Expedice Polsko 2018 – boj se severním větrem

Pro letošní expedici jsme si vybrali cestu k moři po známé cyklomagistrále Odra - Nisa. Fogin s Čívrsem, i když tady jsou už půl století, ještě neviděli moře, tak je potřeba to napravit. Minulý rok jeli samy dva Aš - Zlín po jižní hranici naší republiky a vzhledem k tomu že kilometráž měla být obdobná, se nebylo čeho bát. Jak jsme se mýlili. Celou expedici bych nazval „Boj se severním větrem". Řekl bych, že nic náročnějšího nejde jet, když jedete 900 km proti větru dennodenně. Jeho rychlost kolísala mezi 30 až 60 km/h. Každé ráno jsme se dívali na aplikaci Windy jestli se to změní, no bohužel ne.

Před expedicí proběhlo několik brífingů, na kterých byly doladěny detaily. Kdo co poveze atd. Byl jsem zvědav, jak se mi osvědčí solární panel s powerbankou. Výsledek předčil očekávání, s nabitou jsem odjížděl i přijížděl. A to se neflákala. Protože jsme si nebrali žádné mapy, tak telefon byl pořád v permanenci. Nabíjela i při zatažené obloze a jednou i za deště.

Etapa 1 – 20.6.2018

Zlín - Pardubice - Železný Brod (vlak)
Železný Brod - Hrádek nad Nisou (mapa)
Vzdálenost: 59 km

Start této expedice probíhá jako vždy. Vstávám ve čtyři hodiny, v pět stojím na nádraží. Fogin přijíždí po pár minutách. Společně nastupujeme do Zlínského expressu v 5:31. Jediné vlakové spojení Zlína se světem. Čívrs nastupuje v Otrokovicích, kam ho vyprovází i Máre. Cesta do Pardubic, kde přesedáme, probíhá bez problémů. No jeden byl, vylitá plechovka od piva ještě před Přerovem. V Pardubicích máme na přestup skoro hodinu tak klábosíme před nádražím. Po zranění kotníku, s kterým už měsíc laboruji, marně hledám výtah. Nedá se, musím pěšky s kolem i bagáží po schodech na nástupiště. Vlak do Železného Brodu je podstatně méně komfortní než předchozí. Ptáme se průvodčího, kam si máme dát kola (máme rezervaci), je nám řečeno, že do posledního vagonu. V půli cesty k nám přichází evidentně rozladěný druhý průvodčí. Vadí mu naše kola v uličce. „Kdo vám sem dovolil dát ty kola?" My odpovídáme: „Vlak vedoucí." Odpověď zněla: „Já jsem tady vlakvedoucí" A hlavou kroutí asi do teď. Po vystoupení z vlaku chvíli hledáme hospodu, abychom si ujasnili první etapu této expedice. Ještě nákup u Vietnamců, překvapivě mizerně zásobených a už se vydáváme na cestu. U prvního odpočívadla probíhá oběd. Stoupáme k Jablonci nad Nisou. Vychutnáváme výhledy. Nejvyšší bod naší cesty Dobrá voda (630 m.n.m) Nato, že jedeme k moři je to zatraceně nahoru dolů. Ještěd je čím dál blíž. V Dolní Chrastavě nakupujeme ingredience na večeři i snídani. Máme dobrý čas, zastavujeme v hospodě U Komína, kde hodinu odpočíváme. Do Hrádku nad Nisou je to co by kamenem dohodil. A jsme tu. Objetí zatopeného lomu Kristýna moc času nezabere, na spaní nalézáme místo hned vedle Nisy. Je to stylové, budeme ji sledovat několik následujících dnů. Večer trávíme v hospodě Na Jihu. Ve 23:00 uleháme.

