Jarní Beskydování aneb co nesjedu to svedu

Od konce října mám celopéro, které bylo určitě celou zimu a jaro smutné, že si na něm hlavně trénuji jízdu s nášlapy a terénu a kopců si moc neužije, takže když se tu objevila vypsaná akce na jarní Beskydování, bylo jasné, že tam to kolo prostě musím vzít na výlet. Sestava účastníků zájezdu byla výborná: Hekynen coby znalec Beskyd a organizátor, Pro_pa, Ronda, Lelek, Murphy, Dušan, Medúza a moje maličkost. Trochu jsem se po pár vyjížďkách s Pro_pou a Medúzou obávala, jestli mě moc neutahají, a také dopředu avizované trasy vypadaly dost drsně, ale cykloserver naštěstí přehání převýšení, takže se ukázalo, že celkem stíhám.

Páteční odjezd

V pátek odpoledne jsem si vyzvedla kolo s odvzdušněnými brzdami a testovacím sedlem u Kraba a po ose dorazila k Pro_povi přesně na čas. Jelikož je Pro_pa estét s bílým sporťákem, kterému by nedal na střechu nic tak ošklivého, jako je nosič na kola, rozebíráme kola a čekáme na Medúzu, který se (jako většinou :-) ) poněkud zdržel. Pak vše narveme do auta a hurá směr Hradec a Beskydy. Medúza vytahuje láhev vodky a než je prázdná (přiznávám, že jsem taky pomáhala), je v tak dobrém rozmaru, že ukazuje na předjížděná auta neslušná gesta, zatímco Pro_pa vyhrožuje, že ho někde vysadí a půjde dál pěšky.

Bydlíme v příjemné chatě Visalajka, kde si hosté točí pivo sami a na papír dělají čárky a paní domácí nám ohřívá večeři klidně v devět večer. Já odpadám už kolem půlnoci a jdu se vyspat na to, co mě zítra čeká, zanechávajíc pány v družném hovoru u piva, vína a becherovky.

Sobota

Snídaně je v 8 hodin, plánovaný odjezd v 9, takže vyrážíme v 10:15 jako na koni. Někteří si totiž musíme ještě složit kola a doladit nějaké detaily. Začátek trasy je pohodový. Vyjíždíme malý kopeček od chaty k hotelu Visalaje, abychom pak pokračovali přes Ježanky z kopce do Morávky, Bebek. Dál cesta stále vypadá spíš jako pro treka, delší stoupaní, a pak chvíli střídavě nahoru a dolů v úbočí kopce po přepychové šotolině. To však ještě netušíme, co na nás na závěr dnešního dne čeká! Na Slaviči u chaty chvíli odpočíváme a svačíme. A konečně se mi podařilo vidět nýtovačku v praxi, protože doráží rodinka s přetrženým řetězem a Medúza řetěz spravuje nýtovačkou na mém nářadí, které jsem stihla vytáhnout dříve než Murphy, který ji samozřejmě také vezl. Cesty pomalu přestávají být upravené a někteří jedinci jsou na Kozubové již tak vyhládlí, že se při představě další hospody až po 400 m dolů a zase nahoru nutně musí nafutrovat držkovou polévkou (včetně mě). V následujícím sjezdu po zelené jsou i zajímavá místa. Jedno skalnaté prudší místo mě tak vyplašilo, že jsem to s hrůzou v očích a na tachometru 10 km/h se zadkem za sedlem přehnala až tak, že jsem si nakonec dosedla až na zem za kolo. V místě, kde se vyválel Dušan a následně i Medúza, aby Dušana nepřejel, kolo raději zbaběle vedu.

V údolí se shodujeme, že stoupání na Skalku absolvujeme pozvolna po asfaltu, takže se při výjezdu odchylujeme od původní trasy a na Skalce doplňujeme tekutiny pivem, rádlerem a jinými iontovými nápoji. Posledních pár kilometrů mě zlobí zacvakávání pravé tretry, tak kontroluji kufr a hele, jeden šroub chybí. Ale Murphy vytahuje z brašniček, jimiž má ověšené kolo, náhradní kufr, z nějž mi šroub věnuje, takže jsem zachráněná. Co by kamenem dohodil a zbytek dojel na kole je Kamenná chata, kde konečně ve čtyři odpoledne obědváme. A také cestou potkáváme i (prý podle Hekynena) demo verzi beskydského bahna, ale mně to přijde bahnité až až. Oběd není žádný zázrak, halušky jsou málo haluškovité, slaniny jen na oblíznutí, hlad je však nejlepší kuchař a talíř div nevylížu, byť na první pohled není možné, že bych to do sebe vše narvala.

