Od moře (téměř) až (skoro) do nebe, aneb Hamburk - Praděd

Od šestnácti let každé léto vyrážím na několikadenní cyklistické cesty po Česku i dalších okolních zemích. Prvních několik výletů proběhlo spolu s mým tátou a strýcem, ale v osmnácti letech jsem poprvé okusil sólové cestování, které mi přinášelo lepší pocity nežli cesty s tátou. Nicméně když mi můj kamarád a kolega vedoucí z dětského tábora Dan oznámil, že jej také cykloturistika baví a rád by někam vyrazil, začal jsem plánovat delší cestu, tentokrát ve společnosti mých vrstevníků. Vzhledem k vhodné kombinaci délky, náročnosti a celkové atraktivnosti došlo k rozhodnutí absolvovat Labskou trasu z Hamburku do Česka.
Během doby plánování se sice původně plánovaná pětičlenná skupina neustále zmenšovala, ale ve chvíli zakoupení jízdenek jsme já, dvacetiletý absolvent Malostranského gymnázia a budoucí student demografie na Přírodovědecké fakultě UK, a Dan s Davidem, osmnáctiletí oktaváni Arcibiskupského gymnázia, nemohli cestu odříct.
První srpnový den se naše tříčlenná skupina sešla na pražském hlavním nádraží a i přes menší problémy s jízdenkami následovala celkem nudná sedmihodinová cesta vlakem do druhého největšího německého města Hamburku. Původní plán sice počítal s přespáním v hostelu, ale na radu jednoho sympatického Čecha jsme jeli po proudu Labe do kempu na západním okraji města. Po přijetí k řece se nám otevřely pohledy na zaoceánské nákladní lodě zajíždějící do kontejnerových přístavů na druhém břehu. Těsně před kempem mne jako leteckého fanouška zaujalo tovární letiště společnosti Airbus, avšak obří A-380 na ploše nestál, ach jo... Jak se připozdívalo, stoupala moje nervozita. Nicméně Hamburk skutečně leží oproti Praze víc na sever, tudíž přišlo milé překvapení v podobě soumraku až po 22. h. Kemp se podařilo bez problémů najít, následovala teplá večeře na vařičích a odchod na kutě s vidinou asi tisíce km před námi.
Dopoledne prvního dne bych označil jako nejnepříjemnější část cesty, neboť průjezd Hamburkem dal slušně zabrat. Občas se značení Labské stezky ztrácelo, často se nám do cesty stavěly objížďky. Jelikož se řadím mezi velké fanoušky skupiny Beatles, nemohu vynechat slavnou třídu Reephelbahn ve čtvrti St. Pauli, kde Beatles začínali. Jedná se však o poměrně rušnou ulici a čas tlačí, proto bez prohlídky St. Pauli i jiných hamburských pamětihodností pokračujeme podél řeky na východ a před polednem se konečně dostáváme z města. Těsně před přejezdem do spolkové země Šlesvicko-Holštýnsko stezka poprvé vede po protipovodňové hrázi, čehož si po náročném průjezdu Hamburkem užíváme. Za městem Geesthacht opouští Elberadweg asfaltové a šotolinové cesty podél řeky a uhýbá do překvapivě strmých a hustým lesem porostlých strání. Několik kilometrů v krásném lese a kopcích znamená krásné zpestření cesty, neboť k dalším kopcům se dostaneme až za týden. Asi dva kilometry za městem Launeburg opouštíme Šlesvicko-Holštýnsko a dostáváme se do bývalé Německé demokratické republiky. Labe následně tvořilo zhruba sedmdesát km hranici mezi svobodným jižním břehem a světem za železnou oponou na severu. Na louce těsně za hranicí přírodního parku Merklenburské labské údolí stavíme za nádherného západu slunce stany a ani projíždějící auta nás příliš nebudí.
