Není bajk jako bajk aneb na České Švýcarsko Ti...

Přišel pátek a já pořád netušila, co udělám s volným víkendem. Nutně jsem potřebovala záminku, proč neopravovat střechu na dílně, jenže to zatím nevypadalo, že bych měla ke komu se k něčemu přidat, a samotné se mi nikam nechtělo. V nouzi nejvyšší otevřela jsem stránky se seznamovacími inzeráty. V rubrice hory nic zajímavého neviselo, ale v rubrice cyklistika mi padl do oka následující inzerát:

Ahoj, najde se cyklistka do 40 let na víkendový bike hlavně v terénu 50-70km?

Expozice 1: Hurá do Jiřetína pod Jedlovou

„Hlavně v terénu" vypadalo nadějně, tak jsem odpověděla, že bych někam jela. Autor inzerátu, říkejme mu třeba Pepa, zareagoval rychle a opět zdůrazňoval, že mimo silnici. K návrhu, kam jet, se neměl, Rychleby mi neprošly, že jsou daleko, tak jsem vybrala Lužické hory, kde jsem na kole ještě nebyla, ale měla jsem to v plánu.

V sobotu ráno mě Pepa vyzvedl a svištělo se do Jiřetína pod Jedlovou. V informačním centru jsme si půjčili seznam s mistními ubytovateli obsahující i ceny a po pár pokusech jsme se ubytovali v chatě přímo na Tolštejně za 320 Kč na osobu včetně snídaně. Chata je to pěkná, dřevěná, obsluhu má milou a čepují varnsdorfského kocoura. Jelikož se blížilo k polednímu, dali jsme si oběd a já jen doufala, že těch mých pět knedlíku nebude na slavné stoupání na Jedlovou (o kterém jsem četla někde na nakole.cz) stejně zvědavé jako já.

Expozice 2: Po červené přes Jedlovou

Pepa se k plánování trasy neměl, tak jsem zvolila směr po červené na Jedlovou. Na asfaltce pod vrchem mají prima nápisy, ale 25% stoupání (což bylo maximum podle toho, co tam píší) bylo naštěstí dostatečně krátké, aby se dalo přežít. Po povinném kochání se výhledy, než se doplazí nahoru i dech, který za mnou občas zůstává pozadu, zase zpátky po asfaltu k rozcestí a dál po červené a po sjezdovce. A červená je barva naše, takže si ji užíváme až k Vápence. Povrchy jsou různé, pár pěkných sjezdů přes kameny a kořeny, ale na můj vkus trochu moc asfaltu a šotoliny. Bahno prakticky žádné, ale to mi zase tak nevadilo. Odskok na Karlovu vyhlídku po lesní pěšině byl příjemným občerstvením nejen proto, že ta pěšina je pěkná, ale i skrzevá borůvky, kterých je letos v Lužických horách celkem dost.

Kolize: Do Českého Švýcarska

Na rozcestí Nad Vápenkou bylo na čase udělat červené pápá a vydat se dolů po zelené. Zase samý asfalt a šotolina. A jak jsem byla tak nějak bajkově nevyžitá, dostala jsem jeden ze svých šílených nápadů, jak se mi čas od času stává. Já Pepu varovala, když si pochvaloval, že se nemusí starat o trasu, že bude hůř. Opakovaně jsem mu říkala, že je na mapě napsáno „úzké schody", ale nijak neprotestoval. Asi nepochopil, že někdo může při plném vědomí vést trasu po nesjízdné cestě. Tak jsme po cyklotrase 3076 dojeli ke křižovatce se žlutou, kde jsem to vzala doprava po žluté směr schody.

Krize: Žebřík

K chatě U sv. Eustacha to byla pohoda, ale tam to začalo. Úzká pěšinka po kamenech a kořenech, občas pro mě nesjízdná i z kopce, natož do kopce. A Pepu opouštěl humor a postupně i řeč. Po pár komentářích, že hledal někoho na ježdění na kole a ne na nošení kola, přestal komunikovat úplně. A kolo vedl dokonce i ve sjízdných pasážích. Ale to byl jen začátek. Závěrečné klesání 50 m výškových jej dorazilo úplně. Takové krásné schody to byly! Nejprve dřevěné, pak užší kamené a pak? Pak takový krásný dřevěný žebřík, ale měl stěží 3 metry. Tak jsem snesla svoje kolo a ptám se Pepy:"Nechceš pomoct s brašnami?" Měl totiž HTčko s brašnami. Podle toho, že vzal brašny a hodil je podél žebříku na zem jsem usoudila, že pomoc nepotřebuje, a raději jsem ani nevytahovala foťák a jela napřed.

