Před dvěma lety se rozjel v Praze projekt ekologických vozítek na lidský pohon, moderních rikš, které jezdí již v několika zemích světa, včetně Německa, Holandska, USA i Japonska. Tato vozítka, zvaná u nás Velotrixi (v zahraničí Velotaxi, Trixi nebo Velo), měla přinést do Prahy oživení, novou službu, nový produkt reklamy a hlavně měla působit jako skvělá turistická atrakce. Projekt, zdá se, selhává. Ale proč? O tom bych chtěl napsat, hlavně protože jsem tomuto projektu vždy fandil.
Před třemi lety se primátor Prahy Pavel Bém tímto vozítkem svezl v Berlíně a byl jimi nadšen. Rozhodl se, že by rád tato vozítka uvedl i v Praze a tak se našla firma, která koupila devatenáct vozítek a do Prahy přijela. Tím vznikl první problém: je Velotrixi kolo? Kam tedy vlastně smí? Kde smí nabízet své služby? Neexistovala žádná legislativa, která by pohyb těchto vozítek upravovala, nebyla připravena žádná půda, žádné podklady ani pravidelná stání (salespointy) a trasy. Policie nevěděla, zda má vozítka sloužící i jako reklamní médium pokutovat za zábor veřejného prostranství a zda je v Praze vůbec legální takovouto službu nabízet na místech, jako je Staroměstské či Václavské náměstí.
Dva roky tak probíhal boj ve stylu divokého východního kapitalismu mezi provozovatelem, tedy spíše řidiči, a magistrátem. Tím samým magistrátem, který si tato vozítka přál. Velotrixi se tenkrát mohly pohybovat všude tam, kde kolo, ale nemohly zastavovat, protože jim hrozila pokuta za zábor. Mohly jezdit klidně celou noc, protože jejich provoz nepodléhal žádné legislativě. Na pohyb vozítek se ale začaly množit stížnosti. Těžko spekulovat, kdo za nimi stál. Mohli to být taxikáři, kočí pražských fiakrů či řidiči starých aut nabízející sightseeing a nebo jen naštvaní důchodci, kteří nemají co dělat, tak si stěžují. Mohl to být konkurenční boj nebo jen hloupost a neomalenost některých řidičů Velotrixi, kteří nepochopili filozofii společnosti a nerespektovali dopravní značení.
A tak, i přesto, že vedení firmy žádalo o trasy schválené magistrátem a místa k nabízení svých služeb, Velotrixi nedostaly zelenou. Naopak. Policie začala jako zběsilá pokutovat každé vozítko, které nebylo v pohybu. Zřejmě si neuvědomovali, že řidič, který najede za den i čtyřicet kilometrů, si musí odpočinout, napít se. Jedno vozítko váží prázdné asi 150 kg. Tím se ale magistrátní boj proti vozidlům Velo neskončil. V prosinci 2007 byla přijata novela tržního řádu, která upravovala pohyb fiakrů a vozidel Velotrixi. Tato novela uvedla místa, kde se mohou nabízet služby, tedy vyhradila fiakrům na Staroměstském náměstí 70 čtverečních metrů a Velotrixi 6 metrů tamtéž a 6 metrů na Náměstí Republiky. Pak vydala seznam ulic, kam která vozidla nesmí. Zatímco fiakrům tak vznikla legální okružní trasa ve Starém Městě, rikšám byl seznam zakázaných ulic sepsán tak, že nebylo možné legálně sestavit prohlídkovou trasu. Skončila i naděje na to, že tato vozidla budou fungovat jako ekologické taxi.
Na otázku „Můžete mě vzít do hotelu?“ nebo „na Karlův most?“ musel řidič odpovědět „ne“. Spousta milých řidičů tedy od firmy odešlo. Nebavilo je hádat se s policií a podle novely tržního řádu jim hrozila pokuta do výše 200 000 Kč, když by náhodou zapomněli a projeli ulici, kde nemají co dělat. Odešel jsem i já, protože díky zásahu města se nejen snížily příjmy řidičů pod úroveň běžně nabízených brigád třeba ve stavebnictví, ale právě proto, že jsem celou dobu jezdil ve strachu z obrovské pokuty.
Samozřejmě je také pravdou, že provozovatel rozhodně neudělal to, co by měl. Nejednal s magistrátem v takové intenzitě, jak by asi měl a hlavně neříkal řidičům pravdu, co se legislativy týče, pravděpodobně za vidinou zisku z reklamy a provozu rikš. Často jsem slýchal z úst šéfa slova jako „Není problém“ nebo „zařídíme to“, ale nikdy nic zařízeno nebylo.
Sami však posuďte, zda byl postup magistrátu vůči atrakci, kterou sám pozval, férový. Já osobně myslím, že ne.
Další informace:
Novela tržního řádu z 20.12. 2007
Příloha
tržního řádu č. 1 – vymezení stanovišť a tras pro Velotrixi