Směr jihozápad 9: Kudy k moři a ten strašnej příběh s cibulí

Jezero Lago di Como má na mapě tvar písmene ypsilon postaveného na hlavičku. Nacházel jsem se právě v jeho jihozápadním výběžku před městem Como a zvažoval kudy dál. Kam, to bylo jasné od začátku: někam k moři. Ale teď kudy?
Chtěl jsem se totiž zdaleka vyhnout okolí Milána. Nerad jezdím velkými městy, jejich předměstími a aglomeracemi, a podle leteckých fotek, nad kterýma jsem letos přežil zimu, mne teď čekalo probojovat se hustě osídlenou a zastavěnou krajinou nejlépe někam k městu Novara. Moje momentální rozhodování bylo o to pikantnější, že jsem sice znal směr do Novary (samozřejmě na jihozápad), ale právě jsem dojel na úplný okraj své papírové silniční mapy Švýcarska, která tady definitivně končila. Navazující mapu jsem neměl (až potom Ligurii a pobřeží), a kompas taky ne. Stejně jako v případě pláštěnky - skvělá domácí příprava.

Nejistě jsem vyrazil podle citu a podle slunce, že tu oblast ‚‚bezmapí‘‘ nějak překonám, ale brzy se ukázalo, že takhle to asi nepůjde. Jezero zmizelo, městská zástavba se střídala s předměstskou a za chvíli už jsem vůbec nevěděl, kam vlastně jedu. Novara byla vzdálena den mé cesty a v téhle městské struktuře bylo značeno jen množství místních cílů, které mi nic neříkaly. Zachránil mne obrovský nákupní komplex, který vyplňoval poslední volné místo mezi dvěma městy. V pekárně jsem se neudržel a dal pro dnešek na frak nízkonákladovému stylu cestování, a v knihách mezi odstínama šedi a norskýma vraždama měli mapy - i tu co jsem potřeboval (Lombardii). A když jsem potom venku na lavičce drobil na rozloženou novou mapu listové těsto z těch dobrot, zafungoval můj vozík weber se značkou CZ (vzbuzuje úsměv a přitahuje hodné lidi). Pán mi nad mapou poradil cestu tím bludištěm až k Novaře mimo nejsilnější provoz. Sice jsem jména měst vzápětí zapomněl, ale utkvěla mi cesta prstem po mapě a to stačilo. Projel jsem to souvislé předměstí někudy po trase Cadorago - Lomazzo - Saronno - Turbigo a trochu jsem i pobloudil. Překročil jsem řeku Ticino, jejíž údolí tvoří zelenou oázu v tom zastavěném území, ale bylo tu tolik kempů, chat, parkovišť a rozruchu, že jsem se nezastavil ani na vykoupání a pokračoval ještě dál. Teprve za řekou začala normální krajina s jednotlivými městečky a venkovskou pustinou mezi nimi. Tady už jsem té zemi zase rozuměl.

Přespal jsem před Novarou u města Galliate, dost daleko od silnice, mezi vzrostlou kukuřicí a zavlažovacím kanálem. Ten kanál byl super. Tekla v něm bystře průzračná a příjemně vlažná voda, tak jsem se večer pod hvězdama skvěle vykoupal. Uvařil jsem na večeři těstoviny v bujónu a když ta šlichta zhoustla, rozmíchal do ní jedny sardinky i s olejem - slané a výborné. Láďa Hruška by byl na mne určitě hrdý. Na noc potom přiletěli komáři, ale natřel jsem si tváře a ruce repelentem, zazipoval se ve stanu a měl jsem klid.

Ráno se mi moc nelíbilo počasí. Podezřele teplo, hodně vlhko a na západě visela souvislá hradba divných žlutých mraků. Dorazil jsem k Novaře, objel ji po čtyřpruhu po obchvatu v dost šíleným provozu, a dal se vysloužilou bývalou hlavní silnicí přímo na jih směr Mortara - Sale - Pozzolo - Serravale. Prostě přes celou tu italskou rovinu s řekou Pád uprostřed. Krásná stará silnice jako podle pravítka s unaveným řídkým provozem, místy je tam i samostatný cyklopruh. Cestu mi zpestřoval stálý protivítr. Neměl jsem chuť se s ním rvát, tak jsem se nesnažil o rychlost, ale jel spíš pomalu a vytrvale.

