NaKole.cz

Kam jinam

Znáte to.
Tu nejistotu Stihnu všechno co mám a musím? Povede se to? Všechno rozpočítáno skoro na minuty. A pak se už loučím s partnery z Anglie na Ruzyni s tím, že tedy když to jinak nejde, ten „budged se navýší“, pak relativně rychlý přesun do Meislovky, kde v restauraci W máme večírek patronů ceny pro mladé skláře Libenský Award, bezvadná společnost skvělých lidí, kterým se podařilo trochu ve své branži uspět, a mají pocit, že se sluší a patří pomoci zase těm talentovaným mladým.
Velké nadace a fondy, ty mají dost, a dost dostanou i na grantech a dotacích.
No, ale my z Libenského ceny na to jdeme jako Staročeši: Národ sobě.
Tedy pokud národem je těch 25 patronů akce. „Když nás bude 40, je to hotové“ halasil Marek Veselý a já vím, že nás bude víc, protože Marek je jeden z mála lidí, co umí ostatní získat pro svoji, tedy vlastně naši, věc.
A tak vše v pořádku, doma o půlnoci, mohu se chystat na tu cestu, co jsem si slíbil, když všechno klapne.

Zabaleno dva dny, jen kolo šoupnout do auta. A v noci to na mě přišlo.
Začala mě bolet ta naražená žebra. Za chvilku se přidalo i rameno, bolesti, že jsem nemohl spát.
A tak, si říkám: „Proč teď?“
A odpovídám si sám:
„Paříku, ty máš strach. Ty se toho bojíš a chceš uniknout do choroby. N…t.“
Pojedeš. Ale pro sichr se naperu diclofenacem.
Soňa mě hodila na vršek 50 km od Norimberku, sklouznul jsem dolů, a pak jel tou zemědělskou krajinou, o které jsem před 35 lety snil, že bude i u nás. Pole, louky, viska tu a tam s kostelíkem, ale nestalo se.
Moje vlast připomíná spíše vietnamskou tržnici. Kumulace reklam a nevkusu v míře už málo snesitelné. Ale když mě to vadí, nemusím tam být. To je asi jediné hmatatelné vítězství té revoluce, ve které jsem byl dost na barikádě.
Jinak mám pocit, že se vše, co nás tak deptalo, vrací, a navíc, mladým se to líbí.
Nechám mudrování, co má maskovat jen mojí vlastní zbabělost. Ano. Nechtěl jsem přes ten Kochertal, 170 km z Norimberka do Heilbronnu. Fakt ani malinko.