Blízký Východ a Skandivánie 2011

Úvod + JORDÁNSKO

Po návratu z přelidněné Asie a hlavně rusky mluvícího Bangkoku jsem přemýšlel, co s načatým životem. Napadla mě velice zajímavá myšlenka! Co si tahle najít práci, hodnou ženu a začlenit se do normálního života? Chodit do práce, která mě bude finančně zajišťovat, kde mě to bude bavit a kam se budu každým dnem těšit, protože kolegové budou skvělí lidé, se kterýma bude radost pracovat? Ženuška krásná se určitě taky najde, bude stačit akorát poctivě chodit do práce, možná ustřihnout pár centimetrů fousů, koupit si (nový) gatě (zjišťuju, že nemám ani jedny dlouhý gatě :-D) a hlavně rozhlásit, že s životem vagabunda končím, a že všechno, co jsem udělal předtím byl omyl a omlouvám se za to! Myslím, že přízeň něžného pohlaví bude zaručena. Perspektivní, zcestovalý, pracující, finančně zajištěný, s náručí dokořán... Teď už budu fakt hodnej, daně budu platit a ženě k nohám modré z nebe denně snášeti budu. Ihned se to snažím realizovat a těším se na to, jak to bude všechno skvělý a jak si budu užívat normálního života měrou vrchovatou! www.prace.cz je web plný opravdu parádních pracovních příležitostí a prostě si stačí jen vybrat. Všechno bude tak jak má být! Bude ze mě normální člověk, právoplatný člen společnosti! Ano! Konečně!

Po půl hodině poctivého studia pracovních příležitostí zjišťuju jednu zvláštní věc a to, že zcela nečekaně se web www.prace.cz změnil na www.youtube.com, kde čumím na video nějakýho šílence, co jede v zimě na kole přes Sibiř zpět do Evropy..., s malou zajížďkou do Austrálie. No tak to bychom teda měli! :-) Znovu převracím myšlenku normálního života tam a zpět, ale teď si říkám jednu věc: Nejhorší jsou ukvapená rozhodnutí! Pojďme si to ještě jednou projít celé znova a zamysleme se nad tím, jestli je to opravdu to, co chceme. Chceme? No tak kurva fakt to chceme? S pravdou ven! Nechtělo by to ještě jednou celý pořádně promyslet? Řekněme někde na čerstvým luftu... na kole? Možná bychom na kole ještě jednou vyjet mohli, no ne? Peněz je sice málo, ale když pojedeme někam, kde není draho a někam tady „za roh", tak bychom fakt mohli popřemýšlet o naší zářivé budoucnosti v práci a s krásnou ženou po boku. Tak teda jo! Pouště, hory? Jasný, to bereme! Pyramidy viděls? Ne! No tak, doletíme tam, mrkneme na ně a pak to do Krásenska už nějak dojedeme, ne? Vždyť to zas tak daleko není, co? www.seznam.cz hlásí ovšem z Egypta ostrou střelbu, spoustu mrtvých, takže sakra ..., do Egypta teda ne. Co takhle někam kolem? Kolem Jordánska kolem? Petru viděls? Neviděl! No tak nad čím, čéče, váháš? Bum, kupuju letenku, vyřizuju víza, sháním mapy, rychtuju kolo. Jsem za chvilku ready a ještě se tak dívám, co bych k tomu Jordánsku připojil, když už tam budu a Sýrie vypadá moc dobře (sice je na pokraji občanské války, ale aspoň pojedeme rychleji) a takovej Irák na kole!? Tam by mě ženuška určitě nepustila, tak to radši udělám hned, dokud mi nemá nikdo co zakazovat! Turecku se nevyhneme, tak i do Turecka se podíváme, Írán by byl moc moc parádní a takhle kdybychom z Íránu vniknuli jihem do Arménie a mrknuli se i do Gruzie? Jóó!!! To dáme!! Vítr z plachet nám ovšem bere velvyslanectví Íránu v Praze, které nám víza neuděluje a tak Írán padá. Darebáci! Tak já jim dám 50 euro a oni nejsou schopni mi ani říct, proč jsem to nedostal? Hanba vám!

