách a dokonce i nádherné cyklostezce před Mikulovem se dostávám na česko-rakouské hranice nad Valticemi. Oproti cestě před dvěma lety si všímám mnohem více informačních cedulí od Nadace Partnerství i jiných organizací. U hranic mne zaujme nově otevřené muzeum Železné opony. Sice chvíli trvá, než se na prohlídku dostanu, ale expozice stojí za to. Rekonstruovaná strážnice, cela předběžného zadržení i zajímavé předměty vztahující se k období uzavřených hranic podávají ucelený obraz o podobě oblasti před několika desetiletími. Po půl páté se potkávám s rodiči a bratrem, absolvuji s nimi ( bez zavazadel) projížďku po Lednicko-Valtickém areálu a po vynikající večeři v místí restauraci kolem desáté uléhám.

Čtvrtý den mne čeká nejkratší etapa - zhruba sedmdesát kilometrů do moravské metropole Srna. Ve Valticích se loučím s rodinou, v místním cykloservisu doplňuji zásobu duší a cestami mezi vinicemi mířím na sever. Při jízdě se kochám pohledem na vrchy Pálavy, hrad Děvičky a před Ždíchovicemi se napojuji na cyklotrasu č.4 (Brno-Wien) a po pěkné cyklostezce podél Svratky směřuji dál k Brnu. Bohužel, u Svratky mne překvapí silný protivítr, ale jet se dá. Na okraji Brna mě zaujala značka označující konce cyklotrasy č. 1 z Prahy do Brna. Až téměř do centra se dá pohodlně dojet po svratecké cyklostezce, ale dle mého názoru je jinak péče o cyklisty v Brně absolutně nedostatečná- téměř žádné cyklostezky, cyklopruhů minimum. Ani na cyklotras jsem moc nenarazil. V cetntru se snažím nalézt mapu, která by mě dovedla k bratranci mého dědy u nějž mám domluvený nocleh. Mapu najdu, zorientuji se a pokračuji prohlídkou hlavních brněnských pamětihodností. V knihkupectví chci koupit cyklomapu Brna, ovšem něco takového neexistuje. Avšak malý cykloatlas celé ČR není špatný. K večeru přijedu k dědovu bratranci, následuje milé přivítání, večeře a s vidinou další dlouhé etapy brzký odchod na kutě.

Pátý den vstávám kolem páté hodiny s vidinou velmi těžké etapy do chalupy mé pratety k Bystřici pod Hostýnem. Samotný výjezd z moravské metropole pokládám za jeden z nejtěžších úseků celé trasy. Moravskému krasu jsme se z důvodů přílišné kopcovitosti záměrně vyhnul a do Vyškova jel po silnici 430 souběžně s dálnicí D1. I samotné vymotání z Brna bylo navigačním oříškem- rád každého přesvědčím o faktu, že Brno je opravdu velkým městem. Bohužel cyklistická situace v moravské metropoli není ideální, cyklostezky vedou v podstatě jen podél Svratky a Svitavy. Nicméně po cca hodině a půl se konečně z Brna vymotávám a kolem osmé dorážím do Vyškova. Cestu po silnici 430 příliš nedoporučuji, asfalt je místy popraskaný a ani předjíždějící kamiony na náladě nepřidávají. Příště si vynahradím více času a přejedu Moravský kras.
Za Vyškovem se dostávám do oblasti, kde se potvrzuje, známe rčení o cyklistickém ráji. Po malých silničkách téměř po rovině mířím k stále se přibližujícím Hostýnským vrchům. Slunce svítí, vítr není, kopce vyjet jdou- zkrátka pěkný kontrast k úvodní etapě do Vyškova. V hlavě mi uzrává plán na vyjetí Hostýna, ale v Chvalkovicích pod Hostýnem mám defekt a po opravě se rozhoduji k obědu, přímé cestě na chalupu v Podhradní Lhotě a odpočinku po zbytek dne. Opět se mi dostane srdečného přijetí, s pratetou si chvíli povídám, stavím se u přátel ve vesnici a zajdu na mši. Po bohoslužbě jsem si nechal s vidinou nejnáročnější etapy posvětit kolo svěcenou vodou a ještě poseděl chvíli s úžasnými přáteli nad Zubrem. Spát jsem šel jako obvykle kolem deváté hodiny.

