Strasti dálkového cyklisty v Praze

Slunečné odpoledne uprostřed září bylo jako stvořené k tomu, abych vzala kolo a jela vyřídit nějakou povinnost na druhý konec Prahy. Na Výtoni mě zastavil kluk na kole, který si zjevně nevěděl rady. Mluvil anglicky a nevypadal nijak zvláštně. Lehce přes dvacet, kolo sdrátované z nějakého „no-name“ modelu, vzadu plátěné brašny, na sobě bavlněné triko, kraťasy a sandály. Obzlvlášť mě zaujal plastový koš, připevněný drátem k představci, a v něm zastrčená PET lahev s pitím.
„Nevíš, jak se dostanu na Greenways Praha-Vídeň?“ zarazil mě svojí otázkou. Bylo jasné, že zabloudil. Greenways Praha-Vídeň začíná v centrálním parku Prahy 13 na jihozápadním okraji Prahy, obloukem přehoupne Vltavu v místě Barrandovského mostu a zamíří na jihovýchod do Průhonic.
V rámci Prahy využívá cesty, které jsou ve velké většině oddělené od motorové dopravy nebo alespoň zklidněné. Jednoduše řečeno, kvalitou cesty se nemusíme stydět před Němci nebo Rakušany, kteří tudy jezdí nejčastěji. Bohužel ale pro zahraničního turistu, úplně tu chybí cedulky s jejím logem, které by naváděly ve spleti pražských cyklotras.
Stáli jsme na okraji širšího centra a já přemýšlela, jak nejlépe cizince navést, aby nezabloudil. „Odkud jsi?“ získávala jsem čas. „Jedu z Berlína a skončit bych chtěl v Istanbulu,“ odpověděl a já si uvědomila, že před sebou mám skutečného poutníka.
Mít víc času, asi bych ho pražským labyrintem nejraději provedla. Bohužel pro něj jsem spěchala a musela jsem mu cestu jednoduše popsat. „Drž se Vltavy po trase A2, v Braníku odbočíš na A22 a pojedeš na Průhonice“. Podíval se na mě nechápavě a já to zopakovala. Za chvíli bylo jasné, že pes je zakopaný nikoli v mojí nedokonalé výslovnosti, ale že „ej tů“ a „ej tventy-tů“ slyší poprvé v životě. „No, v mém průvodci je napsáno, že mám jet po trase BR-ÚJ,“ začal štrachat v brašně, aby se odvolal na vyšší autoritu. Došlo mi, že takhle to nepůjde – má starého průvodce, který používá jiný systém značení. „Musíš do Průhonic, ptej se na Průhonice,“ zkusila jsem to jinak. Až dodatečně mi došlo, že nejspíš skončil někde na Jižní spojce, kam ho možná odkázal některý z „autofilních“ Pražanů. V tomhle se moc nelišíme od obyvatelů jiných metropolí, kteří dobře znají rychlostní silnice, ale netušíme, že souběžně s nimi vede často chodníček pro cyklisty.

I když vím, za jakých porodních bolestí vzniká systém dálkových cyklotras u nás, v tu chvíli jsem se prostě zastyděla. Mohla jsem mu vysvětlit, že už několik let funguje v Praze jiný systém značení. Méně se mi už chtělo mluvit o tom, že kraje spolu často nekomunikují o rozvoji dálkových tras a že v tomhle případě může mluvit o štěstí, že na značenou trasu v rámci Prahy navazuje jinak značená trasa (v tomhle případě č. 11) ve Středočeském kraji. A už vůbec ho nemuselo zajímat, že nejznámější dálkovou trasu z Prahy do Vídně (stejně jako třeba Labskou nebo Vltavskou) u nás obhospodařuje nezisková Nadace Partnerství. Obce a kraje s ní mohou, ale také nemusejí mluvit o tom, jestli bude dálková trasa značená a jejich území a z jakých peněz se zaplatí instalace a pravidelná údržba žlutých cedulek. V tu chvíli jsem myslela hlavně na turisty, kteří se ocitnou ztracení ve spleti pražských ulic a s dotazy na nějaké „ej-něco“ u průměrného Pražana nejspíš nepochodí. Myslela jsem na proznačení Panevropské cyklotrasy (http://www.paneuropa-radweg.de/), které vzniklo během víkendu nalepením samolepek na sloupy osvětlení a na stojany cyklotras. Alespoň jsme se o pár dní později, když se po masově propagované trase vydal německý televizní štáb, nemuseli stydět.
Zahraniční turisty na kolech nezajímá, jaké objektivní důvody jsou za špatným značením. Domů si odvážejí pocit, že Praha nemá ráda cyklisty. Ale to už pár let není pravda.