Etapa 2 – 21.6.2018

Hrádek nad Nisou - Park Krajobrazowy Luk Muzakowa (mapa)
Vzdálenost: 100 km

Probouzíme se do krásného brzkého rána něco kolem půl šesté. Ranní koupel (na pár dnů poslední) v lomu, polívka, sbalení našeho ležení a jedem nakoupit do Hrádku. Po překročení Česko - Německé hranice (Žitava) po pár kilometrech testujeme polskou benzinku. Berou ještě i koruny. Začínáme pronikat do kouzla plechovkového piva Tatra, které nás bude provázet celou dovolenou. A už se pohybujeme, jak říká Fogin přískoky od benzinky k benzince. Po cestě jsou nádherné ratzplatzy na spaní. Tady by se spalo. Bohužel nám to nikdy nevyšlo. Stezka pěkná, dobře značená. Ve Zhořelci stavíme u Shellky v centru města. Musíme přečkat průtrž mračen. Ještě, že Aladin funguje spolehlivě i tady. Jedeme dál, tak dvě hodiny a zastavujeme na oběd. Začíná foukat. Po masové konzervě, chlebu s rajčaty, pokračujeme dál. Vítr stále sílí. Rychlost máme závratnou 9,6 km/h. Uprostřed polí si myslím, že se blíží déšť. Viditelnost se rapidně zkracuje. Ale déšť to není, to se jenom zvedl písek ze země. Hned tomu dáváme název „Polská pouštní bouře." Nejde to. Na telefonu zjišťuji rychlost protivětru 50 až 70 km/h. V pět dáváme pauzu ve zděné autobusové zastávce (Nieder Neundorf). Jsme pěkně zničení. Čívrsova věta: „To jsem si nadělil pěkný dárek k padesátinám" nám rezonuje v uších až k Baltu. Všichni usínáme. Po hodině nasedáme a bojujem dál. Fogin to glosuje hláškou:" Už si začínám zvykat, ještě tak dva, tři dny a začnu ten protivítr vyhledávat." Za světla stavíme stany. Je tady přístřešek a keře takže jsme schovaní a není na nás vidět. Večerka klasicky ve 22:00. Budíček taky v 7:00.

Etapa 3 – 22.6.2018

Park Krajobrazowy Luk Muzakowa - Eisenhuttenstadt (mapa)
Vzdálenost: 122,5 km

Ráno jako vymalované. Po včerejším větru ani památky, bohužel jenom do devíti hodin. Snídáme gulášovou polívku uvařenou na dřívkáči a v osm sedáme na kola. Dopoledne nejedeme kolem Nisy, ale spíš ji sledujeme zpovzdálí. Za vesnicí Skerbesdorf vidíme další fantastické místo na spaní věnované skokanům na lyžích. Je tu i gril s dřevem. Jediná podmínka je nenechat odpadky. Škoda, že je teprve dopoledne. Jedeme lesy, tady nefouká. Alespoň chvilka odpočinku. Leknice je další město rozpůlené na německé a polské. Dělí ho zrenovovaný tramvajový most. Chvilka na benzince, kde nabíráme síly a kupředu do Bad Maskau. V lesích vidíme následky větru, který nepolevuje. Spadlé stromy přes stezku všude větve a listí. Od rána vidíme úklidové služby jak stezku čistí a dřevorubce, kteří rozřezávají popadané stromy na stezce. Kolem poledne se dostáváme zpátky k Nise. Odpočíváme u odstřeleného mostu (vesnice Kleinbademeusel) přes řeku na polskou stranu. Takových ještě uvidíme spousty. A už je tu stezka jak ji známe z knížek a vyprávění. Jedna úzká cesta po valu, druhá široká pod valem. A vítr stále duje. Máme pětiminutové přestávky po hodině. To je zhruba asi 11 až 12 km. Před večerem se na chvíli schováme do lesa, cesta vede po bývalé železnici. Příjemná změna. V Gubinu navštěvujeme supermarket a benzinku Shell. Shellka nás nadchla z důvodu, že kvůli MS ve fotbale se tu dal koupit pakl 4 piv za asi 60 Kč. Zde trávíme příjemnou hodinku. Brašny máme narvané k prasknutí. Jídlo si necháváme na slavnostní chvíli. Soutok Odry s Nisou ve městečku Ratzdorf. První dílčí úkon splněn. Ale nedá se, za chvíli začnem hledat místo na spaní. Je šest hodin, ještě můžem dvě hodinky v klidu jet. Na jednom příhodném místě se k nám z cyklostezky žene myslivec z puškou v ruce. Tak tady to asi neklapne. No nic no. Nocleh se začíná trošku komplikovat, kolem Odry se asi opravuje val, cesta odbočuje pravoúhle od řeky. Po dalších desíti kilometrech jsem našel na mapě odpočívadlo. Ale klukům močůvka, která na mapě nebyla zakreslena očividně nevoní.  Jedeme dál. Před městem Eisenhuttenstadt odbočujem do lesa, je tma tak se není čeho bát. Ještě vykopat zákop abych místo vyčistil od bodláků a klacků a do hajan. Dneska rekordní etapa.

