S českými hasiči na Ukrajině (1.)

Jaké to je, organizovat několikadenní cyklistický výlet pro třicetičlennou partu a jaké nástrahy na vás mohou po cestě číhat? O tom nám vypráví velitel hasičů Petr Bíza, se kterým se tentokrát podíváme na Ukrajinu.

Horská etapa na Bliznicu (1883 m)

Foto: Petr Bíza

Další fotografie

Této nevšední akce se zúčastnilo pevné jádro KŠC (Klub Šílené Cyklistiky) a dalších cca 25 účastníků jak z řad pražských hasičů, tak i jejich kamarádů. Za zmínku stojí i věkové rozpětí účastníků: Nejmladší byla pětadvacetiletá „veverka“ Veronika a nejstarší dva kamarádi – sedmdesátiletí Zoltán Szaszo a Ludvík Szabo.

Protože Ukrajina pro mě zaváněla exotikou, sehnat v Čechách turistické mapové podklady se řadí do oblasti science fiction a i předpokládaný počet účastníků mi způsoboval noční můry, požádal jsem o spolupráci nejmenovanou cestovní kancelář. Nebyl to krok až tak úplně dobrý, ale v dané chvíli se jevil jako opodstatněný, který nás zbaví spousty trampot, bloudění a potíží. Jak to vše nakonec dopadlo, to se Vám pokusím vylíčit v následujících řádcích.

Přípravy se z mé strany tentokrát omezily na telefonické konzultace s CK a na různé organizační starosti – data účastníků, pojistka, uvolnění, atd.

A nastal den D – 9. červen 2006. Na nádvoří domovské hasičárny na Smíchově přistál obstarožní autobus s vlekem, řízený starším řidičem – člověkem, který v bídné organizaci cestovní kanceláře vyřídil, díky svým znalostem Ukrajiny, mnoho organizačních fópá výše zmíněné cestovky. Na palubě již byl průvodce Martin, vyznačující se „rrrrrryčným errrrrrrr“. Bez problémů se naložila kola a vyrazilo se směr východ. První komplikace začaly na Slovensku. Kousek za Čadcou jsme se dostali do „cestného upchatia“ a nabrali zpoždění, které se nám již nepodařilo dohnat. Ke kempu u vodní nádrže Zemplínská Šírava nedaleko Michalovců jsme dojeli těsně před jedenáctou hodinou večerní. Nejen, že v kempu nebyli žádní návštěvníci (což by nám asi bylo jedno), ale nebyl v něm ani žádný personál – kemp totiž ještě nebyl v provozu. A navíc začalo hustě pršet. Někteří postavili stany, ale většina využila k přenocování přístřešku místní restaurace. První lapsus cestovky. No co, alespoň jsme ušetřili za kempovné.

Valerijův ROBUR

Ráno jsme se probudili do slunečného dne, sbalili stany a spacáky a vyjeli do Vyšného Nemeckého ke slovensko-ukrajinským hranicím. Tam jsme vyložili kola z přívěsu, neboť po Ukrajině nesmí jezdit autobusy s vlekem a odvezli jsme vlek k hasičům do Michalovců. Nasedli jsme na kola a přejeli hranice. Ještě předtím jsme ovšem byli řádně „ovekslováni“ – dlužno podotknout, že celkem férově. Na druhé straně v městečku Užhorod na nás čekal Valerij (koločavský spolupracovník naší CK) s autem na přepravu našich kol. No, označení auto bylo velmi, velmi nadsazené. Krátce se pokusím uvést čtenáře do obrazu:
Pamětníci si jistě pamatují lehká nákladní vozidla z NDR značky ROBUR. Vyráběly se zhruba do poloviny sedmdesátých let minulého století a vyznačovaly se jednak vysokou spotřebou jak benzínu, tak i oleje, ještě vyšší poruchovostí a absolutně žádnou antikorozní ochranou karoserie. Kladem byla velice snadná opravitelnost čehokoliv čímkoliv. Stroj, do kterého jsme měli svěřit svá vymazlená kolečka, byl živoucím důkazem výše uvedených vlastností vozu. Rezavá, oprýskaná karoserie, v jejíž podlaze byly prorezlé otvory zvící velikosti fotbalového míče. Polovina oken zakrytá sololitovými deskami a pod vozem se při jakékoliv zastávce vytvořila kaluž nějaké provozní kapaliny. Za každé naše kolo by u nás byly k mání dva až tři takovéto vraky a navíc by se asi nikdo neodvážil s touto věcí objevit na silnici. Ale jiný kraj, jiný mrav.
Valerij nacpal Robura našimi bicykly a vyrazil napřed do městečka Solotvina. My jsme si prohlédli Užhorod a Mukačevo. Navštívili jsme zde také skanzen, kde každý nafotil spoustu snímků. Až posléze jsme zjistili, že jsme fotit až tak moc nemuseli. Skutečnost ve vesničkách a samotách Poloniny vysoko přesáhly naše představy o tom, v čem se dá v jednadvacátém století žít.

