Sedím kdesi uprostřed Čech a vzpomínám na Bornholm. Pole jsou sklizená, po loukách se táhnou studené mlhy. Pomalu se blíží podzim a vzpomínka na bílé pláže plné slunce, na cyklostezky uprostřed pastvin a světlovlasé děti už se pomalu mění v sen.
Znovu pročítám text, který jsme dali dohromady v průběhu cesty. Jsou v něm vykousané části turistických průvodců a obsahuje snad všechny důležité informace pro návštěvu ostrova. Znovu a znovu čtený text, mnohokrát opravovaný a vylepšovaný, je už naprosto sterilní. Nezbylo v něm nic z toho, čím nás ostrov tak oslovil. A tak text odkládám (třeba ještě přijde jeho čas) a začínám psát znovu od začátku na čistý list vzpomínky, které v nás zanechal dánský ostrov Bornholm.
Moje první vzpomínka míří k trajektu na Bornholm, který vyplouval
z německého Sassnitz. Už jsme si zvykli, že do lodí, které křižují
Baltské moře, společně s námi vjíždějí do podpalubí dva nebo tři
další cyklisté. Je zvykem, že obsluha pouští cyklisty jako první, aby si
kola připevnili k bokům lodi. Teprve po nich pomalu najíždějí osobní
auta a kamiony.
Při cestě ze Sassnitz nás čekalo překvapení. Ne jeden nebo dva, ale
skupina třiceti nebo snad čtyřiceti pestrobarevných cyklistů. Ještě
včera nám v přepravní společnosti tvrdili, že se na trajekt nevejdeme,
že loď je plně obsazená. Zdálo se to směšné, aby na několikapodlažním
kolosu nebylo místo pro tři kola a vozík. Tady tomu začínám pomalu
věřit.
Většina z cyklistů jede na ostrov nalehko, jen s příručními brašnami
nebo batůžkem na zádech. Auta nechali v německém Sassnitz a Bornholm teď
prozkoumají kolmo. Platit převoz auta trajektem je tady zbytečné, ostrov je
možná hezčí ze sedla bicyklu.
To co cítíme, je jednoduše euforie. Připadáme si jako na německo-dánské
cyklojízdě.
Množství kol je příslibem, že turistické prospekty nelhaly – Bornholm
bude opravdu ostrovem pro cyklisty.
Stejně jako mnoho ostatních lidí jsme na Bornholmu přestali zamykat kola.
My dospělí jsme navíc odložili přilby, které se cestou po ostrově
většinu času houpaly zavěšené na madle vozíku.
Okamžitě jsme pocítili sílu vzájemné důvěry. Místní farmáři
nezamykají svoje domy, ani když odjíždějí na celý den pryč. K typickým
obrázkům ostrova patří samoobslužné prodejny se zeleninou. Přebytky
svojí úrody nechávají místní zahrádkáři ve velkých krabicích
u cesty, kupující pak vhodí peníze do přiložené kasičky. V době
naší návštěvy byly k vidění hlavně sezónní nové brambory nebo
jahody, ale i třeba pletení trollové, dřevo na grilování nebo květiny.
Stejně tak jsme nacházeli samoobslužné kasičky u veřejných tábořišť,
kde bylo možné přespat za 20 dánských korun.
Sami Dánové si myslí, že to patří k ostrovní kultuře, rozšířené po
všech ostrovech Baltského moře.
Další vzpomínka ukazuje asfaltovou stezku mezi loukami a poli. Ostrov je
protkaný cyklostezkami, které vedou po zrušených železnicích. Starší
Vendulku, která většinu cesty
na sever šlapala na závěsné tyči, jsme odpojili a po ostrově jezdila
už sama. Vyhovovalo nám i malé převýšení, pro které je ostrov
doporučovaný rodinám s dětmi na kolech.
K pocitu bezpečí samozřejmě přispěly stezky oddělené od motorové
dopravy. Ve městech to byly jenom cyklopruhy podél hlavních silnic. Ať jsme
ale zabrousili kamkoli, chování řidičů bylo maximálně ohleduplné.
Neexistovalo nic jako parkování na cyklopruzích nebo snad dokonce troubení
na cyklisty. Ostrované nikam nespěchali, vždy měli dost času počkat, než
projedeme křižovatkou s celým naším „cirkusem“. Snad ještě nikde
jsme se necítili na silnicích tak doma, jako tady.
Teprve později jsme se dověděli, že v celém Dánsku platí zákon na
ochranu nejslabšího na silnici – cyklisty. Pokud dojde ke kolizi mezi
cyklistou a automobilem, vina se automaticky dává řidiči. Nikdo nezkoumá,
kdo nehodu zavinil. Na první pohled tvrdé opatření, ale v praxi funguje
dokonale. Jsou to samotní řidiči, kteří si hlídají cyklisty a odhadují,
jak se zachovají. V každé autoškole se řidiči podrobně učí, co mohou
od kolařů očekávat a jak je neohrozit.
A ještě jedna věc tu funguje. Snad každý Dán jezdil v dětství do
školy na kole, a tak jako řidič svoje chování přizpůsobuje těm
nejzranitelnějším cyklistům – dětem.
Na Bornholmu snad nic není velké, nebo snad monumentální. Všechno má
sympatický lidský rozměr. Na ostrově velikosti 40 krát 60 kilometrů
nebylo místo rozmáchnout se do panelákových mrakodrapů.
Vůbec se říká, že ostrov Bornholm je miniaturou celé Skandinávie.
Ukazují se tu rovinaté pastviny, písečné pláže, vysoké skalní útesy
nad mořem i hluboká riftová údolí zarostlá lesem. Snad největší kouzlo
ale pro nás měly přízemní hrázděné domky v centrech měst.
Je ještě mnoho věcí, které se mi vybavují při vzpomínce na dánský ostrov Bornholm. Větrné mlýny, kulaté kostely, udírny, tábořiště s hořícím ohněm. Ale o tom zase někdy příště.
[ mapa celé trasy Cesty na sever 2007 ]