Jak jsem se šel projít na Yukonu...

Na přání Radky je tady výňatek z deníku Vancouver - Aljaška - Vancouver. Jel jsem to na kole, trvalo to přes 100 dní a přes 5.000 km. Byl to můj úplně první cyklotrip, takže jsem dostal pořádně zabrat. Ale abych toho náhodou neměl málo, tak jsem musel podniknout jeden pěší výlet... To je to moje "Jak jsem si šáhnul na dno."

(Kolo jsem uložil k lidem, co měli hospodu nedaleko a řekl jsem jim, že za 3 dny jsem zpět, že se jdu trochu projít... Kam, to jsem si nechal "chytře" pro sebe.)

COTTONWOD TRAIL

Tohle si zaslouží samostatnou kapitolu. Jelikož jsem sebou táhnul celou cestu krosnu, tak bylo potřeba ji aspoň jednou využít. Celej ten trail má 90 km a má se jít 4 - 6 dní. Má se nahlásit na Visitors centru v Haines Junction, mají se zaplatit nějaký peníze za kempování přes noc, má se vyfasovat bearproof canister. Po dokončení trekku se vrátit do Haines Junctions, atd. Já jsem jel na kole a tak se přece nebudu zas pak vracet do Haines Junction, ne? Takže žádná registrace, dohromady nikdo nevěděl, že jsem tam šel. A taky to podle toho tak dopadlo.

14. 6. 2009, neděle, Cottonwood trail, 20 km pěšky

Už v 9 h valím až se za mnou práší. Ze začátku to jde, ale pak mě naprosto neuvěřitelně začíná dřít levá pata. V botech, který jsem podrobil náročným zkouškám v horách nad Vancouverem, boty, ve kterých jeden a půl měsíce šlapu, boty, co bez problémů vyběhly včerejší kurvakopec. Já se poseru, jak je to do piči možný?!! Zkouším dvoje fusakle, ale je to to samý. Kurva!!! Cesta vede kolem jezera, slunko svítí, komáři jsou v normě, tak nějak jdu až k prvnímu potoku. Jako v tom popisu cesty je, že se mají překračovat potoky, a že ve skupině existuje mnoho způsobů, jak se dostat na druhou stranu, ale kurva jak přebrodit rozvodněnou řeku..., na jaře..., sám??!! Napřed to hrdinně zkouším přímo vpřed, ale metr od kraju mě to už už strhává, tak tak se vracím nazpět. Sakra, vždyť je tam po pas vody!! V kapsách jsem si chytře nechal pas (naštěstí v sáčku) a peněženku (v pustině je třeba být ready kdyby se náhodou potkal nějakej ten McDonald). Místo peněz je tam voda a bordel. Taktéž mapa je na vyhožení, je z ní už jen zmáchanej papír. Ty vole, jak se jako mám dostat na druhou stranu? Hážu boty vysokým obloukem na druhou stranu a jedna se zastavuje 20 cm od toku. Pak mě napadá, že jestli se nedostanu na druhou stranu, tak jsem právě udělal jednu z největších pičovin v životě. No aspoň rozmnožím sbírku. Další půlhodinu to obcházím a zkouším, kde se dá, nohy mám na kost promrzlý. Horská řeka na jaře. Pak už to mám vymyšlený, ale musím jít napřed hodně dolů po toku, pak přelézt na takovej ostrůvek , hodně vodou proti toku a pak buď a nebo. Bez batohu to šlo..., po pas vody. S batohem to se štěstím zdolávám taky. Zmáchanej až běda. A dál kolem jezera, cesta však končí ve vodě. Takže se drápu po srázu, dřu jak mezek, cesta nikde, prodírám se křovím, komáři, každou chvilku čekám, kdy vlezu medvědovi do nory, strašný. 2 kilometry mi trvají přes hodinu urputné dřiny. Pak konečně nacházím něco jak cestu, ale je úplně zaplavená. Trvá mi věky, než to přeskáču. Pak už to uhýbá do lesa, tak jásám. Vařím na břehu jezera, pohoda. Hned po 100 m je další potok, takže znova do sandál a znova po pas ve vodě, ale už to nebylo tak hrozný. Patu už mám rozedřenou do krve a už jsem zbitej jak pes. Podle té zasrané mapy ani nevím, kde jsem. Jdu lesem a komáři mě přivádějí k šílenství, takže košila a klobouk se síťkou na hlavu. Vedro, děs. Docházím k cedulce, která konečně ukazuje kilometry. No tak to kurva..., ušel jsem o 10 km míň, než jsem si myslel!. Sakra, za 3 dny to neujdu ani náhodou, jsem demoralizován až na úplné dno, musím to pro dnes ukončit, jsem vyřízenej. 20 km mi trvalo tak 9 h nonstop chůze! Peklo! Rozbíjím stan před další brutální řekou a ležím. Vzadu u jezera se něco hýbe, pak to vylézá z vody, otřepává se to a kurva krev mi tuhne v žilách. Grizzly! No tak to jsem fakt potřeboval. Je to přes řeku, tak 50 m, medvěd mě nevidí, ani neslyší moje hulákání, protože hučí řeka. Půl hodiny ho pozoruju a pak řvu, až mě bolí v krku a medvěd mě asi zaregistroval a zvolna odchází do lesa. Jestli to obejde, tak ho tady za půl hodiny mám zase. Nezbývá než věřit, že mě nechá na pokoju. Seru na to a už v 7:30 h jdu spat, jsem totálně vyřízenej. Ještě věším jídlo na strom kus od stanu.