No tak jedeme na Blízký Východ, kdo by to byl čekal, už to vypadalo, že jsem na správné cestě a takhle se to zase zvrhnulo! Zdá se, že správná cesta vede na kole přes Irák! Juchú, ty vole, doufám, že mě tam nezastřelí, má budoucí ženuška by nebyla ráda :-D ...a to nemluvím o svém budoucím zaměstnavateli!
Transport na budapešťské letiště se zdařil s obrovskou pomocí 2 řidičů - Ondry a Přémy, za což jim patří můj velký dík. Odlet bez problémů a ráno už usedám na ammánské letiště. Poprvé v životě v Arábii...

No nic, tak teď už jen maličkost, zase dojet domů :-) Skládám kolo dohromady, věším na něho harampádí, krabicu nechávám svému osudu, skáču do sedla a za mohutného kymácení se vyrážím vstříct jordánskému království. Ale abych to neměl tak jednoduchý, tak volím naprosto opačný směr než je Krásensko, jedu na jih, protože jsem si usmyslel, že musím vidět Rudé moře. Však musí být krásné, ne? První cedule na trati mi kouzlí úsměv na tváři, protože jsou jen v arabšině a tu nás jak na sviňu na základce neučili, takže je mi jasný, že tady bude kurva veselo! Ale mám kompas a zatím tak zhruba vím, kde jsem, takže hurá dolů. Když je to na jih, tak je jasný, že to bude pořád z kopca dolů, že jo? V první dědině jdu do jámy lvové a pokouším se koupit něco k jídlu. Tradiční komedie, kdy se baví blbej z hluchým, borec nemá nazpátek, pobíhá po celé ulici, pak mi tiskne do ruky nějakej drobas a říká s úsměvem, že je to dobrý. Jo, chlapče, ty máš velký štěstí, že jsem tady jen pár hodin, tudíž p..u vím, kolik co stojí a tak jako že dobrý a jedeme dál. Zima jak v lesu! Nemělo tady být tak náhodou 40°C? Musím jet v bundě a v botech jak nějakej polárník! Krajina bezútěšná, žádnej strom, kaluže, zima, planina a rovina..., která záhy končí a začínají kopce, který když jedete dolů, tak máte pocit, že padáte volným pádem a opačně máte pocit, že tam zapomněli dát žebřík! A k...a, tak ono to asi fakt nebude pořád z kopca, co? Hm, nevadí, to nějak dám, ne? Po prvním kopci se o mě pokouší infarkt, nohy se mi klepou, srdce tepe v rychlosti Čertovy sypačky z materiálu Možnost volby a tak si jdu vyfotit takovej pěknej kaňon. Zastavuje mě pasáček koz a prý ať s ním jdu na čaj. A tak jo, proč ne, ne? Borec sbírá klacíky, dělá ohníček, pokládá konvicu a zachvilku už pijeme čaj a debatujeme skutečně mohutně! Já s 10 arabskýma slovíčkama co mám napsaný na papírku naprosto exceluju! :-) Fotím to hovadský koryto a pádím dál hlava nehlava. Průjezdy dědinama jsou velice nepříjemné, protože se všude srocují lidi, pořvávají, haranti blokují cestu a poprvé se setkávám i s házením kamení. Výkřiky - Welcome in Jordan! jsou doprovázeny sprškou šutrů. No nic, jiný kraj jiný mrav, do hlavy jsem zatím nedostal, takže vlastně pohoda. Jedu po tzv. Kings Hwy, což je jedna ze 3 silnic, co vedou severojižním směrem. Ovšem tahle cesta je výjimečná tím, že vede skrz hory. Takže proto ty kopce. Dojíždím až k věhlasnému kaňonu Wadi Mujib. Podívaná skutečně impozantní, cvakám pár fotek, debatuju s místníma prodejcema šutrů, kteří mě po čase zvou na čaj. Díky borci. Za tu dobu, co tam trčím, přijíždí tak 20 autobusů s převážně německy mluvícím osazenstvem, vyběhnou, rychle nacvakají snímky a zas tradá pryč. Těžkej úděl turisty! Lituju je! Borci mi říkají, že tam dole na dně kaňonu mají ochránci zákona budku a že mě tam určitě nechají postavit stan. Takže abych pomalu jel, mám toho nějak dost. Padák je to fakt pekelnej, mám strach, abych si neodvařil brzdy. Dole skutečně potkávám policajty, kteří mě vítají slovy - tady ale vole stanovat nemůžeš, musíš jet navrch! „Si musíte snad dělat p..u!" Ten kopec vypadá, že se nedá vyjet ani autem! Doprdele, tak nic, musím to nějak zkusit. 5 km/h víc z toho nevymáčknu a šinu se vzhůru. Hledám plac na spaní, ale je to těžká práce, odevšad vždycky vykouknou nějací lidi a tak si to šinu pořád vzhůru. Vidím jakejsi stan a tam týpek, co na mě mává a tak jdu za ním, jako že co jako? Říká mi, že můžu přespat, což se mi líbí, ale je mi jasný, že zadarmo to nebude. Borec říká, že kolik dám, tolik dám. To taky není dobrý, to vždycky bude jedna strana nespokojená. Dobrý, kašlu na to, mám toho pro dnešek po krk, je to první den, zůstanu, pustím nějakou tu kačku (dinár). Výhled je odsud parádní, ale nejlepší je jasně z kadibudky! Tam bych sral celej den! Jsem tak zrychtovanej, že jen polykám nějaký jídlo, co tam borec má a jdu spat...

