Dnes ráno na Mariánském náměstí spolu posnídali novináři a cyklisté. Na parkovišti před pražským Magistrátem tak možná začala nová tradice společných akcí, které mají upozornit na přílišné zatížení historického centra automobilovou dopravou.
Na Mariánské náměstí dorážím s mírným zpožděním. Na jednom z parkovacích míst už z dálky vidím pestrobarevnou společnost – cyklisté v reflexních vestách, mladí studenti a novináři s kamerami a fotoaparáty. Všichni stojí nebo sedí okolo provizorního stolu, který je vytvořený z desky upevněné na přívěsném vozíku za kolo. Ubrus je pokrytý bohatým švédským stolem – hrnky s kávou, koláče, müsli, ovoce, bábovka… Všichni si užívají krásného rána jako by seděli doma u svého stolu. Snad jenom s tím rozdílem, že všude kolem kam oko dohlédne stojí auta.
S nápadem „snídaní na ulici“ přišel Steven Logan z organizace World Carfree Network. „Vlastně to vymyslela moje americká kamarádka“, říká k tomu. „Už jsme to jednou zkusili na ulici před domem, kde bydlím, v ulici Na Kozačce. Auta zpomalovala, řidiči se dívali, co se děje, a o to nám šlo.“
Praha se stává nejvíce automobilizovaným městem Evropy. Od roku 1989 se počet automobilů v hlavním městě prakticky zdvojnásobil. Nejvíce zatížené je centrum Prahy, kde se dopravní zácpy staly už pravidlem.
Státní organizace i občanská sdružení na tento problém poukazují už řadu let. Naivní představa, že problémy s dopravou vyřeší výstavba dalších komunikací a podzemních parkovišť či rozšiřování jízdních pruhů, patří do uvažování z doby 70. a 80. let. Moderní města naopak sledují opačný směr: zužování vozovek, zklidňování ulic v urbanizovaném prostoru či budování infrastruktury pro bezmotorovou dopravu, tedy usměrňování poptávky po jednotlivých druzích dopravy. V řadě měst už mnoho lidí k vlastnímu překvapení zjistilo, jak příjemné může být cestování do práce či do školy na kole nebo pěšky. Ve městech k tomu ale musejí být vytvořené alespoň minimální podmínky.
Ulice vždycky byla prostorem pro život a pro setkávání lidí. Jak příjemné jsou pěší zóny s restauračními zahrádkami, ulice s dětskými hřišti a širokými chodníky. Proč bychom měli z ulic dělat jen odkladní plochy pro tisíce automobilů? Proč bychom měli ulicí jenom probíhat a s úlevou za sebou zabouchnout dveře svého bytu?
Snídaně na ulici ukazuje, kolik lidí (a společenského života) se vejde na každé jedno parkovací místo. Cyklista zabírá na vozovce asi 12krát méně místa než automobil. Další rozšiřování silnic, budování nových rychlostních komunikací pro automobily a podzemních parkovišť samo o sobě nic nevyřeší. Je třeba omezovat dopravu v historickém centru, stavět chodníky, cyklostezky, instalovat stojany a budovat úschovny pro kola.
Lidé reagují vstřícně – se zájmem si prohlížejí prostřenou tabuli, berou si letáčky, strážník městské policie přeje dobré chutnání. Většina z nich souhlasí, že s auty v centru metropole je nejvyšší čas začít něco dělat.
Snídaně je u konce, organizátoři všechno balí a rozjíždějí se za svými povinnostmi. Domů se vracím tramvají. Křižovatka na Palackého náměstí je beznadějně zablokovaná auty. Dodávka v zácpě zastavila přímo na přechodu pro chodce. Řidič na mě přes sklo jenom krčí rameny. Lidé se na úzkém nástupním ostrůvku snaží vyhnout jeden druhému a téměř přepadávají do vozovky. Tramvaj cestou přes centrum jede pomalu a trhaně, každou chvíli zastaví, když některé z aut najede na tramvajové koleje. Opravdu to tak musí být?