Pavel Hnilička: Architekt na kole a v bílé košili

Architekt a urbanista Pavel Hnilička toho v životě stihl celkem dost. Vystudovat prestižní školu ve Švýcarsku, založit vlastní ateliér, stát se otcem tří dětí. V současné době podniká velkou část cest po Praze na elektrokole. Jak zkušenost s ním ovlivnila jeho život a práci, jsme si povídali v jeho kanceláři na pražské Ořechovce.

Foto: Jan SCHEJBAL, Hospodářské noviny

Další fotografie

Hnilička cyklista

Kdy začal váš vztah k cyklistice?

Moje první kolo mi koupili rodiče, šlo o klasického Pionýra, tedy kolo poloviční velikosti. Na něm jsem jezdil asi od šesti let. Ovšem někdy okolo šesté třídy mne tatínek překvapil, protože mi koupil červeného Favorita, což mi udělalo obrovskou radost. S tímto kolem jsem začal vyrážet za hranice Prahy, a to i do terénu. Pak jsem si sám přestavěl kolo Premier na trekové kolo a s ním jsem po revoluci najezdil nejvíce kilometrů. Dokonce došlo k několikerému popraskání rámu a jeho svařování.

Kde a jak jezdíte na kole nyní?

Přes týden využívám kolo k pracovním, ale i soukromým jízdám po Praze. O víkendech rád jezdím podél Berounky, do Brd a ke Křivoklátu. Vzhledem ke svému bydlišti v Praze 6 často vyjíždím přes Šárku směrem na Kladno, podél Kačáku. Často jezdíme se ženou a dětmi. Dvojčata, šest let, již šlapou a řadí sama. Ten nejmenší, dvouletý špunt, se nyní vozí v přívěsném vozíku.

Jezdíte „silničně" nebo „terénně“?

Rád jezdím na horském kole mimo frekventované cesty. S dětmi samozřejmě pomalu, ale když si odpojím vozík a jedu sám, tak mě baví delší trasy. V létě jsem jsem se například vypravil z domova za kamarádem do Českého ráje, kde jsem nocoval a zpět jsem se vracel okolo Ještědu a moc jsem si to užil. Z Prahy do Jizerek vede přes Kokořínský důl a Ralsko moc pěkná cesta. No a úžasné jsou samozřejmě jižní a západní Čechy, tam je doslova cyklistický ráj.

Hnilička architekt a urbanista

Jste architekt nebo urbanista?

Správně by zde mělo být uvedeno: architekt a urbanista. Správný architekt by měl svoji práci vnímat v širším urbanistickém kontextu, podle toho, kde bude navrhovaný dům stát. Naopak urbanisté nemohou své vize plánovat bez konkrétní znalosti domů, které budou v jejich projektech stát. Každý dům funguje v jiném prostředí odlišně.

Řekl byste, že váš vztah k cyklistice nějak ovlivnil profesionální pohled na rozvoj města?

Pro mne jsou pro dnešní rozvojová předměstí velkým vzorem řešení z první republiky, například takové čtvrti jako Ořechovka, Zahradní město, Spořilov. Zde dochází k optimálnímu poměru zastavěné plochy a počtu zde žijících obyvatel. Ideál je 100 obyvatel na jeden hektar. V tomto poměru jsou si lidé blíž, ale přitom mají dostatek soukromí a zahrady kolem sebe. V těchto podmínkách je pak blízko kamkoliv a není potřeba překonávat velké vzdálenosti například do obchodu či k jiným službám. V tomto stavu je k přepravě ideální chůze nebo právě jízda na kole. Tedy nejpřirozenější lidské pohyby. Navíc prostorová náročnost jízdních kol je oproti automobilům mnohonásobně nižší. Prostě oproti autům zaberou mnohem méně místa.

Podle vás tedy jízdní kolo do moderního města patří?

Samozřejmě. Kolo dělá město jednak kompaktnějším, ale zároveň je prospěšné i pro jeho obyvatele, kteří v současnosti trpí nedostatkem pohybu. Pořád jen někde sedíme, a následně se to musí uměle dohánět třeba ve fitness centrech. Nezanedbatelná je i časová úspora oproti jízdě v hromadné dopravě, natož v automobilu. 

Foto: Jan SCHEJBAL, Hospodářské noviny

Jak se vám jezdí po naší metropoli?