Ranní placení je dle očekávání rozpačité, dávám mu víc než jsem chtěl, ale i tak se borec tváří, že jako co si myslím, že to stálo tak 2x tolik. „Říkals, kolik dám, tolik dám, tak nedržkuj. I tak je to až moc." Razím dál a konečně se dostávám na vrch toho strašnýho kopce... Slunko pere o 106, vedro je vražedný. No hurá! Projíždím dědinama, kde se odehrává pořád to samé - hodné jordánské děti se mi snaží zablokovat cestu, řvou na mě přátelské pozdravy jako - Tourist, fuck you! What's your name? a podobné uvítací fráze. Nevím, co ty děcka v té škole učí. Jdu se podívat na hrad KERAK. Hroznej kopec, strašnej provoz, mraky lidí, hrůza! Ta mapa co mám je více méně k hovnu, protože v ní není ani jedna dědina, přes kterou jsem dnes jel, takže nemám páru, kde jsem. Ale furt na jih, ne, se nemůžu ztratit. Jak mě budou stavět saudskoarabští celníci, tak to musím otočit zas na sever. Logika, ne? Rozbíjím stan na takové boční cestě a k večeru přijíždí Land Rover 4 x 4 a z něho vyskakují bílí ksichti, Novozélanďané Nessa a Bret, kteří jedou autem z Londýna do Cape Town v JAR. Dáváme řeč, dostávám i hlt chilli vodky a nějaký jídlo a tak je veliká pohoda.

