Nejezděte na Sedlo v sedle. A nebo jo!

Co se sobotou, říkala jsem si, když v neděli mám nějaké povinnosti, takže nemohu pryč na celý víkend? Nenapadlo mě nic lepšího, než zajet někam na kolo, protože se samozřejmě nic lepšího dělat nedá, není-li nikde v dosahu žádný sníh a řeky vypadají leda tak jako polité schody. A navíc jsem nebohého Safíra už měsíc nevyvenčila. Koukla jsem tedy na mapu, které pohoří v dosahu z Prahy jsem ještě s kolem nenavštívila a ejhle, co takhle České Středohoří? Rozhodila jsem sítě, zda by se někdo nepřidal (přece jen je lepší s sebou mít někoho, kdo by mi kdyžtak zavolal záchranku a dovlekl mě k silnici), ale všichni až na Dušana, zde vystupujícího pod pseudonymem dusann, měli nějaké výmluvy, tak jsme vyrazili ve dvou.

Naplánovala jsem megalomanskou trasu a rozhodla se, že jako přibližovadlo použijeme vlak do Lovosic (150 mn.m.). Sice trasa kvůli tomu obsahovala hluché kilometry po placatém asfaltu, ale říkala jsem si: "Vyjde to levněji a budu ekologická." Od vlaku v Lovosicích jsme vyrazili poněkud pozdě, asi v půl jedenácté. Dle předpokladu byly i hlavní silnice v sobotu dopoledne skoro prázdné a těch asi 7 km roviny uteklo jako nic. Z Litoměřic jsme jeli po zelené (no dobře, schody jsme vynesli) a čekali, až budeme na kopci, abychom se konečně vrhli na ty výborné hrušky, které se na nás žlutě a červeně smály z okolních stromů. U hrušek jsme dojeli větší skupinu s dětmi v sedačkách, dětmi ve vozíku i dětmi na vlastních kolech. To prvé i druhé dokážu pochopit, ale vydat se s malými okolenými dětmi do takových kopců je opravdu odvaha.

V Hlinné zelená opustila asfalt a po kratších schodech (prostě to byla schůdná značka) zamířila do lesa. Jako ještě několikrát později jsme konstatovali, že v této oblasti pěší turistika moc nekvete. Cesta byla místy zarostlá kopřivami, povalovaly se na ní balvany a vůbec bylo vidět, že na ní noha turistova spočine jen sporadicky. Když jsme přešli na žlutou značku, vypadala nejprve trochu používaněji. Vytlačili jsme kus travnatého kopce (Vyjela bych ho, ale co má člověk dělat, když v jednostopé pěšině kolega metr před ním zastaví? A navíc mi rozjíždění do kopce vůbec nejde, musím s tím něco udělat.), přehlédli, že žlutá odbočuje na menší pěšinu, ale po 100 m opravdu zarostlé cesty jsme si všimli, našli odbočku a na vrchol Varhoště (640 m n.m.) to bylo už jen nějakých 50 m výškových, z nichž část taky okupovaly kopřivy. Doufám, že jsou opravdu zdravé, abych z těch ošlehaných nohou mohla mít dobrý pocit.

Rozhled z rozhledny na Varhošti je opravdu nádherný, ale nejsme tu s Čedokem, tak po chvilce kochání se hurá na kola a vzhůru dolů. Při sjezdu míjíme rodinky, které jsme potkali na kolech dříve. Ty dojely k Varhošti oklikou z druhé strany a nahoru stoupají pěšky. Nás cesta vede dál po modré mezi pastvinami a po červené do Čeřeniště, kde žebrám u jednoho domku o vodu do láhve. Paní mi vodu ochotně dala, ale říkala, že ji musejí vozit, protože v létě nemají vlastní pitnou, a to tam bydlí trvale. Pokračujeme po žluté přes Tašov do Proboštova a mohutně ztrácíme výšku. A pak taky ztrácíme čas, protože Dušan vytrousil brýle a asi dvacet minut je marně hledá. Je po jedné hodině, čas na oběd. V Proboštově podle mapy žádná restaurace není, ale na křižovatce, kde si tak sedím a čekám na Dušana, je šipka, že 300 m odsud je nějaký hostinec. Jenže je to z kopce a v další obci - Homoli u Panny - má být hostinec také. Má dokonce webové stránky, kde slibuje levné velkobřezenské pivo, pikantní křidýlka a mají otevřeno od jedné.

Tož hurá po červené směr Homole. Ale co to? Cesta je stále zarostlejší a zarostlejší a pak už se dá s úspěchem pochybovat o tom, že by tam vůbec nějaká cesta byla. Prostě kufrujeme s gps snadno a rychle. Tak to střihneme okrajem lesa k pastvinám. Po chvíli Dušan hlásí, že dle gps se právě nacházíme na červené a navrhuje směr jízdy. Raději si vezmu jeho papírovou mapu a zkoriguji směr jízdy o 40º jinam, a to nejkratší cestou přes pastviny k silnici. V ohradníku prý není proud, tak přendám kolo, ale když přelézám, auvajz, dostala jsem ránu. Takže jsou v ohradě kravky a po chvilce už je vidíme a opravdu to nejsou býci, můžeme být v klidu. Na asfaltce po asi 100 metrech potkáme místo, kde zahýbá na pastviny červená, a skutečně tam žádná cesta není. Možná je značení z dob, kdy se pastviny nepoužívaly, a při nízkém turistickém provozu na to ještě nikdo neupozornil. A jsme v Homoli, mám strašný hlad a s nadšením se vrhám k hostinci. Jenže ouha, sice mají webové stránky, ale zapomněli na nich uvést, že celý tento víkend je hostinec obsazen uzavřenou společností a cizím nedají ani drobek. Tak si na lavce před hospodou sním svůj krajíc chleba se slaninou a zkoumám v mapě, kde ulovit jídlo. Na jednu mysli tyčinku a jednu hrušku to nedojedu. Na plánované trase je něco až v Litoměřicích nebo Žitenicích, ale to už je prašť jako uhoď, takže vkládám zajížďku na Levín, kde sice v mapě hospoda není, ale před třemi lety tam v reálu byla.