Následujíc den nás vítá krásným slunečním počasím a při nákupu v malebném městě se Dömtiz se spoustou cihlových domů i prasklým drátem na Danově předním kole. Danovi však nečiní problém drát vyměnit a my pokračujeme dál na východ podél řeky. U převozu v blízkosti města Lenzen si vychutnáváme výhled z bývalé pohraničnické věže, ale po dalších dvaceti kilometrech se loučíme se západním Německem i na protilehlém břehu. I když projíždíme malebnými městy a vesnicemi, největší potěšení nám činí jízda po hrázích. Díky asfaltovému povrchu a nevýraznému protivětru rychlost neklesá pod 20km/h, my se kocháme výhledem na okolní rovinatou krajinu s pasoucími se ovcemi, menšími stromy i osamělými domky - zkrátka nádherná cyklodovolená. Za Havelbergem se napojujeme na tzv. románskou cestu - značená stezka spojující slavné románské stavby v Německu, Rakousku, Itálii a Slovinsku. Protože se mi povedlo přečíst značku „Strasse der Romanik" jako „Strasse der Romantik", jel jsem celou cestu v přesvědčení, že naše jízda vede ve stopách slavných německých romantiků 19. století. Je fakt, že krásné aleje kolem cest působily celkem romanticky... Třetí noc trávíme na nádherně opuštěném místě u řeky za hrází. Slunce pomalu zapadalo, na druhém břehu tiše hučela jakási továrna, v žaludku nás hřála teplá instantní polévka a my si po osvěžující koupeli v Labi vychutnávali nádhernou a klidnou letní atmosféru.
Třetí jízdní den nás ráno budí nemilosrdně pálící slunce. První kilometry vedou nejprve po cyklostezce vedoucí trasou zrušené železnice vedle silnice. Jelikož hlavní silnice (stále římská cesta), vede naším směrem, v oblasti kolem města Schönhausen (Elbe) opouštíme Labskou trasu a po silnici uháníme na jih. První větší kulturní zastavení pro nás představuje klášter ve městě Jerichow. Jedná se o rozsáhlý cihlový románský komplex z druhé poloviny dvanáctého století. Oproti venku se vnitřní teplota kláštera drží kolem příjemných 27°C, komplexem zní gregoriánské chorály (bohužel z reproduktoru) a celkově nám návštěva přinesla fyzické i duchovní osvěžení pro další kilometry. Jelikož se všichni tři členové výpravy hlásíme ke katolické církvi, nemůžeme si nevšimnout absence výzdoby či svatostánku v tomto původně katolickém, ale v současné době protestantském klášteře. Po návštěvě kláštera míříme dále na jih a i teplota překračující 36°C a nepříjemný protivítr nám nebrání, abychom dojeli k místu přemostění Labe Vnitrozemským kanálem u Magdeburgu. Pro nás suchozemce se jedná o skutečně zajímavý zážitek, když stojíme na mostě a pod námi protéká Labe. Před osmnáctou hodinou nás vítá třetí největší město na trase, zhruba čtvrtmilionový Magdeburg. Jelikož tento večer právě hrají Němci na mistroství svět, po ulicích se pohybují davy lidí připravených fandit svému týmu. Fotbalovou atmosféru jsme zaznamenávali v celém Německu, téměř třetina aut byla ozdobena německými vlajkami. Dominantu Magdeburgu představuje dóm z počátku třináctého století. Jako jiné gotické katedrály nás i ta magdeburská ohromuje svou výškou a krásnými lomenými klenbami. Historie chtivé čtenáře jistě v katedrále zaujme hrob prvního císaře Svaté říše římské Oty I. Stejně jako v jerichowském klášteře i zde nás překvapí protestanský přístup k prostoru, neboť v době naší návštěvy nacvičovaly děti v dómu jakési představení.
Cesta z Magdeburgu nečiní problémy a opět po hrázích se dostáváme na příjemné místo u řeky, kde vaříme večeři (instantní polévky ještě z Česka), vychutnáváme si zasloužené pivo a stavíme stany na noc.