Pasáčci ovcí se na mě jsou ráno podívat..., zrovna když seru. Pohoda! Balím a pouštím to dolů, je to cvrkot, 68 km/h hlásí tachec. Přejíždím na druhou stranu údolí a utrpení začíná. Nejhorší je, že vidím, kam mám až vystoupat a prostě se vůbec nepřibližuju. Slunko mě chce zahubit. Držím mega rychlost mezi 5 - 7 km/h a pořád odpočívám a vůbec to nejede. Asi nejhorší stoupání na trati a určitě se zařadí mezi největší hnoje vůbec. 2,5 hodiny a jsem jakž takž nahoře. V dědině zrovna harantům končí škola a tak řvou, blokují cestu, tahají mě za kolo a jeden do mě kopnul. Zbytek jen řve klasický sprostosti. Zabiju! Konečně se malinko orientuju, to když dojíždím do města Tafila. Město úplně ucpaný, prodírám se do kopce kupředu, děti mě chcou shodit z kola, ale držím se toho železa, co mi síly stačí. Jo a zas do krpálu, sláva! Dneska jsem ještě nejel po rovině, bez keců. Výstup v tom poledním vedru na nejlehčí převod je čistý zlo. Nikde ani kousek stínu. Zastavuju a pokouším se nevyvrátit, když přichází z baráku chlápek a zve mě na čaj. Jdu. Dává mi i jabko a tak jsem štěstím bez sebe. Žel nemluví vůbec anglicky a tak je naše konverzace hodně kostrbatá. Volá telefonem dceři, která mluví trochu anglicky, aby se mě zeptal, odkud že to jsem. Borec má na starosti výrobu cihel, dělá něco jako manažera. Plazím se dál. Jakmile to vypadá, že už jsem nahoře, přichází strašnej sjezd a začínám odznova. Strašně vysilující. Kempuju ovšem na naprosto spektakulárním místě nad obrovským kaňonem. Paráda!

Do WADI MUSA (PETRA) je to vostrej padák.Doufám, že jsem si tam neodrovnal brzdy. Sklon těch kopců je prostě až směšnej. Dojíždím až úplně dolů ke vstupu. Platím těch supermegaextrapředraženejch 50 JOD (1 JOD = 1 euro) a společně s dalšími tisíci lidmi jdu na to. No a pak už to každej zná. Tím kaňonem před hlavní bránu a pak dál a dál. Areál je to obrovskej. Dávám tomu přes 5 h a pořád se je na co dívat. Lezu i na vyhlídku. Fakt dobrý. PETRA je určitě super místo, které stojí za návštěvu. Ale těch 50 JOD? To fakt posrali. Po 16h vyrážím hledat tábořiště nad WADI MUSA. Ale nejlepší nápad to nebyl. Místní mě posílají uličkama, kde je to tak prudký, že jeden kousek musím tlačit! Hanba mi! Na závěr dne to bylo 17 km furt do kopca. Ukrutný..., povětšinou na nejlehčí převod. Za tmy hledám zoufale plac na spaní, ale všude někdo je a tak už to musím zalomit vedle boční silnice, za takovej rozestavěnej barák. Bohužel mě přitom vidí nějaký auto, který se za půl hodiny vrací mě zkontrolovat. Dělal jsem, že spím. Snad to bude v pohodě, je to hrozný místo. Zítra mi asi upadnou nohy, už dneska to nebylo kdovíco a navíc jsem dnes ujel docela dost km a ušel taky pěknou štreku. Chtělo by to oddych.