15. 6. 2009, pondělí, Cottonwood trail, 21 km pěšky

Noc překvapivě klidná, jen se občas budím a zapínám se víc a víc do spacáku, určitě mrzlo. Spím dobře, zdá se, že smrtelná únava byla silnější než strach z grizzlyho. Ráno jsem jak lovec Pampalini, nohavice vyhrnutý kam až to jde, boty v ruce, v druhé ruce hůlku a jdu na to. 4 lehčí proudy zvládám obstojně a povzbuzen skáču do toho největšího proudu. V ten moment si uvědomuju hned 2 zásadní chyby. Ty boty jsem měl buď přehodit na druhou stranu, nebo je uvázat na batoh a taky už vím, že tudy to bude hodně tak tak. Asi 2 metry od břehu vím, že to nedám, proud mě trhá pryč, tak se snažím ještě víc zapřít tyčkou, ale podjíždí mi noha a celou ruku s botama potápím skoro až na dno. Naštěstí se nohou zapírám (jinak jsem jel jak Plaváček) a drápu se na břeh. Z bot vylívám litr vody a snad jen úplnej vymakovanej idiot si do bot dá dvoje suchý ponožky! Opět žalostnej pohled. Celej zmáchanej, morko v botech. Vytahuju poslední suchý fusky, který se v botech okamžitě mění na mokrý. Fusky porůznu věším na batoh, přidělávám i tričko, oblíkam košilu, klobouk se síťkou a jdu. Levá pata je do krve rozedřená a začíná už i pravá! Kurva už! Celou cestu jdu po stopách grizzlyho a řvu jak na lesy. Plaším zvěř tak v 10 km okruhu. Ale má se to tak dělat. Překračuju, obcházím a podplazuju mraky padlejch stromů. Neskutečně mě to brzdí. Pak dávám pauzičku a zjišťuju, že jsem ztratil po jedné fusce od každýho páru. Co na to říct? Vím, že tu modrou jsem ještě tak před 20 minutama měl. A tak se 10 minut vracím, jestli jednu z nich náhodou nenajdu. Po kilometru fakt tu modrou nacházím a tak už na tu světlou seru, musel jsem ju ztratit, jak jsem se plazil pod tím stromem. Pokračuju dál, ale je dost mokro a to nejen v mých botách. Hulákám hulákám a pak vidím před sebou (snad 6 m) psa. Á někdo jde proti mně se psem. Paráda, pokecám. IDIOTE, NIKDO NECHODÍ PO TAK STRAŠNÉ CESTĚ A PIČO, TO NENÍ PES!!!! Vlk se na mě chvilku dívá, nevědomky couvám a pak skáče do houští. Takže si odškrtáváme vlka, hahaha. Chvilku to rozdejchávám, ale pokračuju dál a hulákám s dvojnásobnou intenzitou. Cesta se mění na bažinu. Zapadávám po kolena a teď už je jedno, že jsem ráno utopil boty. Obcházím obrovský zaplavený oblasti, rvu se křovím, překračuju spoustu padlejch stromů, v košili a se síťkou na hlavě se potím až na řiti. Pořád do kopce a pak do sněhu. Po kolena se bořím i v tom sněhu..., ztrácím cestu. I v tom sněhu jsou komáři. Opět začínám propadat beznaději. Mám takovej pocit, že jsem letos první, kdo tuto štreku jde. Nalézám cestu, potkávám značku a je mi jasný, že ani dnes víc jak 20 km nedám. Ty paty jsou prostě k uzoufání. Každej krok bolí. Do piči!!! Brodím další 2 potoky. Scházím dolů a celá louka je pod vodou. Náhodně vybírám směr, jdu bažinou snad 500 m. Konečně sloupek a louka bez vody. Žel už se sotva vleču..., co noha honu mine. Překračuju poslední potok a zastavuju. Zatahuje se a začíná kapat. Ty vole, to snad ne! Jsou 4h, ale seru na všecko. Stavím stan, vařím, co to dá, 2 litry čaje, dělám i menší oheň. Snažím se usušit co nejvíc věcí, ale občas kape, tak to zas schovávám. Pak dostávám šílenej nápad, jít se umýt do řeky. Do naha a šup tam. Je to rychlost, ale je to bomba! Zítra prý má pršet. To jsem si myslel, že to už budu skoro u konce, ale s takovou mě čeká to nejhorší stoupání. Jestli fakt začne chcat, tak vyhlašuju nejvyšší stupeň ohrožení. To zas byl nápad se jít projít! Zítra nemám šanci to dojít. Když vše bude ok, tak pozítří. Ty rozbitý paty mě serou ze všeho nejvíc.

