Směr jihozápad 10: Setkání s Kryštofem Kolumbem

Ujížděl jsem dál s tou cibulí v kapse a už se na ni těšil. Na jihu zase zesílil provoz a zatměl jsem před městečkem Serravale. Od Janova a moře mne dělily poslední hory. Ustlal jsem si na opuštěném stavebním pozemku zarostlém lebedou vedle velikého kruháče, mimo dosah veřejného osvětlení a tak, aby mne ani auta neolizovala svými reflektory. K těstovinám v bujónu jsem schroupal celou tu vytouženou cibuli. Byla šťavnatá, skvělá, báječná! I přes večerní důkladné vyčištění zubů mne pálila pusa celou noc. Taky jsem měl trochu výčitky za ten masakr a až postupně mi docházelo, že ostatní nemohli vědět, kdo to spískal. Tam na místě jsem totiž myslel, že se na mne každou chvíli vrhnou.

Ráno mne probudilo tlapkání deště po stanu. Nevěřil jsem svým uším. Prší? Tady a v srpnu? To jsem si neobjednal! Ale nezbylo mi, než počasí akceptovat. Mraky navíc nevěštily nic dobrého, takže nebylo na co čekat. Do pláštěnky, rychlé mokré sbalení a bez snídaně dál.

A hrnul jsem to hned zrána do hor. Podle mapy se v tomhle údolí musí srovnat železnice, dálnice, silnice, řeka a ještě já. V reálu to není tak hustý jako na té mapě, hlavní trať a dálnice jsou trasovány převážně tunelama a na povrchu se moc neuplatňují. Ale přidává se déšť a ten už hustý je. Nakonec se strhl takovej úplně regulérní přívalák, že jsem se v městečku Ronco Scrivia přímo proti nádraží ukryl pod markýzou kavárny a jenom zíral. Co tohle má jako zase bejt? A jak se tam tak vztekám, čichám čichám a voní tu... Kafíčko! Tak sbohem, nízkonákladový způsobe cestování. Jde se snídat! Slejvák začal, takže i skončí. No ne?

Kafíčka jsem dal postupně dvě, jednu snídani a stihl bych klidně i svačit a poobědvat, protože trvalo celé tři hodiny, než se mrak vypršel a dalo se trochu normálně, byť v pláštěnce, pokračovat nahoru.

Když jsem tudy jel nahoru v roce 2012, byl krásný víkendový den, silnice plná silničkářů. Zdravili mne ‚‚ave čeko!‘‘ (proto mám rád tu cézetku na vozíku), zdvíhali palce a já odpovídal ‚‚italiáno bélo!‘‘ (to jsem pochytil kdysi od Drupiho).

Po projetí sedlem se s prvníma vyhlídkama na moře (konečně!) vytrácí déšť (konečně!!) a já sjíždím k Janovu, proplétám se předměstím a centrem až do starého přístavu, kde ho zase uvidím (konečně!!!). Pořád tu je a je to on :-)

Přede dvěma lety jsem i s kolem a vozíkem spokojeně korzoval těma davama lidí ve starém janovském přístavu. Byl jsem v cíli, u moře, v rodišti Kryštofa Kolumba a užíval jsem si to. Upřímně - v té chvíli - skoro větší než radost, že jsem dokázal dojet od nás ze vsi do Janova přes Bodamské jezero a Svatobernardský průsmyk, byla úleva, že jsem projel tímhle zvláštním městem od předměstí až sem do bájného centra nejcentrovatějšího. A na jednom takovém dost frekventovaném místě stál on sám, Kryštof Kolumbus. Bílá živá socha na obráceném bílém škopíku, měl bílý třírohý klobouk, bílou kazajku, nabílenou tvář a s dalekohledem u oka vyhlížel Ameriku. Příběh novodobého objevení Ameriky mne dostává. Ta důvěra, že se Koperník nepletl o desetinnou čárku. Překonání strachu, že země je placatá a na okrajích přepadávají vody mořské obrovskýma splavama do pekel... Stál jsem tam dojatej s otevřenou pusou a čuměl na něj dílem s úctou za tu Ameriku a taky s obdivem, jak dobře to dělá, že se ani nehne. Fascinující, když něco, co se má hýbat a dýchat, jakoby zkamení...
A on se najednou pohnul. Jenom okem, kouknul na můj vozík s tou cézetkou a povídá:
‚‚A zodkial ty si? Ja som z Bratislavy.‘‘
Narovnal se, sestoupil se škopíku a podal mi ruku v bílé rukavici...

Přicházím zase až k němu a povídám: ‚‚Ahoj Kryštofe Kolumbe, pamatuješ se na mne?‘‘
‚‚No pravda že si ťa pametám,‘‘ sestupuje s podstavce a prohlíží si mne, kolegu, taky cestovatele a objevitele dálek dalekých ...
‚‚... si akosi zostarel... A hádam chcelo by to už nový bicykel?‘‘ No tos mne potěšil, samou radostí budu asi skákat, mořeplavče. :-) 
‚‚Tak zasa o dva roky príděš pozrieť?‘‘
Poradil mi nejkratší cestu ke svému rodnému domu (minule jsem to dost hledal). Jsem tady dnes úplně posledním návštěvníkem. Nahoře v komnatě je Kolumbova busta z bílého mramoru, taková idealistická, ale tak nádherná, že před ní bezděky srazím paty a zasalutuju. V duši ty filmový chorály, dálky daleký a vlhko v očích. Yes, capitain. Jestli mne dívenka v recepci sleduje na monitoru (jsem tu sám, poslední a kamery všude), možná kucká smíchy.

A pak jsem si v takovém denním bárku na náměstí před kostelem koupil bagetu se sýrem a dvoudecku bílého, vynesl si to na ulici, sedl si na chodník vedle kola, opřel se o zeď domu za zády a koukal po lidech kolem. Měla nastat slavnostní chvíle rozhodnutí, kudy dál. Jestli po pobřeží na východ a přes Parmu, Gardu a Brenner až domů (jako v roce 2012, a stihl bych to v rozsahu dovolené), nebo Riviérou dál na jihozápad do mě dosud neznámých krajin, kam až to půjde, a potom domů nějak vlakem až přijde ten čas. Chvíle rozhodnutí měla nastat, snažil jsem se, aby nastala, ale ona nenastala. Protože už jsem měl uvnitř v sobě rozhodnuto. Na východ jsem jel v roce 2012, dnes zamířím na jihozápad.

A tak jsem jel. Při odjezdu z města jsem míjel daleko ode všech zaparkovanou loď Costa Concordia. Stála tam jako na hanbě, zcela jiná kapitola mořeplavby než ta Kolumbova. Na přenocování jsem si našel místečko u moře na balvanité plážičce hned u kamenné zdi hluboko pod silnicí. Zeď příjemně hřála a byl jsem dokonce trochu schovaný pod převisem. Byla tu trubka s tekoucí sladkou vodou na umytí i dva odpadkové koše. Ty jsem zvláště přivítal, ne kvůli odpadkům, ale protože mne ubezpečily, že se v noci neocitnu v dosahu přílivu (koše by napevno do vody nikdo nemontoval). Mám už zkušenost, že i na velkých oválných balvanech a oblázcích lze na karimatce pohodlně přespat, jenom to chce chvíli péče na přeskládání těch největších nerovností. Přikryl jsem se přes spacák jenom tropikem a usínal v tichém šumění vln. Spokojenej s důvěrnou blízkostí moře i s rozhodnutím jet pořád dál cestou, kterou ještě neznám. Na jihozápad.