No a ten panáček, co mě viděl zajíždět za ten barák, vůbec nelenil a jako správný uvědomělý občan naváhal zavolat policajty. Ve 20h si to přihartusili, opřeli do mě světla a prej že mám vypadnout, že vlastník objektu nemůže zaručit mou bezpečnost a takový ty keci. Každej kdo kdy stanoval ví, jak blbá práce je všechno sbalit, když už jste se ve stanu rozkrámovali. Navíc rychle rychle a s čelovkou. Tak mě vezou o kus dál na mini policejní stanici, kde si mě zapisují a ukazují mi, že si mám postavit stan hned 3 metry od té hlavní silnice. Nemůžu tomu uvěřit, ale nedá se nic dělat. Rozbaluju jen karimatku a spím pod širákem. Kolem jezdí auta, huláká omladina, huláká „meluzín", troubí autobusy, vykládají policajti. No ale abych nekecal, minimálně 2x jsem na půl hodiny usnul.
A jakože je ráno. Jak tak kramařím, sbíhá se celá policejní stanice, děcka a tak porůznu všichni kolemjdoucí. Dívají se jak jím, jak balím, jak piju, jak se škrábu na prdeli, atd. Beru vody kolik uvezu a pokračuju ve stoupání. Konečně sjíždím z hor na hlavní silnici do Aqaba, ale jak tak pozoruju ten provoz pod sebou, vlítávám do takové díry, obě přední brašny mi vyskakují a já mám co dělat, abych se nevymlátil. V 50 km/h bych to asi už nerozchodil. Naprostým zázrakem to brzdím, brašny jsou akorát pomlácený, pomalu rozdejchávám infarkt a jedu dál. Začíná být fakt kurevskej hic. Projíždím jakousi dědinou, kde mi opět 3 malý zm..i blokují cestu, ale proklouzl jsem, žel spršce šutrů jsem neunikl. Zásah jen jeden do zad. Děti jsou prostě boží! U odbočky na WADI RUM mám přestávku, nabaluju se vodou a čekám. Vedro je fakt zničující. Má to být 15 km, ale 21 km je realita. Dojíždím k visitors centru, kde potkávám moje známé Novozélanďany a zjišťuju, že do kempu je to ještě 7 km. A sakra. Silou vůle tam dojíždím, kempuju v písku, dávám sprchu (cože už?), kecám s „Kiwíkama" a jdu spat.
Jdeme prý na vycházku do skal. Já, Nessa a Brett, ti „Kiwíci." Drápeme se šutrama, lozíme, skáčeme a přeskakujeme a noříme se stále víc a víc do nitra skal. Úplná bomba. Po menších problémech s najitím cesty procházíme skrz masív na druhou stranu a obcházíme to pískem za největšího žáru. Ta výheň byla fakt vostrá. Opět zahajujeme výstup až už to nikam dál nejde a musí se slanit. Ukazují mi, jak se to dělá a než bys řekl „wadirum", jsou 40 metrů dole a já stojím jak tydýt navrchu s lanem v ruce a mám skočit do té díry? Ty vole, to je adrenalin! Tak křečovitě jsem se ještě nikdy ničeho nedržel jak teď toho lana! Ale spouštím se bez nějakých větších problémů komínem dolů, přepřaháme a ještě dalších 6 metrů puklinou a jsme zase na pevné zemi. Fíha, to bylo něco! Potkáváme partičku Australanů z našeho kempu a společně sestupujeme až do vesnice. Hic je víc jak hroznej. Musím jít koupit něco k jídlu, protože už se fakt potřebuju nacpat. Koupil jsem jakýsi šílený fazole, rajčata, těstoviny a vařím toho celej obrovskej kotel. Porci tak pro 3 lidi jsem zdolal tak za 10 minut a ještě by se vlezlo. Večer probíhá družba a vládne velká pohoda. Bombastickej den, fakt něco úžasnýho!

I další dva dny trávím v zajetí skal úžasného Wadi Rum. Dokonce potkávám jedno Čecha - Kubu, takže osazenstvo kempu tvoří ze 100% Češi, nikdo jinej tam není. Parádní dny ve skalách a poušti. Skvost!

Do Aqaba dojíždím po velkých problémech s kolem, kdy 2x dostávám defekt a zjišťuju, že mám zlomenej zadní nosič, takže jsem nasranej na celej svět! Ve městě se pokouším najít nějakej obchod s kolama, ale je to marná snaha. Jedu do kempu, vedro je fakt vražedný. Potkávám 3 ukrajinské cyklisty, kteří dělají okruh Izrael - Jordánsko - Izrael, na polotěžko. Dobří borci, kecáme, máchám se v moři a k...a já jsem vlastně dojel k tomu Rudému moři!!! No tak to bychom teda měli!!! Sláva! Vůbec jsem na zajímavém místě - přes vodu je tam Egypt a Izrael a tady dolů po silnici je za 8 km Saudská Arábie! No pěkně, p..o, pěkně!!
No nic, víc na jih už to nejde, takže hurá na sever! Plazím se zpátky do AQABA, vybírám další peníze, nakládám 8 litrů vody a vyrážím. Protivítr je fakt hodně špatnej, sotva se sunu. Na Dead Sea Hwy jsem se docela těšil, doufal jsem v nějakou zeleň (když na mapě vidíě zelenou barvu neznamená to zeleň nebo les, ale jen nížinu, osle!), ale to jsem byl pěknej naivní blbec. Je to nekonečná poušť, z obou stran hory, vítr fučí od Izraele a slunko pere a pere! Bojuju o každej metr, u letiště něco jím a plazím se dál. Míjím hraniční přechod do Izraele a kolem oběda jdu do stínu na pauzu. Opět píchám kolo, opět lepím a opět to nedrží. Já se zblázním! Po pauze se krajina mění, začínají písečné duny a jak projede náklaďák, tak se ten písek na mě sype. Je to peklo. Nepotkávám ani jednu vesnici, kde bych mohl něco sníst. Společnost mi dělají jen velbloudi jinak vůbec nic. Když už konečně potkávám vesnici, tak se mi místní haranti snaží zablokovat cestu a když nezastavuju, tak mi aspoň tradičně nadávají. No nic, jdu kempovat tak 500 m do pouště, vypadá to jak nějakej kamenolom. Náročnej den. Zítra asi to samý. Jo, a viděl jsem dnes na obloze dokonce 2 mraky!