Ve středu večer jsem se na čtvrteční etapu díval s pratetou a podle ní měla cesta do východočeského Lanškrouna přes Olomouc vycházet přes 16 km, uvidíme. Start před šestou, přejetí mnohých malých kopců a nádherný sjezd k Bečvě do Lipníku n. B. Dalších zhruba dvacet km před Olomouc opět není nejpříjemnějších, ale povoz na silnici 2. Třídy se dá přežít. Protivítr je sice nepříjemnější, ale s větrem si ještě užiju. Do Olomouce se dostanu po cyklostezce( částečně spíš terénem po pěšince) podél . Olomouc se mi líbí znatelně více než Brno- více cyklostezek, parků, cyklistického značení. S časem jsem nadmíru spokojen a tak si dopřávám svačinu v Bezručových sadech. Prohlídkou centra jsem se příliš nezdržoval, v Olomouci jsem již několikrát byl. Jen na Masarykově náměstí cosi opravují a tak výhled na Mariánský sloup kazí lešení. Dalším úkolem je najít cyklotrasu 51 (součást Greenway Kraków-Brno-Wien) a po ní pokračovat do CHKO Litovelské Pomoraví. Do něj se dostanu pouze na chvíli, cyklotrasu 51 ztrácím, a po cyklotrase 6027 mířím po zajímavé „cyklostezce" na sever. Podél želez vede malá cestička, kolem pole. S plně naloženým kolem se jet dá, pro horská kola taky není tato část špatná. Za vesnicí se mi nechce hledat padesát jedničku a do Litovle se dostávám po frekventované silnici s protivětrem v obličeji. Dále malé silnice do Mohelnice a prý nejnáročnější část trasy- výjezd na kopce před Lanškrounem. Po těch kilometrech v protivětru na rovinách mne přišly ty tři km do kopce v lesích jako velmi zajímavé zpestření cesty. Na vrcholu se otevřely výhledy do okolí a mne čekalo 5km dolů k . Tam začíná cyklostezka podél železnice, ale nikde žádné cedule na ní poukazující a tak směřuji na severozápad po silnici. Obědvám na autobusové zastávce z vlastních zásob, přejíždím hranice do Pardubického kraje a v 14:30 jsem v poklidem Lanškrouně. Tam mne zaujme originální renesanční radnice na náměstí. V kempu kousek za městem se cyklocomputer zastaví na čísle 144km - stálo to za to! V kempu jsem okusil, že heslo „náš zákazník, náš pán" se stále uplatňuje v praxi- okamžitě se mě ujímá majitelka penzionu, ukazuje místo na stan, sprchy. Všude vládne poklidná atmosféra, pstruh k večeři chutná znamenitě. Jdu spát opět brzy s myšlenou, že nejtěžší už je za mnou.

Sedmý den jsem jel stále na západ poklidnou východočeskou krajinou. Před Ústím nad Orlicí mne čekal celkem výživný cca 2 km dlouhý kopec vykoupen nádherným sjezdem. Přiznávám se, že jsem při plánování cesty návštěvu domovského města famózního českého bikera Jardy Kulhavého vybral hlavně proto, že Ústí bylo na cestě, ale i tak jsem si na Jardu vzpomněl a v duchu mu popřál mnoho štěstí při olympiádě. Ve zmíněném městě se odehraje i jediný menší konflikt s Městskou policií- dvě strážnice mne poprosily, abych nejezdil po chodníku a zákazem vjezdu. Radši jsem se zeptal na cyklostezku podél Orlice a s omluvou zamířil na západ. Všem cyklistům, co někdy jeli z Prahy vlakem po hlavní trati na Moravu musí být cyklostezka podél Orlice známa. I já jsem si před třemi lety říkal, jak by bylo krásné si cyklostezku projet. No, a další sen splněn. Za zamračeného počasí se kolem mne míhaly východočeské vesnice a těsně před polednem se u Kunětic objevilo Labe. Čas byl a tak mne zaujal hrad za Labem, Kunětická hora. Nádherný gotický hrad se zajímavou výstavou věnovanou současné architektuře okolí jsem si prohlédl a podél Labe po cyklotrase 24 pokračoval do Pardubic, kde mne zastihl menší déšť. Centrum východních Čech mne alespoň z cyklistického hlediska příjemně překvapilo- hustá síť cyklostezek, dobré značení. Etapa byla zakončena v kempu v Přelouči s pěknými 110km.

Poslední, osmý den vstávám s pocitem, že stan skládám naposledy, že vše končí... Ale ještě mne čekalo pár kilometrů a nohy se po týdnu stráveném na kole začaly ozývat. Před Poděbrady jsem se podíval na zbytky slavníkovského hradiště u Libic nad Cidlinou a úchvatnou cyklostezkou pokračoval na Nymburk. Za ním sice skončila asfaltová cyklostezka, avšak polní cesta vedoucí těsně podél řeky s mohutnými duby kolem také není špatná. S Labem jsem se rozloučil u soutoku s Jizerou v Lázních Toušeň. Posledních 15 km do Satalic bylo nejtěžším úsekem celé cesty- rovina a protivítr, že se jet skoro nedá. Ale na oběd na letiště Letňany se nějak dostanu a před Bulovku, Troju a Lysolaje se dostávám domů. Nádherných 930 km!

Celá cesta mi dala hlavně pocit, že pokud něčeho chci, dosáhnou a pokud se dobře připravím, není problém. Vyzkoušel jsem vlastní samostatnost a hlavně zažil pocit svobody jako nikdy jindy.