A kdesi uvnitř té nekonečné roviny, na takové rozlehlé přehledné křižovatce nevýznamných cest, jsem spatřil zelináře. Měl nabídku svých barevných výpěstků vyloženou pod slunečníky v rohu křižovatky, kde se dalo v prachu při kraji zastavit. Jen jsem projel kolem, nic jsem nepotřeboval a nechtěl jsem si zrovna povídat. Až po chvíli jsem najednou dostal chuť na cibuli. Ale jakou! Týden na cestě jen o těstovinách v bujónu a pečivu se projevil takovou chutí na čerstvou syrovou cibuli, že jsem zastavil a koukal toužebně zpátky. Ale už jsem byl příliš daleko a nechtěl jsem se otáčet a vracet. No tak jsem jel dál.

Na cibuli jsem ale nepřestával myslet. Jak šustí, jak je hladká, voní a štípe do očí, když ji oloupeš. Jak je šťavnatá když se do ní zakousneš. To svěží mléko je napřed tak slaďoučké a potom tě brutálně rafne za jazyk a zkroutí ti na něm uzel až bolestně zalapáš po dechu. Ó ty krutá muko vášnivé vitamínové rozkoše! Ó čerstvosti obyčejné cibule! A já blbec jen projel kolem.

Potřebuju cibuli. Koupím ji hned jak na ni někde narazím. A budu dělat silná přání, abych ji potkal. Když máš fakt silná přání, velkou touhu, celý vesmír se spojí, aby ti je splnil. Stálo to v moudré knize, co četla víla. A já chci cibuli. Tak na tom zamakám. Začal jsem v sobě dmýchat touhu po cibuli. V nejhorším někde zazvoním, nakreslím cibuli na papírek a sepnu ruce. Někdo takhle žádá o vodu, já si řeknu o cibuli.

Předjel mne zelený džondýr s vlekem. Řídil nějakej magor. Už za mnou na to dupnul, něco na mne z kabiny divoce gestikuloval a pak mi ujel. Ten vzdalující se vlek byl vrchovatě naložený, ba úplně přetížený... cibulí. Volně sypanou čerstvě sklizenou cibulí. Ale jel moc rychle. Být nalehko na silničce, možná bych měl šanci ho stíhat. Ale takhle... UÁÁÁ !!!

Propracovával jsem se dál tím protivětrem a představoval si, jak moje touha po cibuli začíná měnit běh planet a přírodní zákony. Stačilo jen asi půl hodiny touhy, a spatřil jsem svoji cibuli ležet uprostřed silnice na bílé čáře. Asi spadla z toho valníku a čeká tu teď na mne. Měl jsem to i s fanfárou, kdesi vzadu za mnou ječely sirény a blížili se policajti. Zastavil jsem a čekal na krajnici, až přejedou, abych si ji vyzvedl. Mihli se kolem, rozmlaskli mi cibuli na kaši a byli pryč. UÁÁÁ !!!

Asi jeli k nehodě, v příštím městečku jsem dojel stojící frontu aut a poliši blikali kdesi vpředu. Tam se mi nechtělo, abych nebyl za čumila, stál jsem a čekal s ostatními. Ale šofér kamionu, co zastavil za mnou a viděl z výšky daleko dopředu, se vyklonil z okénka a ukazoval mi, ať jedu. Tak jsem prázdným protisměrem pomalu předjížděl stojící kolonu.

Nebyla to nehoda. Nebo vlastně byla. Ten pitomec s džondýrem asi přejel moc rychle zpomalovací práh u přechodu, vyhákla se mu sajtna a vyklopil všecku cibuli kolem na ulici. Komplet to zasypal, nedalo se projet, jenom projít pěšky. Lítal kolem, zuřivě někomu mobiloval a mával rukama. Bylo mi blbé si přede všemi cibuli vzít, protože si nebral nikdo, ale když jsem se protahoval podél té haldy, jedna se skutálela s vršku a zastavila se mi u nohou. Taková hezká, akorát. Tak jsem ji zastrčil do zadní kapsy dresu a jel dál.

Osude, vesmíre, nebo kdo ty vlastně jsi, moc děkuju za tu cibuli, ale tolik jí fakt nemuselo bejt. Nepotřeboval jsem celou vlečku. Víš, úplně stačila ta jedna.

No, funguje to. Budu muset na ta vnitřní přání dávat bacha.