Ty 2 mraky si přes noc našly hodně bratříčků a dohromady začaly dělat kolem 3. hodiny ráno šílenej rachot. Blesky přes celou oblohu a rachot jaxviňa. Dívám se, jak to mlátí do hor..., nade mnou jasno, podívaná hezká..., hlava vzhůru a nade mnou tma! Trtám ven, pokouším se přikrýt věci a kolo, ale už se zvedá mega vichr a prudce začíná lít. Skáču do stanu a vichr vypadá, že stan zlomí nebo vezme i se mnou pryč. Klečím vevnitř a podpírám ho zuby nehty, začínám mít docela bobky. Půl hodiny nebo víc ten vichr a déšť zuří přímo nade mnou, pak už jen lije, tak běžím přibouchat kolíky a znova ulehám.

Vylezení ze stanu protahuju jak jen dlouho to jde, protože nechci vidět tu katastrofu. No..., kolo je pěkně zapadlý v písku, všechny brašny totálně od blata, gumicuky a tkanice musím vyhrabávat z bahna a celej stan je taky od bahna. Snažím se to nějak čistit, ale když není voda...? Je to strašnej humus. Šátek jsem zapomněl venku a vyhrabal jsem ho jen čirou náhodou, úplně zavalenej v bahně. Nakládám ten bordel a tlačím kolo k cestě. Na kolo se nabaluje další a další bahno. Dojíždím do vesnice - zrovna tam dělají v hospodě falafel, tak si hned 2 dávám, doplňuju vodu a letím. Na jedné rovince se mi daří atakovat 40 km/h! Jede to jak čert, asi mám mírný vítr v zádech. Krajina je stále bezútěšná, přede mnou se mračí a pak začíná lít. Schovávám se po zastávkách autobusů a pomalu se přískoky sunu vpřed. Na jakýmsi checkpointu mě staví vojáci a zvou mě na čaj a tak přijímám. Dál už je to jen z kopce do údolí, kde se pěstuje to či ono a lidí je tam jak much. Složitě hledám místo na spaní, všude jsou lidi nebo zahrádky. Z jednoho příhodnýho místa mě vyhazuje dědek a tak lezu do jakýhosi bordelu u řeky, takže jak začne pršet, tak jsem jasnej! Lidi jsou dokonce i zde a tak se moc neprojevuju, radši ani nepoužívám čelovku.
A bumtaratabum jsem u Mrtvého moře, což jsem chtěl. Ani nevím, proč jsem sem vlastně chtěl jet..., a jo, už vím, asi proto, že je to nejníže položené místo na světě. Prakticky to znamená, že odsud to bude výstup zralej tak na cepín, mačky a lana, to je jasný :-). U prvního stánku, co jsou podél cesty, kupuju vodu a slézám i s kolem až k vodě. Hroznej přístup. Zítra se z toho vojebu, dostat to kolo zas zpátky na cestu. Ale dnes si vesele kempuju a snažím se umýt věci tou slanou vodou. To je ale výbornej nápad! Navíc, když je jaxi olejnatá. Takže opět hnus. Co se teda ještě dá dělat u toho Mrtvýho moře? Dá se tam i vlézt. Tak teda ať má splněno, jdu tam. Plavu jak kus hovna, potopit se nedá, má rozbitá prdel zažívá velkolepé okamžiky radosti, až mi z toho tečou slzy... No moc se tam nezdržuju, lezu ven a pokouším se ze sebe spláchnout tu sůl a olej, což se mi příliš nedaří. Vařím a myslím, že se mám skvěle. Čumím do Izraele, srpek měsíce na noční obloze si leží na zádech, pozoruju podle světel, kde všude jsou města a poslouchám romantické písně (Nasum) z MP3. Parádička!

