Výlety na rotopedu 8 (silničáři kontra bajkeři a něco navíc)

Někdy mne přepadal až trochu strach, abych si to svý současný klidný štěstí něčím nepokazil. Jenom tak, nenapadalo mne nic, čím by se to mohlo stát. Znáte to, ten závan chladu odněkud od ledvin... Měl jsem být šťastnej. Všechno nám vycházelo, moc o mne stála, byla krásná i rozumná, měli jsme se dobře, problémy byly nepodstatné... Jestli já vůbec dokážu bejt prostě šťastnej. Jestli když přijde naprostý štěstí a otevře svý dveře a řekne „tak Láďo pojď teď jsi na řadě právě a jenom ty", jestli si to schválně něčím nepokazím, aspoň skepsí, pochybností. Z obavy, že to tak nebude, že vzápětí přijde změna, zklamání, zrada. Místo štěstí dostanu po čumáku. A že to hnusně zabolí. Taková předčasná sebeobrana. Strach být jednoduše s důvěrou a volně šťastnej, oddat se tomu. Znáte to taky? Máte to taky tak?

On s tím souvisí ještě jeden jev, který se mi v životě čas od času projeví. Jako záchvat něčeho, nad čím nemám zcela vládu, jako nějaká tajná nemoc. Už to poznám z dálky, takovej dusot v hrudním košíku, spíš níže pod srdcem. Nazval jsem to pro sebe syndrom splašených koní.
Viděli jste někdy splašený koně? Já ne, jenom ve vesternu, ale stačilo a shoduje se to. Prostě najednou to něco vyvolá a kočí letí do škarpy, převrženej vůz v oblacích prachu, zpřerážený šraňky a splašený čtyřspřeží letí a vleče to a rozmlátí všecko co je v cestě, nepříčetný, schopný zabíjet.
Jak jsem navenek kliďas a pohodář, tak ten signál splašit se, vše zpřerážet a utéct občas přijde a ne vždy to pak dobře zvládám. I s Annií jsem to občas míval, ale uměla to se mnou a zůstala v tom při mně a ne proti mně. Splašenýmu stádu se nesmíš postavit čelem, nezná pud sebezáchovy, ale letět s ním, dokud se nezastaví. Dovedla být jako chladivej obklad na čelo a to mne nakonec vždycky zklidnilo.

Tohle byl jen závdavek na příště, daný trochu předem. Dneska budeme řešit něco jiného.

Zajímavě se vyvíjely moje vztahy s Bajkerem. Místo hledání přátelství se spíše rozjela taková tichá poziční válka o Annii, jasná jen nám dvěma a skrytá ostatním. Skamarádit se musí chtít oba, na tohle jeden sám nestačí. Zdálo se mi že Bajker moc nechtěl, neměl důvod. A já sám...uměl jsem to?
Napřed jsem přišel o své už oblíbené místo u jídelního stolu naproti Annii, patřilo Bajkerovi a s jeho návratem jsem mu ho musel po dvou týdnech přepustit. Je fakt, že Annie mi férově řekla hned ten úplně první večer, když jsem se tam usadil, že tohle místo je jeho oblíbené a že až se vrátí, budu mu ho muset zase přenechat, protože je na něm závislej. Byl jsem varován, ale sedět přímo naproti Annii a moci se na ni dívat bylo fajn a přemístění mi radost neudělalo. Přesídlil jsem u stolu na místo vedle Annie, ale už jsem na ni tak pěkně neviděl. Nakonec se Annie se mnou prohodila (aby byla blíže k lince a nemusela mne pořád obíhat), ocitl jsem se tak naproti Bajkerovi a přišli jsme oba o všechno. Annie byla spravedlivá. Bajker mhouřil oči a koukal mi u jídla nad levé ucho. Byla to pohoda.
Neměl jsem pocit, na rozdíl od Annie a jejího táty, že jsem Bajkerovi padl do oka. Byl tu základní chlapskej problém a ne na mé straně, se kterým jsem nedokázal nic udělat, ani kdybych chtěl. Jak si máte získat takovýho už ani ne kluka, když on si vás sám nevybral a navíc spíte každou noc v ložnici s jeho krásnou a jím bezvýhradně milovanou maminkou. Která tam za vámi večer sama a ráda spěchá. Bajker zkoušel zapřádat dojemné večerní hovory s Annií na různá svá témata (sport, holky, taky sex). Povídali si otevřenými dveřmi z jedné místnosti do druhé. V deset ho Annie nekompromisně sekla a konec, zavřít dveře a spát. A šla ke mně. V tomto byla naprosto neoblomná, mně toho kluka bývalo skoro líto. Zkoušel jsem o tom s Annií mluvit, ale i když ho milovala bezvýhradně ať dělal cokoli, tomu jako by vůbec nerozuměla. Nechápal jsem to. Ale co jsem měl dělat?