16. 6. 2009, úterý, Cottonwood Trail, 23 km

Dnešní den bylo něco, co se nedá přesným způsobem popsat, dnešní den mě trošku změnil, dnešek byl procházkou peklem až na samotný okraj psychického zhroucení. Těžko pro to najít slova, který by popsaly, jak jsem se vlastně cítil... Tak mi teklo do bot, že chybělo málo a loučil jsem se s životem. Kurva, to jsem si dal, jak nikdy!!!
V noci začíná pršet. I když ležím, bolí mě ty rozbitý paty. Vstávám brzo, ale furt prší a tak vyčkávám do 12 h, jestli to nepřejde. Hlavou se mi honí myšlenky na rozvodněné a tudíž nepřekročitelné řeky. Jsem tak zhruba vprostřed cesty, na silnici, která vede do civilizace, je to na obě strany 50 km. Přemýšlím, že bych se mohl vrátit tou samou cestou, ale představa těch bažin, přelézání těch řek a lození podél jezera mi nahání hrůzu. Ve 12 h balím. Nenávidím balit se v dešťu! Vyrážím v lijáku. 10 minut trvá, než přestanu poskakovat a začnu jakž takž jít. Ty paty jsou prostě hrozný. Ale abych toho náhodou neměl málo, tak cítím, že mi začínají drhnout prsty v levé botě a po pár km cítím, že mi začíná téct krev. Ta zlomená klíční kost z Dánska mě bolí už do včerejška, furt si musím jednou rukou nadzvedávat batoh na pravé straně. Jdu do kopce a pak po dlouhatánské planině, nohy mě bolí tak, že sedám a sdělávám ponožky. Hrozný, to jsem neměl snad ani vidět. Opětovné rozejití je čisté zlo, řvu jak malý děcko. Prodírám se křoviskama, takže jsem durch mokrej. Poprvé začínám vážně uvažovat o totálním nezdaru celé akce. Opět začínám propadat beznaději a psychický stav nelze popsat. Zahajuju klesání kolem řeky, ale je tak rozvodněná, že to razím většinou křovím a absolutně ztrácím cestu. Měl bych tu řeku někde překročit, ale vůbec nevím kde. Po dvou hodinách se ztrácí i ta malá stezička a já jsem uprostřed močálu zapletenej v křoviskách. Tvrdohlavě to razím dál, ale jsem už pomalu na dně. Pak už to dál nejde, řeka teče kolem skály a tak lezu příšerným srázem nad ni a na druhé straně zas kloužu a zachytávám se křoví, dolů. Jsem v totálním hajzlu, tady to nemůže být! Kontroluju kompas a pokouší se o mě mrákoty. Jdu úplně špatně! Drobný déšť se mění v liják. Co teď? Ja tady kurva snad chcípnu!!! Musím se vrátit a buď najít ten přechod přes řeku, nebo se vrátit úplně a jít tou samou cestou zpět. Nemám daleko k tomu, abych se rozbrečel a úplně to vzdal. Drápu se tím srázem zase nazpět, ale jde to o poznání hůř. Rozedírám si ruce do krve. Ztrácím i tu cestu, po které jsem