Dále začíná zlatý hřeb celého dne a kopce Velký Polom a Malý Polom nezústanou svým názvům nic dlužny. Kousek za Kamennou chatou začíná první z nesčetných pasáží, kde kola více vedeme a neseme, než že bychom na nich jeli. Než dorazíme k Bílému Kříži, máme toho všichni víc než dost a síla zvedat kola přes kmeny padlých stromů pomalu dochází. Od Bílého Kříže to už je víceméně jen z kopce a gps u penzionu na dnešní den říká něco jako 59 km a převýšení přes 1800 m.

Neděle

Ráno všichni cítíme v těle včerejšek, hlavně to překonávání polomů. Kopce, které bychom včera vyjeli, dnes tlačíme a někteří si stěžují, že jim přes noc někdo vyměnil jejich pohodlné sedlo za nějaké jiné. Dnešní trasa má být nejdelší s největším převýšením a trochu se toho děsíme. Spokojený je hlavně Murphy, který trénuje na Loudání - až na spacák veze na kole prý vše, co poveze tam - a Hekynen, který trénuje pro změnu na Drtiče.

Vyjíždíme k Bílému Kříži a pokračujeme po hraniční červené tam, kde jsme ji v sobotu opustili. Žádné polomy nás naštěstí nepotkaji a cesta je moc pěkná s pár bajkerskými sjezdíky. Ráno mi chlapci upustili tlumič a vidlici se slovy, že mi z kola konečně udělají fulla, a je to celkem znát. Jen morál není moc vysoký. Když dojedeme do vsi Konečná a čekáme na sebe u autobusové zastávky, ozývají se hlasy, kdy že nám jede ten cyklobus zpátky. A to máme hned před sebou kopec, který se prostě vyjet nedá. Tedy Hekynen říká, že na netu někdo psal, že ho vyjel, ale kdo ví... Dál se cesta stále jen houpe nahoru, dolů, nahoru, dolů přes malé kopečky, ale je jich tolik, že nás potěší, když se dozvíme, že až na oběd to už je jen 2 km z kopce, přestože to je po asfaltu.

Obědváme na Bumbálce v motorestu a zvažujeme, kdo pojede kterou trasou. Někteří mají rovnou jasno, že celou trasu nejedou, a otáčejí to po obědě zpět do penzionu. Já se nemohu rozhodnout, ale nakonec pokračuji s Murphym a Hekynenem dál s tím, že to nějak přežiju. Vyrážím první, a když se na kopci otáčím, mává mi zdola Hekynen, jako že za mnou nejede. Vtipálek! Jasně že jede, jen ho prý navedl Murphy si ze mě vystřelit. Po červené jedeme už jen na kopec, kde opouštíme hranice a dál nás vede žlutá značka a po ní jiná červená. Přes Vysokou nelezeme (slovo jízda by při pohledu na cestu vedoucí nahoru nikoho nenapadlo) a zdoláváme ji traverzem, kde je jediný dnešní polom, který však při srovnání se sobotou nestojí za řeč. Pak už to jde pomalu z kopce a po odbočení na modrou rychle z kopce. Asi už jsem fakt utahaná, protože když stojíme u jednoho místa, kde se dá jet po štěrkové cestě nebo lesní pěšinou s kořeny, chci se na pěšinu podívat, tak se pokusím překročit příkop hluboký asi půl metru, ale špatně si to vypočítám a skončím v příkopě, kolo na mně a já dostávám záchvat smíchu.

Z Horní Bečvy jedeme po asfaltu na Martiňák, je to asi 400 m převýšení a nohám se moc nechce. Taky začíná mrholit a už mám zase hlad. Na Martiňáku máme sraz se Zdenem, který nás přijel pozdravit z Rožnova a už na nás čeká. Dávám si poloviční porci knedlíků a Murphy celou, Hekynen asi drží dietu. Než dojíme, dopijeme a dopovídáme, přestává naštěstí pršet. Vybíráme alternativní trasu, protože se mi nechce před návratem do penzionu stoupat opět k Bílému Kříži. "Teď už to bude jen z kopce" říká Hekynen, čímž připojil k termínu hekynenova červená ještě termín hekynenův sjezd, protože po krátkém sjezdu jde modrá ještě kus do kopce, ale pak už opravdu klesáme, bohužel vše po asfaltu a jelikož se bojím jezdit rychle, obzvláště do zatáček urputně brzdím. Pak následuje kus po hlavní silnici k přehradě Šance. Murphy nadává jak špaček a já si říkám, že bych to byla bývala možná k tomu Bílému Kříži přece jen zvládla vyjet, než poslouchat tohle. Od přehrady už to je jen přes jeden kopeček a pak pořád do kopce Masarykovým údolím po asfaltu podél Ostravice. Z kola si představuji, jak to tam asi vypadá, když taje, a jestli se to jezdí. Vlečeme se jak šneci, až se nakonec dovlečeme do penzionu se zhruba 70 km a 2050 m převýšení v nohách. Půl hodiny po našem příchodu začíná slejvák, to nám to počasí pěkně vyšlo!