Annie třeba chtěla, abych hrával na klavír. Měla to ráda. Bylo to dobré i pro rozcvičování mojí ruky a zpočátku jsem musel dost cvičit, navíc jsem ani předtím už dlouho nehrál (v holobytě vůbec). Hrával jsem nejraději starý písničky z filmů, Modravé dálky, Píseň severu, nebo Růžovou krinolínu, Alžbětínskou serenádu, Schumannovo Snění a podobně, romantika, lehkej sentiment. Pro Annii jsem někdy i tiše ty texty zpíval, měla to ráda. Bajker to nesnášel, bylo mu to šit. Pokaždé za sebou práskl dveřma svého pokoje div je nevyrazil a pustil si tam wanastovky na plný koule. Dostal od Annie vždycky okamžitě vynadáno, musel to ztlumit, ale příště to proběhlo stejně. Potřetí jsem to viděl už spíš na facku, ale nějak se mi nezdálo, že je to v mojí pravomoci a nechtěl jsem to hrotit. Tak jsem hrával jenom když Bajker nebyl doma, sám pro sebe nebo pro Annii.

Jednou Annie vymyslela, že bychom se mohli projet na kole my dva s bajkerem spolu, že si na to mám půjčit její horské kolo ze sklepa. Jako by se taky snažila nás nějak sblížit. Bajker ohrnul nos, ale když viděl, že ani mně se moc nechce (po patálii s rukou jsem vypadl z kondice a na silničce teprve znova začínal), změnil názor. Tak jsme jeli. Neměl jsem to dělat. Neuměl jsem jezdit v terénu a neměl fyzičku. Dokonale mne ztrapnil a vůbec ne přátelsky. Vždycky mi ujel a na nějakém vrcholku čekal, hleděl zlehka otráveně dopředu do dálky a měl našlápnuto. Když mne uslyšel, že přijíždím splavenej na jeho úroveň, aniž se otočil beze slova vyrazil kupředu a zase se to opakovalo, to byla celá projížďka. Beze slova. Rád jsem mu to dopřál a nakonec mu u baráku řekl že je dobrej. Nevzal to. Řekl že to není tím, že by byl dobrej, on ví že je jenom průměrnej, ale já že jsem šit. Jediná věta za celou projížďku. No, měl pravdu. Ale přátelský to moc nebylo.
Annie byla spokojená, že už jsme s Bajkerem jezdili na kole, telefonovala to hned nadšeně svýmu tátovi, prostě jako by už to bylo na dobrý cestě, měli radost. Naivové. Nerozuměli ničemu, věděl jsem o tom svý.

Musím Annii přiznat, že v takových těch domácích šarvátkách s Bajkerem stávala spíš při mně. Až jsem se divil. Jako třeba že jsem nemusel vynášet odpadky a v sobotu vysávat, což byla Bajkerova představa (měl jsem jako převzít jeho povinnosti v bytě). Byl jsem zvláštně chráněnej, vlastně jsem z domácích prací nemusel pravidelně dělat nic. Jenom tlačit košík na nákupech s Annií, a radit když vybírala jogurty. 

Tak začal Bajker citově vydírat.
V jeho hovorech s Annií se objevilo nové téma, kolena a chrupavky, postupně se na to stával odborníkem. Ukázalo se najednou, že musí podstoupit ortopedické vyšetření, to jsme plánovali týden, pak se čekalo na výsledky. Výsledky byly dobrý, ale vybral si možnost operace v nemocnici. Padl jsem málem naznak, mladej zdravej kluk, jezdící bajker, bez problémů.

Začal operaci plánovat, Annie ho tam měla přihlásit. Udělala to. Zásadní bylo jestli ji má absolvovat v celkové nebo lokální anestézii. Pokud v lokální, jestli mu mají promítat průběh operace on line na monitor nebo pouštět film a jakej, nebo hudbu do sluchátek a kterou. Všechno s Annií donekonečna probíral. Nakonec na tu operaci šel. Objednal si wanastovky do sluchátek a přímej přenos na monitor. Týden tam ležel, ale Annie ho naprosto nehodlala navštěvovat denně, že zavolat telefonem stačí. Musel jsem ji k tomu přemlouvat. Bylo mi to divné, pamatoval jsem si jak lítala po nemocnici denně kvůli mně. Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že ta opičárna je všechna jenom kvůli ní, aby o Bajkera měla obavy a více zájmu, že kluk žárlí a cítí se odstrčenej, ale smála se tomu a rozmlouvala mi to jako blbost. Necítil jsem se v tom dobře, raději bych vynášel ty odpadky a v sobotu vysával.
Nakonec se vrátil jsko hrdina se sádrou a pořád s Annií řešil co si na ni napíše a namaluje. Annie byla zastáncem bílého řešení, Bajker navrhoval kraviny. Po sádře ještě chodil měsíc s ortézou. Místo úplně zdravého kolene měl pak zase úplně zdravé koleno a mohl jezdit na kole jako předtím. Anniin citový odstup vůči celé té jeho podrobně naplánované patálii jsem nevnímal jako žádné svoje vítězství nad ním, ale Bajker asi ano. U Annie mne to trochu zaráželo, u něho ne.