Etapa 4 – 24.6.2018

Eisenhuttenstadt - Wriezen (mapa)
Vzdálenost: 109,2 km

Ráno oblékám i čepici, nějak se ochladilo. Vypadá to komicky já zabalený od hlavy až k patě, Fogin v kraťasých. Vaření komplikuje velký vítr a žádná zástěna. Po třiceti minutách je konečně uvařeno. Menu je klasické, polské. Polévka žurek s čínskýma nudlami. Až teď po rozednění vidíme, kde spíme. Kousek od ČOVky. Vypadá to tu jak v cigánském táboře. Čím víc máme místa, tím víc ho potřebujeme. Vaření se promítá do našeho startovacího času. Ten je nezvykle pozdní. 8:30. Po ujetí asi 300 metrů je kruhový objezd. Třikrát ho obkroužíme a pořád není jasné kudy tudy. Pomáhá německý cyklista, kterého jsme překřtili na Olafa Ludviga. Vzhledem k tomu, že německy neumíme nikdo ani slovo, svoje snažení vysvětlit nám cestu vzdal. Sedl na kolo, pokynul a už se řítíme z kopce (před tím ho vyšlapal) za ním. Těžko říct, jestli si všiml, že jsme na těžko. Rozcvička po ránu výborná. Vlajem za ním jak hadr na holi. Po pěti km ukázal rovně, rozloučil se a zmizel. Pauzírujeme na odpočívadle před penzionem, kde potkáváme trojici cyklistů z Česka. Míjíme se s nimi od druhého dne. A bude to tak až před Štětín. Do teď nám vrtá hlavou, jak to dělali, dva měli klasické kola nabalené na těžko a jeden elektrokolo. Museli denně ujet to samé co my. Jak mohli nabíjet tu baterku. Hlavně kdy a kde? Cesta pokračuje, když pomineme vítr, v pohodě, přemýšlíme, kde jsou Němci. Ve Frankfurtu nad Odrou jak po vymření. Na mostě do Slubice je nám to jasné. Všichni jsou v Polsku. Na mostě poprvé a naposledy trošku bouráme. Auto nám zkřížilo cyklopruh. Dopadlo to akorát mírně odřenou brašnou. Musíme dodržovat rozestupy i jako cyklisté. Na Shellce doplňujeme energii a Čívrs s Foginem jdou nakupovat. Já se dobrovolně, jako vždycky, pasuji do hlídače kol. Až do večera se nic zvláštního neudálo. Parkujem v Kostříně dopnit energii. Na mapách.cz hledáme přístřešek pro přespání. Nezklamaly. Krytý přístřešek je přesně takový jaký jsme si představovali. Za světla stavíme stany a večeříme.