Pondělí

V pondělí nás vyráží už jen 6, Pro_pa a Medúza prchli v neděli večer do Prahy. Hekynenovi není moc dobře a i ostatní souhlasí, že se vynechá Travný, což se nelíbí Murphymu, protože je nahoře prý špatně sjízdná pěšina plná kořenů, což si nemůže nechat ujít. Já se na konec k němu přidávám, někdo ho přece musí hlídat a taky se mi nechce sjet až dolů do Pražma, a pak zase nastoupat 900 m výškových na Lysou horu. No dobře, uznávám, že většinu času hlídal Murphy mě, protože si na kole v terénu ještě vůbec nejsem jistá. Jezdil z kopce často za mnou, a když jsem mu říkala, ať mě předjede, vymlouval se, že aspoň nejede jak blázen, a to jsem byla z kopce s přehledem nejpomalejší.

Začátek cesty máme společný s ostatními, na rozcestí Ježanky a kus po zelené. Od rozcestníku, kde se loučíme, pokračujeme s Murphym 2,5 km po kamenité cestě, která je pod takovým sklonem, že já občas kolo vedu, abych šetřila kolena, ale Murphy to celé hrdinně vyšlape rychlostí nepatrně vyšší, než jakou já jdu. Podle předpovědi má dnes pršet, ale zatím je stále celkem hezky, dokonce ani není mlha. Pěšina k vrcholu je do kopce jen mírně a opravdu je samý slizký kořen a občas nějaký šutr. Murphy to dává celé, já nejprve váhám, zda to vůbec zkoušet, ale nakonec se nechám překecat, že to je přece ten ideální terén pro mé kolo, a dohromady jedu snad půlku, ale neobejde se to bez jednoho plácnutí se na zem při příliš šikmém nájezdu na kořen. Na vršku Travného si chvíli užíváme sluníčko a z kopce mi pak jde jízda po pěšině mnohem lépe, i když mi přidává další plácnutí se na zem. Možná ten přední plášť už opravdu není ve formě a podle omaku jim v servisu přišla má kola podhuštěná a mně teď zase přehuštěná.

Sjíždíme zpět na Ježanky, vyjíždíme k Bílému Kříži, odkud to bereme po žluté, kde začíná pršet, a na zelenou, která vede zpátky k Ježankám. Murphy se od Hekynena dověděl, že zelená není sjízdná, tak to nutně musí vzkoušet na vlastní kolo. Zelená začíná celkem nevině jako šotolinová cesta, ale pak uhýbá na úzkou pěšinku přes paseku s kameny a kořeny a noří se do lesa, kde posléze získává takový sklon, že i Murphy sleze a kolo vede, natož já, která jsem slezla ještě o kousek dřív. Pak už se zase dá nasednout. Nájezd pěšiny na cestu semi zdá poněkud komplikovaný, tak to vezmu jinudy, ale podcením rigol plný bahna a vody, kam se mi zapíchne přední kolo. Ještě že stíhám vyndat nohy z nášlapů a končím v bahně jen po kotníky a nikoli celá.

Na oběd jdeme do hotelu Visalaj, mají na zdi velký nápis, že je z druhé strany terasa pro cyklisty, a opravdu tam je. Jídlo je výborné, jen se nemůžeme dohodnout, co dál s načatým dnem. Já bych ráda na Lysou, ale Murphy je znechucen tím, že mu lili večer do hlavy, že na Lysou musí každý, tak provokuje návrhy jako že si dáme ještě tak dvakrát Travný nebo zopakujeme zelenou, že by ji třeba nakonec zvládl sjet. Nakonec se na Lysou nechá překecat, ale celou cestu se tváří neuvěřitelně otráveně a nemá žádný morál. Začne to už tím, že první tři kilometry po červené jsou víc z kopce než do kopce, tak každou chvíli zkouší prosadit, abychom to otočili. Lysá je v mlze a při stoupání začíná mrholit. Asi 250 metrů pod vrcholem, když zrovna fotím modrého slimáka, nás míjejí nejprve cizí cyklisti, a pak naši, kteří se už vracejí do penzionu. Stav Murphyho je na pováženou. Když na něj čekám a fotím mlhu, přešine se kolem mě a jen ucedí mezi zuby "Nenávidím Tě!" Ale konečně jsme nahoře, tak si dáváme v Kameňáku čaj, fotíme panoramata, jelikož se mlha překvapivě rozplynula, a hurá dolů, nejprve po sjezdovce, a pak ti lepší z nás dvou to berou celé po červené, já kus červené objíždím po asfaltu, na ty sypané šutry už nemám sílu, snad kdybych byla čerstvější... V penzionu říká gps 39 km a asi 1560 m převýšení.

Murphyho tracklog (cykloserver trochu přehání převýšení, ale má pěkné mapy):

Sobota: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=87656
Neděle: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=87658
Pondělí: http://www.cykloserver.cz/tipy-na-vylety/detail/?d=87659

Tož takové to bylo, kdo jste nejeli, litujte, oč jste přišli, a příště se polepšete. :-)