Jak básníkům chutná volant (o splnění jednoho klukovského snu)

Jako malý kluk jsem chtěl být kosmonautem (který kluk tehdy nechtěl?), popelářem (měli velký auto, hodně nadávali a prášili u toho - prostě chlapáci), a tirákem, řidičem kamionu. To proto, že mne lákaly motory a dálky. Moje hodná maminka mi to všechno rozmluvila, jsem přeci hodný Vládík a zjevně studijní typ. Maminku jsem měl (a pořád mám) moc rád, tak jsem poslechl. 

Sice mi to tehdy na škodu přímo nebylo, ale ta tendence nechat o sobě rozhodovat druhé, ty které mám rád a myslí to se mnou dobře, mi zůstala. Třeba kdybych poslouchal vílu, nikdy bych neodjel na kole k moři do Benátek ani nikam později. Bála se o mne a nezdálo se jí to rozumné.
Je to taková choulostivá věc, co člověk chce udělat a jestli má nebo nemá, kdy už je to sobecký a kdy jsou naopak sobečtí ti okolo, co ho chtějí mít zaškatulkovaného pořád stejně jako odevždycky ...

Někde jsem četl, že člověk asi do svých 35 let může dělat vpodstatě cokoli, protože se pořád učí. Ale po tomto věkovém mezníku se ho jeho vnitřní já začne nenápadně ptát, jestli je to co dělá v souladu s ním samým a jeho hodnotama. S tím, proč sem přišel a co tu má naplnit. Prostě jestli žije svůj život nebo něčí cizí. Jestli je na správné parketě. A když ne, tak proč vlastně ... A proč něco nezmění, pokud není spokojený a furt nadává ... A hodně z nás jenom nadává a nic nezmění.

Tak dlouho jsem ve svém životě řešil milování, lásky a vztahy (viz i ty moje blogy tady), že jsem tohle nevnímal. Práce mne živila, ale já žil jen láskou. A když se mi pracovně nějak nedařilo, tak jsem dumal jak přidat, přitlačit, dávat tomu víc, zase to rozjet ... A najednou mi přišlo, že se vlastně nutím do něčeho, co už dělat nechci. Že už těch papírů, map a jednání, které vypadají děsně učeně ale fakt nic neřeší, bylo dost. A že na tom záleží, jestli mne to baví a naplňuje nebo nee.

Jednou jsem tak doma koukal z okna do zahrady a probíral v hlavě, co mi zůstal život dlužen a co jsem zatím dlužen já životu. Odpověď zněla živit se dál něčím, co mne bude naplňovat a bavit, co mi dá nějakej smysl. To znamená buďto psát, nebo řídit. A protože o spisovatele tady nikdo nestojí, musí se sám rvát o místo na slunci, budovat si ego a stejně se tu psaním kromě Viewegha nikdo neuživí, tak jsem šel na ten kamion. Řídit.
Stojí tam o mne, živím se tím slušně a baví mne to. To je celý.

Teda ne úplně. Víla nechala věci na mně, ale z mé proměny v kamioňáka zrovna nadšená není. Nevím jestli se mnou dál bude, víceméně se za mne stydí. Jistí to jenom moje výplata (trochu kecám, ale nevím ve skutečnosti jak moc). Dítě je zlatý, někdy parkuju doma tak prolézá kabinu, chtěla by tam bydlet a jet se mnou někam do daleka a hned :-).

Na mých dlouhých cestách na kole se kamiony ke mně chovaly trpělivě, profi a slušně. Vždycky, i když jsem jel třeba po hlavní a zdržoval je, bručeli za mnou v zatáčkách zatímco opodál vedla cyklostezka, kterou jsem přehlédl a nevěděl jak se na ni hned dostat. Snažím se nyní i já být podobný zpoza volantu té dlouhé obludy. Mám co vracet a dělám to rád.

Tak šťastné kilometry nám všem v roce 2016 !!!

básník