Cesta okolo Krkonoš za Krakonošem 2019

Loni jsme jeli ve dvojku Orlické hory, tak jsem si říkal, že bychom se mohli posunout kousek na západ. Krkonoše. Slovo vzbuzující respekt. Podhůří Krkonoš zní lépe. Ještě naplánovat trasu, která by byla schůdná pro Petru a logisticky zvládnutelná. Vlak taky nejede všude. Start je jasný. Zlínský express se nám už mnohokrát osvědčil. Pardubice jsou na trase a budeme tam kolem osmé. Celý den můžeme jet. Kdesi jsem se o tom zmínil, Fogin chce jet taky. Doma jsem to opatrně nadhodil, kupodivu to prošlo. Akorát Petře je jasné, to rozhodně nebude 60 km denně, jak jsem jí sliboval. No hned první den jí dal za pravdu. Místo 50 kilometrů to bylo za celý den 110. Pak se dávky snižovali. Největší dopravní oříšek byla cesta zpátky. Kde dojet? Zpátky pokud chceme objet celé Krkonoše do Pardubic je utopie a na trase Liberec - Pardubice je výluka s autobusovou náhradní dopravou. Nějak to dopadne jedem.

22. 8. 2019

Zlín - Pardubice (vlak)

Pardubice - Dolce (mapa)

Dolce - Trutnov (Volanov) (mapa)

Vzdálenost: 108 km

Klasický budíček ve čtyři, do Zlína na nádraží to máme 20 minut, musíme mít rezervu pro případ defektu atd. Na nádraží jsme lehce po páté hodině. Fogin nás čeká v bufetu. Nalodit kola s věcmi nám nedělá za ty roky žádný problém. Uvelebujeme se do sedaček a přesně na čas 5:31 vyjíždíme vstříc Krakonošovi. V osm vlak huláká Pardubice. Jde se vystupovat. Pardubické nádraží si pamatujeme z Expedice Polsko. Neuběhne ani deset minut, kola nabalené jen vyrazit. O slovo se hlásí hlad a žízeň. Nutno tedy natankovat pohonné hmoty. Naštěstí benzinka je hned naproti. Trávíme zde slabou hodinku. Plán na dnešek je jasný. Dojet přes Rozkoš nejlépe k Trutnovu. Plán je to pěkný akorát ta kilometráž nás trošku straší. Za Pardubicemi se chceme stavit na kukačku, na magnetku, vizitku do Perníkového království. Dovnitř jde jenom Petra, já s Foginem zůstáváme venku. Petra vychází ven nadšená, ukazuje nám fotky a vypráví, co všechno tam bylo. Loučíme se s vrátným, začíná to být docela exponované místo, nic pro nás. Cyklomagistrála Pardubice - Hradec Králové mě silně připomíná Dunajskou stezku. I když tady je cykloprovoz rovný nule. No taky je konec srpna, čtvrtek dopoledne, kdo by tu jel. Jediná vada na krása tady toho liduprázdna je, že jsou všechny bufety zavřené. Dokonce ani v Hradci jsme nic po cestě nenatrefili. Utěšujeme se tím, že přece někde něco bude. Obdivujeme, jaká jde udělat krásná cyklostezka přímo středem města, z jednoho konce na druhý. Město za námi a stále žádná občerstvovna. Ve Smiřicích začínáme hledat něco ve městě, výsledek taky nic moc. Jedny potraviny a jeden nonstop herna-bar. A hle kousek za hernou (o té jsme hodně přemýšleli) nacházíme nádherné cyklobistro U Apače. Tady asi chvilku pobudeme. Mají tu vše od párků, klobás až po džťkovou. Moc se nám nechce opustit toto skvělé místo. Nedá se, musíme vyrazit. Další zastávka pevnost Josefov, o které jsem hodně četl, ale nikdy jsem tam nebyl. Nejdeme dovnitř, pouze to obhlídneme na někdy jindy. Infocentrum pěkné. O půl třetí projíždíme Jaroměř, Rozkoš je coby kamenem dohodil. Naposledy jsem tu byl jako dítě školou povinné. Jezdilo se na kajaku značky Gumex a plavalo. Teď jsou v módě jiné sporty. Surf s padákem a Paddleboard. Chvilku sledujeme cvrkot a jedeme do České Skalice na oběd. Restaurace Formanka nezklamala, už z dálky vidíme menu dne „Výpečky, zelí, knedlík". Petra si dává květák s bramborem. Další na řadě je Babiččino údolí. O půl šesté je tu jak vymeteno. Veškeré turistické atrakce zmizeli i s návštěvníky. Zběsile fotíme, Japonci hadra. Z údolí nahoru vede solidní kopeček. Trošku jsme se ztratili, ale opravdu jenom trošku. Po cestě se stavujeme v hospodě U Anděla. Jak říká Fogin, navázali jsme kontakt s domorodým obyvatelstvem. Za tmy jsme v Dolcích. Tři rybníky s chatou Severka. Začíná neuvěřitelný souběh náhod, který se stává maximálně jednou za deset let. Servírka zavírá, na dveřích je napsáno do desíti, bez hostů prý do devíti. První pivo nám dává bez řečí. Až dopijeme druhé, máme nechat na parapetě prázdné sklenky. O čtvrt na deset přijíždí žíznivý chatař. Rozladěn zavřenými dveřmi buší na okno než mu otevřou. Znají ho tu. My se balíme, nejvyšší čas někde se zašít a postavit stan. Dává se s námi do řeči a postupným rozhovorem zjišťujeme, že jsem mu s bývalou přítelkyní zachránil dceru před utopením v Baťově kanále. Já ho nepoznal, on mě jo. Je docela neodbytný a nedá si říct, dokud jsme nesvolili, že si postavíme stan (Fogin pod širákem) u něho ve tři kilometry vzdáleném Volanově. Slovo dalo slovo, vydáváme se do velkého kopce (jediný já jsem ho vyjel) do Volanova. Čekalo nás královské přivítání 3 druhy polévky a spoustu laskomin k tomu. Než jsme postavili stany, už se blížila jedna hodina ranní. Ale co je tu dovolená ne Závod míru.