Na křižovatce Na Tokáni Pepa prohlásil:"Dej mi mapu." Chvíli ji studoval a pak mi ji vrátil se slovy:"Na České Švýcarsko Ti seru. Jedu po asfaltu do Chřibské." A odjel. Taková zbytečná ztráta výšky po asfaltu! A přitom jsem mu na dalších 5 km do Jetřichovic chtěla nabídnout zpevněnou cyklotrasu a červená podél Chřibské Kamenice vypadala na mapě taky v cajku.

Peripetie + Katastrofa: Prudký kopec

V Chřibské na mě Pepa počkal, dali jsme si pivo a Pepa odsouhlasil pokračovat dál po modré na jih a pak po červené. Sice mi asi deset minut tvrdil, že jedu po modré na druhou stranu, ale u mapy to vypadalo, že je srozuměn s trasou. Jenže jsme vjeli do lesa, před námi kopec a nastal průšvih: Asi 100 m bylo potřeba kolo vést, protože tam byl rigol s balvany, kde to jet nešlo. A už jsem to měla zase na talíři, že to je k hovnu, že chce na kole jezdit a ne ho nosit na zádech... Naštěstí kolo vedl i v místech, kde já už jela, takže jsem ho za chvíli neslyšela. Když jsem na něj čekala na křižovatce, jen mi sdělil, že jede na asfalt a odjel.

Katarze: Nejsou Lužické hory krásné?

Bylo asi půl sedmé večer, počasí jedna báseň, tak jsem si vyčistila hlavu od negativní energie, co tam po tom cholerikovi zbyla, a pokračovala v cestě. Až k Sedlu pod Studencem to byla příjemná kamenitá cesta, na závěr louka a už tu byla červená. Pod kopcem na rozcestníku na odbočce ke Zlatému vrchu psali, že tam jsou čedičové varhany. A opravdu tam byly! Velmi zvláštně působilo, že celá louka před nimi byla pokryta kamennymi mužíky a jinými stavbičkami. Ale připozdívalo se, tak zase po červené. Až ke Křížovému buku to byla pěkná lesní cesta s kameny a i trocha bahna byla. Dál ale skoro k Jedlové jen zpevněná cesta, převážně asfalt. Někde pod Malou Tisovou mi od Pepy přišla SMS, že jede po cyklotrase do Jiřetína na večeři, ale nechala mě zcela chladnou, anžto bych v Jiřetíně stejně byla o dost později a navíc jsem měla v plánu otestovat, zda v Jedlové stále ještě funguje nádražka, kterou tu někdo vychvaloval. A opravdu funguje! Sice mi to podle jejího vzhledu zpovzdálí přišlo nepravděpodobné, ale byla otevřená, kolo uvnitř nevadilo, i když mě přesvědčovali, že si tam na perón dávají nezamčená i kola za 150 tisíc. Pivo a kachní kaldoun byly také více než v pořádku. Když jsem pak šlapala směr Tolštejn (tedy zrovna jsem fotila západ slunce vedle Jedlové), volal Pepa, kdy dorazím, že tam drží kuchařku, abych měla co k večeři. Tak jsem šlápla do pedálů, za 10 minut byla na hradě s 46 km v nohách a uzavřela den smažákem a celkem pitelným černým německým lahváčem s třešňovou příchutí.

Epilog

A závěr? Když s někým cizím jedete na bajk, můžete si pod tím každý představovat něco zcela odlišného a vaše představy mohou být zcela nekompatibilní. Pro někoho je terénem už šotolinová cyklotrasa, kdežto někteří jsou dostatečně spokojeni, až když narazí na nesjízdné pasáže vyžadující kolo občast vést nebo nést.