Etapa 5 – 25.6.2018

Wriezen - Grifino (mapa)
Vzdálenost: 98,7 km

Noc proběhla klidně. Vítr už fouká i v noci. Těžko se vaří i každoranní polévka. Asi se blížíme k severu. A donesl déšť. Paráda. Severák s deštěm je to poslední co nám chybí. Zastavujeme na benzince (bývalý hraniční přechod) a dumáme co dál. Čívrs je připraven na všechno. V kontejneru na plasty objevil balící folii. S obalenýma nohama je mu hned tepleji. Folii bastlí i na brašny. Po třech hodinách čekání jestli to přejde (nepřešlo). Měníme plán cesty. Podle meteoradaru se oblačnost bude držet u Odry na německé straně. Je rozhodnuto. Prcháme s Německa nadobro. Krásnou cyklostezku jsme sice vyměnili za polské pseudostezky (pískoviště, panelky, polňačky, kostky), ale je to zábavnější. A hlavně tu neprší a svítí sluníčko. No vítr neutichá . V Německu, jsme za celou cestu neutratili ani cent. Zato v Polsku okupujeme hned první pizzerii. Ministr financí nám dopřává i řízek s hranolkama. Následuje koupel v rybníku a praní. (po čtyřech dnech přichází vhod) Poprvé přicházíme do styku s pověstnýma polskýma kočičíma hlavama. No hlavama. Žulové balvany tvořící cestu. Zato další cesta je parádní. Lesními cestami zlehka nahoru, zlehka dolů. Ve vesnici Piasek nás brzdí defekt. Naštěstí za celou cestu jediný. U obchodu opravujeme a jedeme dál. V Ognici začínají písečné cyklostezky, kde tlačíme do kopce i z kopce. No prostě spousta komických hlášek a scének. Večer hraje Polsko fotbal na MS silnice prázdné tak svištíme po hlavní cestě, co to dá. Je neděle provoz nulový. Všichni zalezlí u televize a hledí na fotbal. V Gryfinu na křižovatce málem Fogin bourá sloupek od semaforu. Je šero, brýle zapatlané, naštěstí jenom odřený roh na kole a sloup. Kdyby ho trefil rukou na řídítku, to by bylo mnohem horší. Spaní jsem měl vymyšlené u rybníka za městem. No klasicky co je v mapě nemusí být pravda. Rybník nikde. Spíme v lese.

Etapa 6 – 26.6.2018

Grifino - Wolin (mapa)
Vzdálenost: 105,3 km

Ráno v Grifinu klasicky benzinka na hygienu a pokračujeme směr Štětínský záliv. Dneska bychom měli být tam. Chvíli se motáme městem, než nacházíme výjezd a cyklostezku. Zatím je nádherná. Ale jenom chvilku. Zase tlačíme po písku. Začíná nejhorší fáze dne. Celé dopoledne projíždíme a objíždíme Štětín. Zážitky opět humorné. Stezky tu nevedou. Teda vedou. Kolem dvouproudé silnice je za patníkem pěšinka úzká přesně na kolo a tou to drandíme několik hodin. Obdivujeme německý pár, který to absolvuje na tandemu. Defakto celé dopoledne. Nákup v obchodě na výjezdu nám spravuje náladu. U jezera Dabie máme přestávku na oběd. Menu je bohaté, od salámu, sýru, piva až po zelný salát. Koupeme se. Čívrs zkouší slanost vody. Zatím nula. Vítr opět vydatný celý den. Škoda písmenek v textu. Ale už jsme si asi zvykli. Relaxujeme někdo na pláži, někdo ve stínu na lavičce. Nic netrvá věčně, je potřeba pokračovat dál. V Krepsku zasedáme na lavičce u sklepu. Zase žízeň. Paní za námi vybíhá a cosi gestikuluje. Až slovíčko portmonka Čívrsa osvítilo. Zapomněl tam peněženku. Dobře to dopadlo, jedeme dál. Do večera už jen jedna zastávka u Volině na benzince. Jak jinak, plechový Lech přichází vhod. Za městem chceme najít místo na spaní. Nakonec to dopadá parádně. Pěšinkami v lese dojíždíme na pláž ke Štětínskému zálivu. Překvapuje nás světlo, které je tu ještě hodně po desáté hodině. Asi se už blížíme k polárnímu kruhu. Dneska si libuji, jak mi to jde (stavění stanu), jsem rychlejší než Fogin s Čívrsem, kteří staví ve dvou. No práce kvapná málo platná. Otevřu vchod na tropiku a vchod dovnitř nikde. Takže znovu a lépe. Kluci už jsou po večeři a já zatloukám poslední kolík. Záliv je pěkný, jdeme spát až po jedenácté.