23. 8. 2019

Trutnov (Volanov) - Podgorzyn (mapa)

Vzdálenost: 73 km

Probouzíme se na nás nezvyklé pozdě. Dokonce za světla. Je vidět, že se nemusíme bát, že nás někdo vyhmátne při spaní. Tomáš si nedá říct, pro změnu zase vaří. Jako by mu to včera nestačilo. Typický chlap co rád vaří a nemá strávníky. Petra se ještě sprchuje, já s Foginem sprchu oželíme. Časté mytí krátí žití. Toto moto mám z výborné knížky od Kneblíků. Na čtyři dny si nemá cenu brát ani ručník. Konečně se loučíme, o půl deváté vyrážíme. Dny jsou už krátké, jedeme docela pozdě. Na benzínce v Trutnově plánujeme kudy dál. Po cestě je spoustu zajímavostí, bylo by škoda je minout. Jako první je tvrz Stachelberg. Uvidíme kam dojedeme. Cesta ubíhá příjemně. Přes Trutnov nás vede výborně značená cyklostezka. Vítá nás Krkonošský les. Je to nahoru dolů. Tempo máme tak závratné, stíháme jí sbírat hřiby. Je jich tu spousty. Hřibařská sezóna je v plném proudu. Mraky lidí, mraky hřibů. Ty co nalézáme, necháváme u klád, někdo si je třeba vezme. Míjíme krásné odpočívadlo, škoda že není večer, ani čas oběda. Stoupáme k Babímu lomu. Poprvé v životě vidím funkční lom. K pevnosti je to kousek. Míjíme repliky zákopů, rozhlednu Elišku, následuje sjezd k pevnosti. Pevnost vypadá impozantně, je tu i ohniště a stánek. Tady by se spalo. Poledne klepe na dveře, čas oběda se neúprosně blíží. Vyhrává klasika pivo a klobása. Dáváme se ji všichni. Tvrz necháme najindy. Tato výprava je jenom rekognoskace terénu. Určitě se sem ještě vrátíme. Bude nás víc. Na řadě by měl být Rúžový palouček. Není. Po parádním sjezdu v lese jsme ho minuli, vracet se do toho kopce nebudeme. Překračujeme hranice, vítá nás město Lubawka. Pauza na benzince, doplnění tekutin je potřeba. Zde zjišťujeme, že v Polsku platí stejný prohibiční zákon jak v USA (přiběhla rozčílená obsluha. Nesmí být na veřejnosti vidět, co člověk pije. Vyzbrojeni novým poznatkem pokračujeme nahoru dolů po velice frekventované silnici na Kowary. Přes vrcholovou prémii a asi největší kopec této čtyřdenky (Rozdr Kowarskie 787 mnm) padáme dlouhým sjezdem do Kowar. Zastávka ve sklepě (obchodě). Došli nám zásoby jídla. Ráno chceme vařit. Stejně jsme nevařili. Objíždíme Sněžku z polské strany a kocháme se. Nejhorší úsek. Moc aut, náklaďáků, kamiónů. Jinudy to nejde. V 19:00 benzinka v městečku Podgorzyn. Začneme se poohlížet po místě na spaní. Všude ploty nebo civilizace. Na mapě je vidět soustava rybníků, to by mohla být naše záchrana. Kolem osmé se tam jedeme podívat. Konečně víme, co znamená v polštině slovíčko Aquakultura. Pan Sovák v Chalupářích by se divil, jak jde dovést k dokonalosti jeho nápad na Kapřín. Chovné rybníky, restaurace tak šestihvězdičková a my tam. Radši jsme seděli venku před vchodem. Což o to plácků na přespání je tu hodně, ale jak to udělat aby nás nikdo nevyhmátl. Počkali jsme, až odejdou poslední hosti a personál, už se blížila půlnoc, rozbalujeme stan 100 metrů od restaurace. Od parkoviště nás dělí pás živého plotu. Noc proběhla v klidu.