Čtvrtý den jízdy směřuje přes zajímavý a bezplatný přívoz k městu Dessau - Rolssau. Centru tohoto města se stezka vyhýbá a my po obědě (chleba se salámem a německým sýrem) míříme dále proti proudu. U městečka Wörlitz však Danovi opět praskne drát ve výpletu. Tentokrát však na zadním kole na straně u osmikolečka. Dan se nejprve pokouší o opravu pomocí mých kleští, po neúspěchu se pokouším vypůjčit další kleště ve městě. Moc milý pán z jednoho penzionu nás pustí do své dílny, avšak ani s pomocí jeho nářadí není problém vyřešen. Rozhoduji proto jet k přívozu do dalšího města Coswig (Anhalt), kde by dle mé mapy měl být cykloservis. Na místě cykloservisu se nachází rodinný penzion, jehož majitel nám velmi ochotně pomáhá prasklý drát opravit. Ani po velkém a nezištném úsilí se nepodaří závadu odstranit (pánovi chybí klíč na sundání osmikolečka) a nám nezbývá než v kempu počkat jeden celý den. Je totiž sobota odpoledne a veškeré cykloservisy snad v celém Německu otevírají až v pondělí. Volný den tedy navštěvujeme katolickou bohoslužbou a zbytek dne využíváme k nabrání sil. I když ležení na karimatkách ve stínu stromů a koupání v Labi jistě mělo své kouzlo, všichni toužebně očekáváme opravené kolo. V pondělí ráno beru Danovo rozbité kolo do ruky a přes přívoz jedu do cykloservisu ve Wörlitzu. Cestou se mě ptá jeden pán německy na cestu, avšak dle přízvuku a českých brašen poznávám, že jde o Čecha. Kolegovi na cestě z Děčína do Hamburku ukáži cestu a rychlejším tempem mířím do servisu. Výměna celého kola sice nejí nejlevnější, avšak oprava trvá pouze půlhodinu. Ve Wörlitzu opět potkávám českého kolegu jedoucího znovu po špatné cestě. Půjčuji mu tedy své mapy již projeté trasy s kontaktem na sebe. Zhruba po deseti dnech pán domů mapy přinesl  . Jelikož na kolegu nemám kontakt, rád bych ho touto cestou poprosil o kontaktování mě na mail [email protected]. V kempu nasazujeme kolo a rychlým tempem vyrážíme vstříc hranicím. Přes město Togaru, známého jako místo prvního setkání sovětských a amerických jednotek na německé půdě v dubnu 1945, dojíždíme ke krásnému remízku za městem Riesa. Mraky a srážky na severu nevěští nic dobrého, nicméně za stále za jasného počasí uléháme.
Asi v pět hodin ráno nás probudil kapot deště na stany. K dešti se brzy přidávají hromy i blesky a já lituji nocování pod vzrostlými stromy. Po hodině naštěstí bouřka odejde k severu a my bez úhony balíme promáčené stany. Stále je pod mrakem, nicméně neprší. Po týdnu jízdy v rovinách se kocháme vystupujícími kopci před Míšní. Toto známé středisko porcelánové výroby si prohlížíme pouze zběžně a labským údolím pokračujeme k Drážďanům. V hlavním městě Saska, někdy přezdívaném Florencie severu, jsem již několikrát byl, a proto Danovi s Davidem ukazuji oba hlavní drážďanské kostely - Kreuzkirche i po náletu z února 1945 opět postavený Frauenkirche. Jelikož se v centru nachází velké množství turistů, my máme s naloženými koly a nepříliš upravenými zevnějšky pocit, že do města nepatříme a proto směřujeme k českým hranicím. V Pirně se před silnějším deštěm schováváme pod mostem a po vyjasnění nic nebrání jízdě struhujícím údolím Česko-saského Švýcarska. Kolem nás se zvedají hustě porostlé kopce, stezka občas stoupá, projíždíme klidnými městy a vesnicemi - opravdová dovolená . Za Pirnou střeží labské údolí pevnost Königstein, avšak my se prohlídkou nezdržujme a před 17h překračujeme hranice do Česka.
Dle plánu kluci dále pokračují od hranic podél Labe a Vltavy do Prahy, zatímco pro mě konečnou metu představuje největší moravská hora Praděd. Na hranicích se tedy s Danem a Davidem loučím, v Hřensku přejíždím přívozem a nádherou cestou přes České Švýcarsko dojíždím do kempu v Chřibské na hranici Českého Švýcarska a Labských pískovců. Těch asi 20km z Hřenska sice vedlo po kvalitních silnicích krásnou krajinou, ale v některých kopcích jsem musel co chvíli odpočívat. V Chřibské nocuji u koupaliště, kde mi místní milé správkyně nabídnou možnost přespat na pohodlném kanapi vedle baru. Jelikož se silně rozpršelo, nabídky využívám a večer trávím v perfektní společnosti místní mládeže.