Takže nahoru na cestu to musím všechno vynosit. To se dalo čekat. Přijíždí 3 autobusy bab a hrnou se k pláži. Autobusy plný studentek ostatně potkávám celej den. Jestli mají poslední zvonění či co? Trmácím se po boční cestě pořád na sever, provoz je fakt šílenej! Kolem poledne toho mám po krk. Sedím, piju a vidím, že naproti je opravna aut, tak že bych je tam zkusil poprosit, aby se mrknuli na ten můj nosič? Jdu tam! No 3 hodiny jsem se tam musel zdržet, 3 lidi se to pokoušeli spravit. Nakonec ten váleček nechali vyvrtat, šílený procedúry s tím dělali a mně bylo jasný, že tohle je konec mýho nosiče. Vrtání, mlácení kladivem, broušení, jeden začal, druhej mu to vzal, že to dělá blbě, prostě hrůza. Nakonec to tam dávají, vypadá to strašně, ale drží to. Žel se jim podařilo strhnout závit zase jinde, v kole! Ale dělají jako že nic, prej že je to dobrý a ať už vysolím 4 JOD a vypadnu. Tak z bláta do louže. Jedu dál a týpci z další dílny na mě řvou a tak zastavuju a ukazuju jim, co je v prdeli a než bys řekl „king Hussein" borec to provrtává durch a vráží tam šroub skrz. Tak tohle držet bude. Jen jsem někde četl, že každý vrtání oslabuje kostru. No tak uvidíme, jestli to kolo někde nerozlomím. Zatím mě to kolo jen sere a to je nový. Prej Merida...! Darmo mluvit. Dojíždím až k odbočce do hor (město KUREÍYIMA). Na křižovatce do mě kopou, nadávají a plivou na mě hodné jordánské děti, ale mám důležitější věci na práci, než jim rozkopávat ty jejich nevinné xichtíky. Já totiž musím jet do kopce! (směr KUFRANJAH a JERASH) Ale ten panečku je! 5.3 km/h je má rychlost, chůze je v tomto případě rychlejší. Tvrdohlavě šlapu dál, vyhlížím fleky na stan, ale všude špacírujou lidi. Ptám se místního pasáčka, jestli si můžu na louce u silnice postavit stan a ten říká, že v žádném případě, že mě tam vojáci zastřelí. „K...a, kdybys tak nekecal, vole!" Borec mě posílá do hotelu. Tak takhle přátelé ne! Tady jsou hektary pastvin a já si tam nemůžu postavit ani stan? Stoupám dál. Konečně vidím dobrý místečko na spaní, ale jakmile tam zastavuju, tak přijíždí auto. No dělám jakoby nic a čekám až odjedou. Borci mě samozřejmě dlouze očumují, ale pak skutečně odjíždí. Stavím stan a jdu se opatrně podívat za kopec a vidím, že je tam nějaká vojenská posádka! Sakra, to není vůbec dobrý, jestli mě najdou, tak to bude o průser. Naštěstí je už skoro tma, snad to vyjde. Kolem se prochází jakejsi pes, ale nevypadá nebezpečně. S kempováním je v Jordánsku velkej problém, pořád se strachovat, že mě někdo najde. A že jsou tu lidi všímaví! A jsou všude!