Červená na Pláň mi opět přijde trochu zpustlá. Mám pocit, že kdekoli jinde, kde jsem byla, jsou lesní cesty používanější než zde. Zelená z pláně do Bláhova je moc pěkná, kousek do kopce a pak pěšinka pasekou. Sice je taky zarostlá, že skoro není vidět, ale naštěstí jen vysokou trávou, ta mi nevadí. V Bláhově prozměnu prosím o vodu do láhve, měla bych si konečně pořídit nosič na láhev na kolo, třičtvrtělitrová láhev je malá, ale větší se mi do batůžku nevejde. Za Bláhovem vede zelená pěšinou po louce s celkem posekanou trávou a po chvíli Dušan hlásí, že podle gps nejsme na zelené, jestli mi to nevadí. Tak to vezmeme přímo po louce a po 500 metrech potkáme silnici i se zelenou. Dušan se po ní chce vydat opačným směrem, a když protestuji, vymlouvá se, že byl asi postižen blízkou přítomností obce Hlupice. Dál je již zelená značka zcela nezáludná až do Horní Vysoké. Tam je ovšem někde poblíž nějaký bludný kámen turistického značení, protože začínáme potkávat první výrazné nesrovnalosti oproti mapě, jako například, že na Levín nevede červená značka, ale modrá. Ještě se vyptáváme, zda nahoře hospoda opravdu je, a kvůli všemu možnému kufrování a mému focení obědváme až ve čtyři hodiny. Ale kuřecí stehno na paprice bylo excelentní, to se musí uznat.

Když vyrážíme směr Sedlo (726 m n.m.), je již notně pozdě. Asi by bylo lépe si Sedlo odpustit, ale na rozcestí pod Sedlem (kam jsme dorazili po modré, která je v naší mapě červená, a vůbec se tam ty značky křižují nějak jinak, jen zelená odpovídá) odbočujeme směr krpál vzhůru. Prý když jsem to naplánovala, tak tam musíme. Oběma je nám jasné, že na sjetí toho, co se plazíme nahoru, až na pár lehčích kousků zatím nemáme, ale když jsem to naplánovala... Výškové metry přibývají proklatě pomalu a Dušan po mém několikátém dotazu, v jaké jsme výšce, začne hlásit každých 50 výškových metrů. Ale všechna voda nakonec steče z kopce dolů, Stázina se dostane Kubovi za ženu a my se doplazíme ke skalce s křížem. Ještě vyvláčet kola ke kříži na fotku. Skutečný vrchol je sice o kousek dál, ale není tak fotogenický. Stanuje tam nějaká parta a tak dostanu k občerstvení celkem studené víno a vodu a dokonce mi nabízejí sami od sebe, že kdybych měla prázdnou láhev, mohou mi ji dolít. Ještě se narychlo pokocháme vyhlídkou, ale musíme honem dolů (stejnou cestou jako nahoru), protože poslední vlak, o kterém máme jistotu, že nás doveze i s koly do Prahy, jede v půl deváté z Litoměřic. Pár kousků dolů sjedeme, ale na mě je to moc úzké a prudké zároveň. Naštěstí se mohu vymlouvat, že jezdím v terénu necelý rok. Třeba se sem za rok, za dva, vrátím opravit si reputaci.

Blíží se sedmá, takže zbytek plánované trasy musíme vypustit a svištíme nejkratší cestou do Litoměřic, což je nejprve kousek po zelené a dál už jen po asfaltu přes Třebušín, Ploskovice a Žitenice. Je to převážně z kopce a hodně času jedeme kolem 40 km/h, což je rychlost, kdy už na mém kole nemá smysl šlapat. Spoj z Litoměřic hledal Dušan a nepamatuje si, z kterého nádraží a přes co to jede. Já se v Litoměřicích také vůbec nevyznám a je pro mě překvapením i to, že tam mají 2 nádraží na různých tratích. Doptáme se na horní nádraží a jelikož tam neprodávají lístky, musíme přesvědčit výpravčí, ať se nám podívá po spoji. Než ale odbaví vlak, začínáme být trochu nervózní, protože nám to jede za 15 minut a potvrdí se mé tušení, že z druhého nádraží. Výpravčí nám naštěstí popsala cestu tak výborně, že jsme na druhém nádraží bez kufrování za 5 minut, takže je vše v nejlepším pořádku až na pár detailů. Například že původně jsme měli jet zpět o něco dříve po trati z Lovosic, takže můj zpáteční lístek se nedá použít, a neměla jsem jet celkem za den tolika vlaky takže jsem neměla lístek na celodenní úschovu a k jednorázovému z jiné trati nejde dokoupit příplatek. A taky že cesta z Litoměřic do Roztok přes Všetaty a Prahu trvá 2,5 h. Sumasumárum jsem měla ráno prostě vzít auto, v tomto případě už byl vlak dost nevýhodný. Celkem jsme najeli 62 km s převýšením 1477 m, což sice není ostuda, ale kdybychom jeli autem a ušetřili si závislost na vlaku a asfalt z Lovosic, nezdržovali se hledáním brýlí a zajížďkou k funkční hospodě, mohli jsme stihnout dojet trasu podle plánu. Tak třeba příště, i tak to bylo pěkné...