Příjezd do Solotviny byl zajímavý v tom, že v první hospodě, do které jsme zapadli, neměli dostatek půllitrů. To byl ale průvodní jev všech pohostinství, která jsme navštívili. Nicméně Ukrajinci jsou lidé velmi akční, takže nakonec jsme si mohli všichni přiťuknout. Někdo měl půllitr, někdo porcelánový hrnek, někdo láhev od okurek. Spláchli jsme prach a vydali se do kempu. Tady nás čekalo příjemné překvapení. Nové chatky u solného jezera, bazén se slanou vodou, pokojíky pro dva, venkovní posezení pro všechny, prostě super. Ale nebyla by to Ukrajina, kdyby… turecké záchody v dřevěných budkách (jeden pro muže, jeden pro ženy), totéž provedení sprch. Ale jinak fajn. Večer jsme poseděli, popili, zazpívali a šli na kutě.

Ráno nás uvítalo krásné jak z pohádky. Sluníčko příjemně začínalo hřát a na modré obloze se sem tam převaloval malý mráček. Holky se vykoupali v solném jezírku, sbalili jsme svoje saky paky a na kolech vyrazili přes Rachiv na tábořiště v Jasině. Tato etapa se do análů KŠC zapsala několika událostmi. Jednak chvílemi pršelo. Za druhé: Jitku porazil šílenec na motocyklu. No a za třetí: Cestou z Rachivu jsme jeli po silnici, která měla z pravé strany řeku Čjorna Tisa a z levé strany stráň na které se v pravidelném intervalu cca 200 metrů objevovaly takřka vzhledově totožné vodopády. Bez povšimnutí jsme minuli jeden, druhý třetí… Saša, který jel první však na osmém vodopádu shledal něco zajímavého a tak zastavil. Samozřejmě tak, že nikdo netušil, že to udělá. A nastal dominový efekt. Jana stihla v pohodě zastavit, Jířa jen tak tak, Jitka už nestihla vůbec nic a řápla sebou na silnici. Já jsem jel za ní, předním kolem jsem se stačil vyhnout a abych na ni nenajel zadním kolem, tak jsem si ho trošku odhodil příčným pohybem zadku. Zastavil jsem u svodidla a věděl jsem, že je zle. Cítil jsem, jak mi záda začínají tuhnout. Nicméně do dalšího nocoviště, kde jsme zůstávali dvě noci jsem dojel. Byl jsem namazán jako mumie hojivými mastmi.

Po tomto „výživném“ dni následoval den bez přesunu. Tedy jak pro koho. Část účastníků vyrazila na výlet po okolí, jedna skupina na dvoudenní cestu do hor, no a já s řidičem jsem hlídal tábor, protože stav mých zad mi dovoloval jen velmi omezený pohyb. Strávil jsem tedy den střídavě mezi polykáním prášků a mazáním zad hojivou mastí. Zážitky z tohoto dne budu tedy pouze vyprávět tak, jak mi je vyprávěli jiní.

Skupina, která se věnovala okolí se k večeru vrátila nadšená z okolní kouzelné přírody. Viděli lovící užovku, spoustu ptáků a zvířat. Mnoho z nás se už ani nerozpakovalo napít se vody z potoka tak jako zamlada. Stínem této skupiny byla nehoda Zdeňka Ráže, který nezvládl prudký sjezd po cestě necestě a vrátil se s nalomenou rukou a modřinami a odřeninami po celém těle včetně obličeje. O hrůzostrašnosti pádu svědčila Zdeňkova prasklá přilba. Ještě že ji měl!!! Uffff. Raději se budu věnovat skupině druhé.

Bliznica – hora vysoká 1883 metrů. Vrcholek pokrytý sněhem. A sebevědomý průvodce Martin. Podle vyprávění účastníků se akce spíš než výletu podobala boji o přežití. Ale na druhou stranu: Kde jinde byste se mohli potkat s polodivokými koňmi, kteří si vás nejprve pohledem poměří a pokud jim jste sympatičtí, tak se přijdou nechat pohladit a prokáží vám tu čest, že si od vás vezmou pamlsek. Nebo kousek trávy. A pak se již s pocitem nevýslovného štěstí (svého i vašeho) rozeběhnou s vlající hřívou po svých horách. Přestože vědí, že kousek těch jejich hor si odnášíte ve svém srdci s sebou domů. Ale od romantiky zpátky k tvrdé realitě. Jestli si takhle nejmenovaná CK představuje cyklistické putování pro středně výkonné cyklisty, tak jsem čínský bůh srandy nebo něco na ten způsob. Na kole se to tedy opravdu moc jet nedalo. Navíc z delegáta Martina vylezla informace, že sice na Ukrajině už byl, ale v srpnu a s pěší expedicí. A tak se stalo, že po tříhodinovém lopocení se s naprosto zbytečnými bicykly z kopce hustým lesem a po ztrácející se cestě se Martin zastavil a s bezelstností sobě vlastní okořeněné ukázkovým ráčkováním vyslovil památnou větu: „Myslím, přřřřřřřřřřřátelé, že je na čase si přřřřřřřřiznat, že jsem to parrrrrrádně zbabrrrral. Vrrrrracíme se.“ No nezabili byste ho? Naštěstí polovina skupiny byla chápavá a druhá natolik znavená a apatická, že jí to bylo absolutně fuk.
Na druhou stranu ale byly tyto útrapy vyváženy krásnými pohledy z Bliznice a kouzelným ránem po noci strávené v horském sedle. K večeru se vrálili do Jasiny a po nějakém rozhořčení na nich nebylo ani stopy.

Pokračovat

Fotogalerie