Ten zk....j pes! Večer začal štěkat a štěkal dobrou hodinu. Začali se přibližovat i další a teď co? Dělat jakože nic a že odejdou nebo na ně vyletět a koledovat si o napadení? Rozepínám zip a svítím kolem baterkou, což kupodivu zabírá a ten hajzl odbíhá. Bohužel už nemůžu nějak zabrat. O půl šesté ráno se pes vrací, ale štěkot vzdává snad už po 15 minutách. Srabík! Jakože vstávám a jedu. Pořád do kopce, ale fakt furt! Je to čistý utrpení. V jednom obchůdku si dávám pití a majitel mluví anglicky a tak vysedáváme před obchodem, kecáme a já louskám buráky. Opět se rvu navrch a v tom finálním kopcu mám 4 nabídky na svezení. Jsem asi mimo sebe, protože nepochopitelně odmítám. Ale jsem tam, do JERASH je to už jen z kopce. Potkávám jednoho člena na kole, co se dere navrch. Nějakej Hans ze Švýcarska. Absolutní megaborec, co 6x přejel celou Afriku a teď se vrací z Kapského města domů. Ale jak ten chlapík pičuje! Dojel na hranici se Sýrií a tam ho bez víza poslali zpět, tak musí do Izraele a pak lodí na Kypr a do Evropy. Je fakt na nejvyšší míru vytočenej, klábosíme snad 20 minut. Chvilkama to vypadá, že ji já dostanu převentivně přes hubu:-). Ale je to bez pochyby největší borec, kterýho jsem kdy potkal. Vypráví mi zážitky z Afriky, jak mu jednou děcka zablokovaly cestu, chudák vletěl do nějaké díry, hodil příšernou tlamu a roztrhl si docela dost nohu. Žel se mu tam dostala nějaká infekce a prý tam málem zařval. Říkal, že největší peklo na zemi pro osamělého cyklocestovatele byla Etiopie, kde z neustálých útoků místních děcek málem zešílel. Takže názor na děti máme zhruba tak stejnej! No loučíme se, já to pouštím dolů až do JERASH. Místní ruiny jsou supr, akorát mají haranti prázdniny, tak jich tam je jak much a kravál dělají, jak když mlátíš do bubnu..., což ostatně dělají, nechápu proč. No ale jiný kraj jiný mrav. Takže příště si na prohlídku vezmu taky buben!

Směr Sýrie! V JERASH se motám a hledám cestu do AL MAFRAQ, naviguje mě místí člen, pak se ještě radši 3x ptám, ale už to jede, dokonce i značky potkávám. Ze začátku stále do kopce, ale vcelku pohodová jízda, pak víc do kopce a už zas funím a vleču se jak šnek. Je pátek a tak rodinky vyrazily na piknik a snad pod každým druhým stromem sedí rodina a nacpává se. Zajímavý, vyrazit si jen tak pod strom. U jednoho obchůdku se snažím koupit něco k jídlu, ale borec nic nemá a tak mi nese z domu aspoň chleba. Díky! Pár kilometrů a už zas prší, tak ležím na zastávce. Do AL MAFRAQ je to pěkně dolů z kopce, hurá! Ve městě nalézám internet, kde je náhodou nějakej místní policajt a ten se o mě královsky stará. Pro jídlo šel, pití mi koupil, no skutečně nevím, co bych mu na to řekl a co bych mu za to dal, paráda! Vyřizuju pár zpráv na netu a snažím se vypátrat, jak je to se situací v Sýrii. Informace jsou protichůdné, jedni tvrdí, že je to v pohodě, druzí, že zas tak úplně ne, ale nikdo nepíše nic o tom, že by se turistům mělo něco stát. Na hranice si už dnes netroufám a tak zkouším zas jeden opuštěnej barák (kterej převážně slouží jak WC), kde by to šlo. Zkouším 1. patro, kde sice profukuje jak sviňa, ale zas to není tak na raně. No uvidíme jak to dopadne. Čekám na tmu a jdu ležet.

http://www.bikemap.net/route/829073