Po Praze se pohybuji po krátkých až středních trasách, řekněme do 10 km. Jinak MHD, na delší vzdálenosti autem. Z Ořechovky, kde mám pracoviště, často směřuji na Malou Stranu, Karlín či Nové Město, to jezdím často. Nicméně stále si připadám jako exot. V Praze není cyklista stále ještě vnímán, jako „normální“ člověk. Navíc mnohdy je jízda po Praze srovnatelná, nebo přímo náročnější, než někde v terénu. Teď mluvím o nejrůznějších bariérách, jako jsou obrubníky, kanály, a tak podobně.

V čem je podle vás hlavní problém relativně nepříznivého prostředí Prahy pro jízdu na kole?

Je to o prioritách. Především je potřeba městský prostor uspořádat. Stále se preferují auta a upozaďují chodci, natož cyklisté. V současnosti jde o začarovaný kruh. Slyšel jsem názor, proč stavět cyklostezky, když lidé stejně na kole nejezdí… Přitom existuje mnoho míst, například široké a málo frekventované chodníky, kde by se za málo peněz dalo udělat opatření uspokojující všechny strany, tedy jak chodce, tak i cyklisty.
Musím se přiznat, že právě po těchto klidných chodnících často jezdím, ačkoliv tím přestupuji předpisy, ale bezpečnost mi je přednější.

Hnilička elektrokolista

K jízdě po Praze využíváte především elektrokolo. Jak jste se k tomuto dopravnímu prostředku dostal?

V současnosti mám dokonce elektrokola dvě. To první je na prodej a jeho úkolem bylo otestovat, zda tento systém bude pro mě vyhovující. Jde o přestavbu běžného trekového kola na elektrokolo. Vše se osvědčilo, až na konstrukci, protože díky těžké baterii nad zadním kolem jsem několikrát při rychlé jízdě proseknul zadní duši. Nyní vlastním opravdové, čisté elektrokolo s motorem v zadním kole a s akumulátorem v přední rámové trubce. Jde tedy o kolo s mnohem lépe umístěným těžištěm.

To jsme probrali technickou stránku elektrokola, ale proč jste se vůbec uchýlil k elektrokolu?

To je prosté, především proto, abych mohl jezdit v bílé košili!!! A také, abych byl na svých schůzkách včas. Prostě, abych se především v letních měsících při svých cestách po jednáních nepropotil. Ono to pak nepůsobí dobře. Zrovna nyní (rozhovor vznikl začátkem března – pozn. red.) pojedu na schůzku do centra města, kde budu spolehlivě a v pohodě za 15 minut.

Hnilička v cizině

Foto: Jiří Juřík

Studoval jste v roce 2002 a 2003 v zahraničí. Jaké jsou vaše zkušenosti s městskou, tedy dopravní cyklistikou z těchto míst?

Nejvíce jsem najezdil asi v Curychu, kde jsem studoval. Jde o město velmi kopcovité, ale i tak se zde opravdu moc jezdí na kolech. Za dobu svého pobytu jsem ani nestačil pochopit systém tramvají, protože takřka všechny své cesty jsem absolvoval na kole.
Při své nedávné zimní služební cestě v Amsterodamu nás hostitelé, místní úředníci, nejprve zcela samozřejmě zavedli do půjčovny kol. Mimochodem, zde se říká, že se jezdí „relaxovaně", nikoliv sportovně.
O Kodani snad netřeba více říkat, to je nesmírně cyklistické město. Zde musí na komunikace dokonce přidávat cyklopruhy, které se navíc dělí na rychlé a pomalé. Mimochodem, viděl jsem krásnou fotografii, jak čerstvě zvolení členové vlády přijíždějí ke královně, která je slavnostně uvedla v úřad, a všichni přijeli na kolech. Prostě kolo je nyní in a více než společensky přijatelné. Naopak automobily jsou v některých velkých městech pomalu out.

Hnilička vizionář

Být vizionářem je věc velmi ošemetná. Přesto, jak vidíte další vývoj vztahu Praha a cyklistika?

Jedním z problémů naší metropole, ale i jiných velkých českých měst je velice levné zpoplatnění za parkování na veřejném prostoru. Například v Amsterodamu platí rezidenti v centru 250 euro za měsíc za možnost parkovat kdesi venku. U nás se domníváme, že když si koupíme auto, stát, město se musí postarat o parkovací místo, na které máme právo. To je špatně.
Jízdu na kole je dobré chápat jako styl života, který je běžnou součástí chodu města a společnosti. Nejde o žádný extrémistický postoj. Kolo je sport i doprava.

Děkuji vám za rozhovor.

Fotogalerie