přišel. Razím to vrbama a asi 10x padám do blata. Bezmocně řvu, ale vždycky vstávám a strašně pomalu postupuju dál. Asi dvě hodiny se vracím a hledám ten brod. Ten sloupek označující přechod řeky nakonec nacházím. Jak jsem šel dolů, tak jsem ho přehlídl, protože je uprostřed rozvětvené řeky. Musím se opět přebrodit. Lije jak z konve. Po pas v ledové vodě, začíná mi být dost velká zima. Zase se obouvám a po 100 metrech vidím, že se musím přebrodit znova. Piča!!! Takže opět vyzout a do sandálů a zas na druhou stranu. Už se docela klepu kosou. Obouvám se a přetrhávám tkaničku. Skoro brečím, ale zavazuju to. Batoh je celej mokrej, všecko je špinavý, a je hrozná zima. Po dalších 200 m se musím po třetí přebrodit! Už nemám sílu ani nadávat. Tentokrát už mi je taková zima, že mám problém si zavázat boty. Do kopce běžím, abych se nějak zahřál. To stoupání je nekonečný, cestu ztrácím hned v prvním sněhu a začíná planina bez konce plná potoků, bažin a sněhových polí. Strašně lije. Jdu, úplně ztracenej, bořím se po kolena do sněhu, propadávám se do potoků, ale pořád jdu. Kolem půl deváté už nemůžu. Ale vůbec. Do toho lijáku začíná fučet, hrozí, že tady někde padnu a už nevstanu. Nalézám úplně šílený místo na stan a snažím se ho postavit. Ruce mám tak zkřehlý, že nemůžu otevřít sáček s kolíkama. Prší mi na vnitřní díl stanu a já nejsem schopnej na to přehodit vrchní díl, protože necítím prsty. Všecko je morký a úplně do blata. Trvá mi hrozně dlouho, než stan stojí. Nemůžu zaháknout vnitřní díl... Kurva, už jenom kousek!! Konečně lezu do stanu, ale nemůžu vyslíct gatě, protože jsem si na nich ráno udělal suk, protože mi padaly. Teď sedím polovinou ve stanu a nohy mám na děšťu a zkřehlýma prstama se snažím ten suk rozvázat. Zuby mi jektají, kosa mnou nekontrolovatelně třese. 15 minut na pokraji ztráty rozumu, otáčím si většinu nehtů na pravé ruce, a ten suk konečně povolil. Lovím suchý hadry, kašlu na medvědy a vařím ve stanu kotel čaja. Dochází bomba a tak to trvá nekonečně dlouho. Ale přece jen to vře. Jím „mars" a piju čaj, veškeré dnešní jídlo. Rozdělávám spacák a část je mokrá. Ale snad do rána přežiju. Na konec trekku mi zbývá něco přes 20 km. Mohl bych to zítra dát. Teda... musím! Dal bych nevím co, kdyby přestalo tak lít. Zítra mám šanci. Bude to strašný v těch morkých hadrech, botech, v tom sněhu a vodě, ale pokud to neujdu zítra, tak tady zařvu. To jsem nasral do bot jak nikdy!!! Tohle už se nesmí nikdy v životě opakovat, nemám na to.