Etapa 7 – 27.6.2018

Wolin - Kolobrzeg (mapa)
Vzdálenost: 107,2 km

Dneska dorazíme k moři. Fogin si ještě ráno dopřává koupel s labuťemi. Tolik labutí pohromadě jsem nikdy neviděl. Ve Volini ještě povinná návštěva sklepu. Tady mě překvapilo zálohování pivních flašek. Jdu je vrátit zpátky do obchodu. Paní na to ne mě do koše. Hledám nějakou přepravku, obejdu celý obchod nikde nic. Ptám se znova, odpověď stejná. Odklápí pult a otvírá mi popelnici na komunální odpad. Už je mi jasno. Flašky do popelnice. Nikde nezastavujeme a prokousáváme se proti větru k moři. Lehce po poledni jsme v letovisku Pobierowo. Konečně moře. Po 660 kilometrech jsme tady. Neznalí místních poměrů si razíme cestu přímo k moři. Chyba. Všude davy lidí a klasický Disneyland. Kolotoče, stánky atd. Chuť na moře je silnější než odpor k davům. Na pláži hlava na hlavě, všichni zakopaní v písku a kolem sebe větrné ohrádky. Ve vodě nikdo jen mi. Není se čemu divit teplota vzduchu 17, teplota moře 16. Ale stálo to za to. Po koupeli se vracíme zpět do města. Fogin někde vyčetl, že u moře si musíme dát mořskou rybu Halibut. Parkujeme před první restaurací, kde ho mají. Čívrs, náš linquista jde objednávat. Platit se prý bude, až bude hotový. No jasně podle váhy. Akce, která nám málem zruinovala rozpočet. Kdyby to aspoň nebylo tak přepálené olejem. No nic od teď zase paštiky a už ani ne rohlíky, ale chleba. Pokračujeme těsně kolem moře, letovisko po letovisku. Na to, že ještě není sezóna je tu lidí až nad hlavu. Co ovšem stojí za to CHKO Liwski Las. Krásné šotolinové cestičky, až po velkoměsto Kolobřeh. Začínáme přemýšlet, kde dneska přespíme. Na pláži by to bylo pěkné. Nicméně vítězí názor typický pro nás suchozemce. Jak poznáme příliv, odliv, vítr jestli nám neodnese stany atd. Je rozhodnuto, na pláži ne. Kolem pláží se budují nové cyklostezky ve velkém stylu. Ale zatím tu člověk moc cyklistů nepotká. V lese za městem je les. Takže v tom máme jasno. Chvíli hledáme kus rovné země a za šera stavíme stany. Kluci už viděli moře tak začínají reptat. Vidina jízdy po pobřeží se jim už nelíbí. Vypadá to na dlouhou noc. Do tří do rána si dopisuju s Českými a Polskými drahami. Jak si zajistit místenku na vlak s kolama. Bez kol není problém, s kolama ano. Odpověď je stále stejná. Zeptejte se na nejbližší mezinárodní pokladně. Klikám dál na rezervační systém PKP vlak EC Sobieski. Pátek, sobota obsazeno. Hmm co teď? Ráno moudřejší večera. Radši jdu spát.