24. 8. 2019

Podgorzyn - Bozkov (mapa)

Bozkov - Turistický přístřešek (mapa)

Vzdálenost: 69 km

Uvítalo nás pošmourné, mlhavé sobotní ráno. Fogin pod širákem vypadal jak zmoklá slípka. Před sedmou ranní snídáme na benzince, kde jsme včera večeřeli. V osm sedíme na kolech a nastává cyklistický ráj. Krajina Rowerova. Ráj zaslíbený. Lesní cesta Krkonošským národním parkem (polským) je naprosto úžasná. Liduprázdno, stín a nahoru dolů. Jak řekl Fogin cykloturistický orgasmus. Pasmo rowerove Olbrzymy je ještě lepší než jsme doufali. Akorát Petra jede už dva dny na nejlehčí talíř. Nahoru, dolů. Na konci národního parku zjišťujeme, průjezd parkem se platí. Nevěděli jsme, neplatili jsme, nikdo nás nechytil. Příště zaplatíme. V jedenáct sjíždíme do Sklarske Poreby. Připadá mi to takové menší Zakopané. Jediná zahrádka zející prázdnotou je Pizzerie Alfredo. Parkujeme kola, usedáme do křesel. Obohacujeme slovní zásobu o slovíčka pivo butylkové a bečkové. Sedíme, pozorujeme turistický frmol v okolí. Lidí rapidně přibývá. Po hodině odpočinku musíme toto malebné městečko opustit. Do Harrachova cesta daleká a bude velice nudná po silnici. A do pěkných kopců. Každý jedem svým tempem a na kopcích se čekáme. Před hranicemi máme vytipované odpočívadlo. Podle fotek jsou tam i pryčny na spaní. Klasické kola jsou v menšině. Elektrokola hrají prim. Odpočívadlo vypadá přesně jak na fotkách. Sušíme věci z rána, na dřívkáči vaříme pověstné polské fazole. Zastavuje hodně lidí, ale když vidí jakou plochu dokáží zabrat tři cykloturisté, odjíždějí. Lesní cesta vedoucí na hranice skýtá jedno překvapení za druhým. Pěkná šotolina, kamenitá pěšinka a výjezd přímo na peróně v Harrachově. Prohlížíme z dálky mamutí můstky, couráme se po městě. Kotvíme v klasickém bufetu. Dáváme si pivo, vzhledem k zítřejšímu odjezdu začínáme plánovat jak se dostat domů. Petra začíná být nervózní, ráda mívá vše naplánované. Po návratu ze záchodu vybafne: „Tak co naplánováno? Jedem?" Odpovídám: „Dáme ještě jedno a uvidíme." Všechny plány pořád hatí výluka na trati Nová Paka - Hradec Králové. Náhradní doprava s kolami moc nepočítá. Nějak to dopadne, přiblížíme se co nejblíž k trati do Semil a ráno uvidíme. Podél řeky Mumlavy a Jizery sjíždíme do Pasek nad Jizerou (všem doporučuji). Cesta se stále klikatí, vede nahoru, dolů až do Vysoké nad Jizerou. Opravdu vysoká. Jedeme dál, cedule Bozkov hlásí cíl naší cesty za 6 km. Paráda. Po pěti kilometrech cedule 7 km. Asi někde chyba v Matrixu. Houby Matrix, místo do leva jsme jeli rovně. No tak snad to teď vyjde. V Bozkově restaurace Dřevěnica. Přesně splňuje očekávání. Večeře, dobré pivo, výborný číšník. Přístřešek podle map má být asi 2 kilometry odtud, není kam spěchat. Vydržíme do zavíračky. O půlnoci mám postavený stan, ráno vstáváme na vlak.