Ráno se probouzím konečně po kvalitním spánku - na rozdíl od předchozích nocí konečně teplota spadla pod 20°C. I přes mírný déšť se loučím se svými novými přáteli a směřuji na východ k německým hranicím. Na prohlídku města Žitavy na německo-polsko-českém trojmezí jsem těšil celou cestu, avšak před Žitavou se mi nějak poškodí ráfek. Naštěstí přes polskou Bogattyni a český Frýdlant dojíždím do jizerskohorského Oldřichova v Hájích, kde můj kamarád Michal tráví s čas se svou rodinou. Ubytování opravdu přepychové a díky úžasnému kuchařskému umění Michalovy maminky a babičky se cítím jako v pětihvězdičkovém hotelu. Nicméně další den se i přes déšť jet musí, proto využívám nabídku na odvoz kola do servisu v Liberci. Výměna ráfku a řetězu sice trvá asi dvě hodiny, nicméně bych rád poděkoval šikovnému pánovi se servisu za kvalitní práci. Z Liberce na mne čekalo asi 120km do Hradce Králové, tudíž kvůli pozdnímu odjezdu a kopcovité trase se jednalo o nejnáročnější etapu.
Kvalita kempu na východě Hradce Králové sice nebyla valná (špinavé záchody, vyšší cena), ale po náročné etapě se spalo krásně. Z Hradce bych se rád dostal co nejblíže pod Praděd, proto rychlým tempem mířím přes Choceň a známou cyklostezku podél Orlice do Ústí nad Orlicí. Dále se až do Šumperku střídaly delší sjezdy a výjezdy, nicméně klidná kulturní krajina na pomezí Čech a Moravy přinášela stále nové krásné výhledy. Ze Šumperku sice do Kout nad Desnou vede cyklotrasa, avšak provoz na hlavní silnici není velký, proto se při cestě dál na sever držím silnice první třídy na Jeseník. Tento úsek považuji za nejobtížnější část celé cesty, neboť již tak velkou únavu zvětšoval nepříjemný protivítr. Bratr Ondra mi na internetu našel levný penzion Pod sedlem v Koutech, kam dorážím před šestou večerní. Výborné jídlo i pivo, měkká postel, teplá sprcha - zkrátka nic mi pro regeneraci před výjezdem na Praděd nechybí.
Ráno vyrážím před osmou hodinou a po krásné silničce s mírným sklonem se během asi hodiny dostávám na Petrovku, kde však asfaltka končí a začíná rozbitá kamenitá cesta. Naložené kolo sice musím tlačit, ale za občasných výhledů na Jeseníky včetně elektrárny Dlouhé stráně se dostávám na chatu Švýcárna, ze které je to na vrchol Pradědu skutečně co by kamenem dohodil. Na 1492 m n. m. zažívám krásnou euforii ze zdolaného vrcholu celé trasy. Vrchol se postupně plní cyklisty, otevírají se výhledy na všechny světové strany, ale mě čeká ještě několik desítek km k Ostravě. Nádherným sjezdem sjíždím zpět do světa pod horami a po kopcovité silnici projíždím Bruntálem. Před silným deštěm se mi povedlo se schovat v autobusové zastávce ve vesnici Leskovec nad Moravicí. Celkově považuji zastřešené autobusové i železniční zastávky v celém Česku za perfektní, protože kdokoli na cestě má jistotou, že po zhruba dalších šesti km se může schovat, aniž by se musel dobývat k cizím lidem. Za Leskovcem mě opět překvapují kopce, nicméně do penzionu v Klimkovicích u jižního okraje Ostravy se dostávám.
Poslední den cesty začínám návštěvou mše a po deváté vyrážím do ostravské městské části Polanka nad Odrou. Před dvěma lety jsem se rozhodl dojet do všech krajských měst v Česku na kole a nyní mi zbývá pouze Jihlava! V Polance se napojuji na cyklotrasu č. 5 a za krásných pohledů na Beskydy včetně Lysé Hory mířím na jih. Konec celé etapy a celé cesty představuje chalupa mé pratety ve vesnici Podhradní Lhota u Bystřice pod Hostýnem, kam unavený dorážím s více jako 1200 km v nohách. Na chalupě jsem se ve společnosti pratety a místních přátel zdržel do úterý, kdy mne České dráhy dopravily domů do Prahy.
Celou cestu považuji za nádhernou dovolenou, díky které jsem mě možnost nejen zvýšit svou fyzickou kondici, ale především poznat nádherná místa i lidi.