Etapa 8 – 28.6.2018

Kolobrzeg - Slupsk (20 km od města) (mapa)
Vzdálenost: 120,3 km

Ráno vstávám s dobrou náladou. Otevřu zip od stanu a hlásím. Vlaky jsou obsazené a do zítřka do 12 hodin 220 km (Gdynia) určitě neujedeme. Začínají padat scifi nápady dojet po vlastní ose, do Waršavy atd. Střízlivá úvaha velí, dnes se pokusíme dojet co nejblíž městu Slupsk, ve čtvrtek dopoledne tam být a zkusit se nějak poposunout do ČR. Stany sbaleny, je čas. Cesta po pobřeží probíhá rychle, je ráno. Pekárenský přívěs je však otevřený. Snídáme výborné a levné pečivo ještě horké. Vzhledem k tomu, že zatím nepotkáváme žadnou benzinku, dávám zavděk TOI TOI budce kousek od pláže. Dnes zatím letíme. Jedeme po lesích, kousek od moře a tudíž tu nefouká. Ve vesnici Lazy dumám nad mapou proč EuroVelo 10 opisuje velký čtverec do dalšího města, když by tento les měl být průjezdný. Po hodině cestování po lese, kde všechny cesty končily v křoví, jsme se shodli, ještě s jedním německým párem, že tudy teda ne. Tak hodina v háji. Aby nám to nechybělo. R10 to jistí. Paráda zkoušíme si jaké by to bylo jet celou cestu po větru. No bylo by to neuvěřitelně jednoduché. Následuje obrat a to už velice dobře známe, suneme se závratnou rychlostí 10 km za hodinu. V letovisku Dabki kupujeme pohledy a navštěvujeme klasiku. Po včerejším halibutu se chlapi vrhli na grilované kuře jak vosy na med. Já si dávám kebab s chili omáčkou. Hodinu sedíme a lelkujeme. V Darlowu další zastávka na benzince. Čas nás začíná tlačit a vítr si pořád nenechá říct. A ještě podél moře začíná písečná cyklomagistrála. Paráda na průměrnou rychlost už se radši ani nedíváme. Máme toho plné zuby. Když už jsme tady, tak se teda po druhé a taky naposled letos, okoupáme v moři. Jsou čtyři hodiny na pláži už ani noha ideál. To vědět včera tak tam ani nelezeme. Chladíme se v moři a vylézáme do tepla dneska 18 °C. V Jaroslawieci konečně končí písek a začíná 8 km dlouhá parkovací plocha pro auta. No dneska tu není ani jedno. Jedeme, co to dá, před Slupskem by měl být velký les. Tam do dneska zapichneme. Výsledek předčil očekávání. Tachometr se zastavil na 120 km a objevilo se odpočívadlo přímo pro nás. Dva obrovské přístřešky i s místem pro stan. Jdeme spát brzo, zítra budíček už v pět.

Etapa 9 – 29.6.2018

Dojezd na vlakové nádraží cca 20 km Slupsk (mapa)
Slupsk - Gdynia - Zebrzydowice (vlak)
Zebrzydowice - Turistický přístřešek (5 km) (mapa)