25. 8. 2019

Bozkov - Semily (mapa)

Semily - Nová Paka (vlak)

Nová Paka - Hradec Králové (autobus)

Hradec Králové - Pardubice (mapa)

Pardubice - Otrokovice (vlak)

Otrokovice - Zlín (Louky) (mapa)

Vzdálenost: 50 km

Vaříme polívku, skládáme stan, uklízíme ležení. Nesmí po nás zbýt ani papírek. Vždycky uklidíme radši i po ostatních ať máme klid. Po osmé jsme nad Semilami. Kolem deváté jede vlak. Paní na přepážce příjemná už od pohledu. Nádraží se rekonstruuje, na ní zbyla buňka vedle. Říkám: „Tři lidi, tři kola do Hradce". Odpověď: „To jsem zvědavá, jak se tam s těma kolama dostanete." Já: „To jsem čekal, že mi řeknete vy." Nicméně lístky prodala. Při nakládání našich nabalených kol průvodčí vyvalila oči a se slovy Co to je? Odkráčela do vedlejšího vagónu. V Nové Pace se na nás usmálo štěstí. Soukromník vozící pro ČD kola velkých skupin čeká, kdyby náhodou někdo chtěl jet. Vezl skupinu čtrnácti cyklistů opačným směrem a nechtělo se mu po prázdnu zpátky. Nakládáme kola a jdeme do autobusu. Další náhoda. Slyším známý hlas, jede zde kolega z práce, který má skříňku vedle mě. Vzhledem k tomu, že naše firma má 1000 zaměstnanců a v republice je 10 milionu lidí opravdu veliká náhoda. Jede z pěšího čundru. Cestu z Hradce do Pardubic známe ze čtvrtka. Malinko odbočujeme do Opatovic. Je tu velké jezero a nuda pláž. Potřebujeme se okoupat. Od čtvrtka uplynulo spoustu kilometrů. Fogin zůstává v bufetě, já s Petrou se jdeme okoupat. Něco popijeme, něco pojíme a jedeme. Vlak z Pardubic do Otrokovic nepočká. V Pardubicích v nádražní restauraci plno, tak tak si dáme jedno zdravotní a prcháme na nástupiště. Cesta domů probíhá v polospánku. V Otrokovicích zastavujeme v hospodě na Krakonoša ať je to rozloučení stylové. Probíhá účetnictví ať peněžní nebo kilometrové. Za tmy návrat.

Prožili jsme krásné čtyři dny v Podkrkonoší. Máme na co vzpomínat. Naše příroda je jedna z nejkrásnějších v Evropě a lidé taky. Spoustu zážitků nám z hlavy nikdo nevymaže a určitě nejedeme naposled. Fogin má spousty zápisků z míst, které je potřeba prozkoumat, ale jak říká, potřebovali bychom každý rok ta 60 dnů dovolené a i to by bylo málo.

Video ZDE