NaKole.cz

Jako obvykle, do Města světel

Je-li listopad, jsem tu správně. V Norimberku, protože za týden mám být v Městě světel. 17. listopadu mám svátek, a chci se kouknout na Paříž znovu zeshora, z věže pana Eiffela.
V naší vesničce střediskové se mi smějí, že prý už tam jezdím skoro jako linkový autobus a skoro proto, že jsem spolehlivější, a že prý jestli mě to nenudí, jezdit stále stejnou trasou.
Ohó, start, cíl a často i "etapová" města jsou stejná, ale moje navigace se dokáže postarat o to. abych pokaždý jel jinudy, a zdá se mi, delší trasou s více kopci.
Ale taky je možné, že si prd pamatuju.
Tak či tak, mám to rád. A sám nechápu proč. Proč mě je jedno, že na mé první "zahřívací" etapě je mi zima jak v rusku, a že předpověď nelhala, prší.
Jsem sám na cyklostezce, motorek si přede, a já našlapuji zlehka, jak Popelka na svém prvním plese, a mé myšlenky se vrací k včerejšímu večeru.
To Marek Veselý, no ten, co mu už více než deset let ve svých reportážích ze slavnostního vyhlašování Ceny Libenského nasazuji psí hlavu, právě ten Marek mě pozval na večirek a večeři Klubu přátel ceny Libenského a já se ocitnul v jiném, a nelžu slovem, lepším světě, bez nutnosti předtím zesnout.
Dvanáct, vlastě cizích lidí, nejrůznějších profesí, se najednou cítí jako přátelé. Co nás spojuje?
Láska ke sklu? Těžko.
Za sebe musím říci, že musím svou skleněnou vášeň hodně tlumit, abych respektoval výroky odborné poroty a neptal se: fakt je to stále sklo?
Tak co to je?
Myslím si, že je to právě Marek, otec zakladatel Libenský Award, ceny určené studentům sklářských škol z celého světa. Ne on, jako osoba, ale ta jeho vůle a chuť těm mladým výtvarníkům pomoci na začátku jejich kariéry. Je přesvědčen, že dělá správnou věc a on, jako nějaký mág či šaman, dokáže přesvědčit i ostatní.
Nemusí se nám líbit, co mladí sklářští výtvarníci tvoří, ale máme povinnost je podpořit.
A my to věděli, aniž bychom o tom mluvili.
Nestane se to každý den, potkat dvanáct skvělých lidí v jedné místnosti.
Je nás o dva víc, než Hospodin požadoval.