Ráno jsem už ve čtyři vzhůru a jenom se do pěti převaluju. Balíme a rychle na nádraží. Je to kousek necelých 20 km Cesta proběhla velice rychle. Za hodinu jsme tam. Paní za přepážkou je příjemná, začínám ji polsko-česko-anglicky vysvětlovat naši situaci. Klove do počítače. Říká mi něco ve smyslu, že s kolama se teď do Gdynie nedostanem. Zkouším nadhodit vlak Sobieski. Paní se zase ponořila do hledání. Fronta za námi narůstá do nečekaných rozmněrů. Až ke vstupním dveřím. Potom povídá něco o zítřku, něco o dnešku. No vůbec z toho nejsem moudrý. Ještě do toho do mě ťuká Fogin ať zdůrazním, že tři lidi a tři rovery. Jehličková tiskárna začíná zpívat a chrlit jeden papír za druhým. Po zaplacení a předání lístků se teda ptám kdy jedeme a odpověď nám vyrazila dech. Vlak přijede za hodinu. Ten nás vezme do Gdyně a Sobieski nás vyhodí o půl sedmé večer v Zebrzydowicích na hranicích kousek od Karvinné. No paráda. Přes hranice nechceme jet. Vnitrostátní tarif je podstatně levnější než mezinárodní. A to o 1000 Kč na osobu. Nasedáme do vlaku, který má sice nejlepší léta za sebou, ale za to má část vlaku vyhrazenou pro cyklisty. Kola máme hned vedle sebe. Móda háků na kola zde ještě nedorazila. Na přestup máme přes hodinu. Bloumáme po nádraží a po bufetech. Je tu čisto a klid. Na malém prostoru i docela velká intenzita policistů. Chtěli jsme si koupit pivo, ale v Polsku je na nádraží striktní zákaz alkoholu i v obchodech. To jsme si ovšem přečetli až potom. Vlak má zpoždění 20 minut už na startu své dlouhé etapy do Vídně. Ale pojede po větru a my s ním. Škoda, že nám to nevyšlo na kole. České dráhy vlak inzerují jako vlak pro cyklisty. Tak nevím kde na to přišli. Cedulka s emblémem kola nikde. Průvodčí naštěstí hovoří plynně anglicky což se o mě říct nedá, ale domluvit se domluvím. Zajímají ho jenom naše lístky na rovery. Po předložení hned začne jednat. Žene nás do prvního vagónu k prvním dveřím. Kola máme naskládat tam. Co nejdál ke druhým dveřím. Když se ho ptáme, co když budou chtít nastoupit lidi z druhé strany, má jasno. Druhé dveře zamkne a odemkne je až na hranicích. Startujem. Za hradem se míhá hrad Malbork. A nám je fajn. Teda dokud si Čívrs nesundal boty. To se začínají otáčet i lidi o tři řady dál. Chtěl jsem spát, ale nejde to. Ve vagóně jede klimatizace naplno a nám v kraťasých není zrovna teplo. Po patnácti až dvaceti minutách mě vždycky probudí zima. S Foginem se jdu podívat do restauračního vozu. Tady pivo mají. A dokonce nám ho i prodávají, cena sice trošku vyráží dech, ale co. Čívrs to komentuje slovy. Vás tak někam pustit. Pivo si dáváme na stolečky před sebou a hned problém. Přiletěl průvodčí, že alkohol je ve vlaku zakázaný. Pít se může jen v jídelním voze. Tak je to jak na školním výletě. Jeden hlídá, dva pijí. No po přečtení polských webovek jsem zjistil, že pokuty za to jsou docela vysoké. No stejně to byla otázka pár minut, než jsme to vypili. Pitný režim jsme dneska moc nedodržovali. Cesta probíhá vpohodě, ohřívat se chodíme na chodbičku mezi vagóny. Malý zádrhel nastal jen ve Varšavě, chtěl nastoupit jeden pán taky s kolem. Bezradně pobíhal po peróně, protože samozřejmě nemohl odemknout ty naše zamčené dveře. Nakonec měl nejlepší cestování. Do bezbariérového kupé se vlezl i s kolem. Začíná pršet. Co pršet, docela lít. Na naší zastávku přijíždíme s nepatrným zpožděním. A hele někdo nám tu na zastávce nechal večeři. V tašce je jídla pro nás tři tak akorát na večeři. Necháváme potřebnějším a jedeme najít obchod. Z obchodu se vyklubala benzínka. Pro změnu. Lehce prší, ale to nám nevadí. Víme, že za dva dny stihneme být doma. Pojedeme po větru. Čívrs ve vlaku našel na mapách přístřešek jenom kousek od nás. Ideální. Má to být jen pár kilometrů. Začíná hustě pršet, těsně před průtrží sedíme v přístřešku. Je klasický. Dvě lavice, stůl a střecha. O tom že budem stavit stany nemůže být ani řeč. Vaříme na lihu na stole. Stále padají provazy vody. Já s Foginem budem spát na lavici, Čívrs na stole. Fogin uléhá se slovy: „Já starý blbec v jednapadesáti co tu dělám." Noc byla dlouhá. Připadlo mi že spíše nespím jak spím.