17. 6. 2009, středa, Cottonwood Trail, 24 km

Mobilizuju všecky zůstávající síly a kolem 10 h vyrážím. Oblíkání do těch mokrejch hader je hrozný. Hned musím přebrodit řeku, protože tam má vést cesta. Křižuju tu planinu snad 4x, takže moc nepostupuju dopředu, snažím se vyhýbat křovinám, vodě a sněhu, ale nejde to. Po dvou hodinách tu cestu pořád nemůžu najít, ztrácím se v křoviskách, jdu podle kompasu a nezbývá mi než jít opět k potoku a jít podél něho. Sleduju zvířecí cestičku, která mě fakt na tu cestu dovedla!! Sláva, teď už to nemůže být hrozný. Ta planina, zvaná „Dalton Pass", byla příšernej off road, prostě pohyb v extrémních podmínkách. Ty dnešní 3 kilometry vzdušnou čarou jsem šel přes 2 hodiny. Neprší, jen občas spadne kapka. Furt z kopce a u rozcestníku konečně narážím na cestu, která vede k silnici. Ale je to 16.5 km. Peláším, co mi síly stačí, dvě hodiny v kuse dřu. Pak už musím zastavit, protože mě strašně bolí ta klíční kost. Dokonce víc než ty rozbitý nohy. Stejně už jsem u řeky, kterou musím přebrodit. Pevně věřím, že je to naposled! Jdu snad kilometr, brodím snad 6 toků, ale nic tak extrémního. No nohy umrzají na padrť. Konečně rozcestník a zjišťuju, že jsem za půlkou a zbytek štreky už nějak nevnímám, protože zabíjím komáry na rukách. Mohlo jich být tak kolem stovky. Dorážím na Haines Hwy, což je konec treku. Těch 16 kilometrů mi trvalo přesně 4 hodiny. Maluju si perfektní večer v KATHLEEN LODGE, přemýšlím, že si zaplatím cimru se sprchou, najím se k prasknutí a bude zas dobře. Zbývá jen maličkost, stopnout někoho, kdo mě těch 30 km sveze. Průtočnost aut jsou hrozivé 4 kusy za hodinu, ale od půl sedmé do osmi ani jedno. Ty auta, co projely, na mě pochopitelně sraly. Takže utrpení pokračuje. Potřebuju dát urychleně vědět těm lidem, co mi hlídají kolo, že jsem naživu, protože jsem jim slíbil, že budu zpátky už včera (haha), nejpozději dnes. Mám strach, aby po mě nevyhlásili pátrání. Kurva!!! Vzdávám to a jdu další 3 km do kempu v DEZADEASH LAKE. Otravuju lidi, jestli zítra někdo z nich nejede do HAINES JUNCTION, aby mě vzali, že jsem zoufalé pozici. 2 důchodci odjiždí právě teď, ale ženská mi nedůvěřuje a tak to vypadá, že mě nevezmou. Ale nakonec dědek říká, že jo, tak naskakuju a už se vezu. Lehký, velice zevrubný nástin mých posledních 4 dní nutí ženskou vylovit vodu, pivo, sušenky, oplatky a ještě cosi a z nedůvěřivé báby se stává hostitelka na jedničku. 2 dny jsem nejedl a tak to polykám skoro i s obalem. Díky!!! Vyskakuju v KATHLEEN LODGE, ale je zavřený a nemůžu se dobouchat. Naštěstí garáž je otevřená a tak beru kolo, píšu jim vzkaz, že jsem naživu a jedu do kempu. Snažím se usušit věci, krámuju, stavím stan a dělám voheň. Ale je všecko mokrý, tak to moc nehoří. Žeru úplně všecko, co mi ženská dala a kolem půl jedné v noci (stále světlo) jdu spat.

Takže poučení na závěr? Já jsem nepoučitelnej idiot, ale do hor jít sám, je úplná nehorázná nebezpečná kravina!!