Etapa 10 – 30.6.2018

Zebrzydowice - Hustopeče nad Bečvou (mapa) a (dojezd)
Vzdálenost: 111,9 km

Ve čtyři už jsme vzůru všichni. Vaříme polskou polívku žůrek. A hned vyrážíme touha po naší vlasti je očividná. Za půl kilometru si můžeme říct, jsme doma. Hranice přecházíme v šest ráno. V Karviné posíláme fotky, jakože od moře. Konečně kopečky přes Lázně Darkov, Albrechtice, Vratimov se snažíme objet Ostravu. A dostat se pod ni k řece Odra. Tu jsme dlouho neviděli. Ve Vratimově objevujeme parádní bistro. S velkým bernardýnem. A paní obchodnicí. Snesla by nám modré z nebe. Od utopenců až po polárkový dort. Sedíme zde skoro hodinu. Potkáváme školáky s vysvědčením. Je poslední školní den tohoto roku. Udivuje nás parádní průjezd Hrabové a dalších částí Ostravy. Podjezdy, nadjezdy, stezky na sídlišti. No prostě je vidět, že tady u toho někdo přemýšlel. A jsme u Odry. Kolem rybníků valíme do Jistebníku na oběd. V Jistebníku na Oáze u kolejí nevaří. Nevadí. Je tu ještě jedna restaurace. Číšník nám říká, že tu před měsícem seděl Chorvat, který jel z Chorvatska na MS na fotbale do Polska. Borec. Restaurace je na kopci. No hráli si na hogo fogo, ale to prase na řízek asi ještě zabíjeli. Protože hodinu a půl čekat na jídlo v poloprázdné restauraci byl docela zážitek. Další zastávka zámek v Kuníně s jeho Zámeckou restaurací. Blížíme se k cíli dnešního dne. Hustopečím nad Bečvou. Od nich nás dělí jediný kopec a jeden krátký déšť. Ten přečkáváme v lese. Sjezd a jsme tu. Až do tmy sedíme v restauraci U Racka a píšeme další pohledy. Následuje přesun k vyhládlému rybníčku, kde je pěkné spaní. Kluci už zde spali několikrát.

Etapa 11 – 1.7.2018

Hustopeče nad Bečvou - Zlín Louky (mapa)
Vzdálenost: 88,5 km

Ráno klasická polívka a zbývá nám posledních 90 km do cíle do Zlína - Louk na hřiště, kde bude slavnostní zakončení celé expedice. Stezka podél Bečvy je skoro prázdná, většina nevyjíždí tak brzo jak mi. Před Přerovem se hodinu díváme na závod Přerovský Geroj. To jsme ještě nikdy neviděli. Je to extrémní závod jednotlivců a dvojic. Něco jak známější Spartakus. V Přerově benzinka, pauza asi půl hoďky a nabíráme směr Chropyně. Před Chropyní je restaurace v penzionu ve vesničce Zářičí. Prý tam mají výborné výpečky. A měli. Zelí nám nějak prohnalo trávicí ústrojí. Po těch paštikách na takovou stravu nejsme zvyklí. Po obědovou siestu trávíme postupně všichni na záchodě. Už to máme co by kamenem dohodil. Chropyně, Kroměříž kolem Moravy do Otrokovic a podél Dřevnice do Zlína. V šest večer jsme tu. Shledání s našimi drahými polovičkami. A je konec. Na tachometru svítí 1070 km. Což si myslím na ty podmínky dobrý výkon. Za 11 dnů, z toho den a půl ve vlaku to vychází přes 100 denně. Sedíme dlouho do večera, domů už je kousíček.