Ten dům, kde jsme bydleli, byl velmi slušnej. Včetně výtahu, ani v něm nebylo moc nápisů a rytin. Nebyl problém si je zapamatovat. Takže jsem si všimnul, když se na alu destičce s tlačítky jednou začal rodit nový malý kosočtverec, orientovaný na výšku. Pak v něm přibyla svislá čárka. Potom se před ním objevilo rovnítko. Sledoval jsem vývoj tohoto anonymního sdělení při cestách výtahem se zájmem, zrálo to jako víno. Nedošlo mi, že se mne to týká, dokud se před rovnítkem neobjevilo písmeno velké V a ještě zbývalo vynechané místo. Jednou jsme jeli výtahem sami s Bajkerem a zdál se mi při volbě tlačítka našeho podlaží velmi spokojen. Co s tím? Něco mne napadlo.
Když jsem jel příště sám, zabloknul jsem výtah v mezipatře a ušetřil mu práci, vyryl jsem tam nožíkem celé své jméno, takže nápis zněl VLÁĎA = kosočtverec (se svislou čárkou). Mířilo to neomylně přímo k tlačítku našeho patra. A žádnej jinej Vláďa v tomto vchodě nebydlel.
Když to příště uviděla Annie, měla záchvat smíchu. Já s ní. Ale doma bajkera strašně seřvala jako ještě nikdy, chudák napůl nevěděl za co, cítil se v bezpečí, neměl to ještě dokončený celý. Přivolala výtah a byl s dílem konfrontován, dostal od ní lískanec. Jeho zděšení bylo opravdové, nechápal kdo to tam dopsal. Poznal jsem to podle toho, že se mi omylem díval do očí místo za ucho jako jindy. Dostal za úkol to okamžitě zbrousit, odstranit. Ale věc se táhla, zřejmě to nebylo vůbec jednoduché. Nakonec na to nedošlo nikdy. S Annií jsme se tomu každou cestu výtahem smávali, když jsme jeli sami. Šeptala mi v náručí a ukazovala na to prstem, že to jméno jsem já, ten obrazec že je ona a to rovnítko mezi námi je... A kdy už prý bude deset večer...
Tak mne napadá, že tohle byla asi jediná věc, kterou jsme my dva s Bajkerem dotáhli do úspěšného konce a ve vzájemném porozumění.

Je to tak, Bajkere. Zkoušel jsem k tobě najít cestu, ale nedařilo se mi to. Promiň, měl jsem na to jít snad jinak, ale dělal jsem, co tehdy bylo v mých silách. Přál jsem si stát se ti časem něčím trochu víc než jen tím „chlapem co spí s mojí krásnou maminkou". Chtěl jsem ti být kamarádem. Moc to nevyšlo, no.
Dneska z odstupu let už bych znal cestu, jak na to. Měl jsem prodat silničku, pořídit horáka a začít jezdit, trénovat. Kvůli tobě, ale sám, ne s tebou. Dřít, vyjezdit se, vyrůst. Možná když bych tě pak jednou zostudil v Jizerkách jako ty mne tehdy poprvé, vzal bys mne jinak, líp. Viď? Ale to mi tenkrát nedošlo a teď mne to mrzí. Byl jsi jinak fajn kluk, tak sorry.

Jednou večer v deset, když Annie sekla jejich obvyklý řeči, pozavírala dveře a přišla za mnou, stál jsem v ložnici u okna a koukal do tmy. Přitulila se ke mně.
„Ty jsi smutnej?"
„Ale ne."
„Ale jo, jsi. Co ti je?"
„Chceš to slyšet? Trápí mne vztah s Bajkerem."
„Hele Bajkera neřeš. Je to můj dobrej kluk a mám ho moc ráda. Ale za rok odmaturuje, odejde na vysokou a bude si žít svůj život. Na mne si občas vzpomene, někdy sem zajede. Ty jsi ten, kdo tu je se mnou napořád. Chápeš to, Vláďo?"
Chápal jsem, ale znělo mi to příliš drsně.
„Jak můžeš být tak..." myslel jsem tvrdá, ale to nebylo to správné slovo. Odečetla mi to z tváře a zavrtěla hlavou.
„Ne. Jenom pravdivá."

To následující něžné a romantické duše pochopí, drsňáci přeskočí nebo mi to prostě prominou. Pro mne to je důležité. :-)

Jednou jsme s Annií a Bajkerem byli na koncertě v Jablonci (i s tátou) a potom tam už sami někde poseděli a bylo to fajn, docela jsme se připili. Nechali jsme tam auto, vrátili se domů taxíkem a potom se doma hodně a krásně milovali. Bajker zůstal na noc u dědy v Jablonci, nemuseli jsme brát ohled na nic. Nakonec se ke mně stulila do klubíčka a šeptala:
„Víš já už ti chci nějakou dobu něco říct."
„???"
„Něco bych si přála. A moc."
„A je to v mých silách?"
„Jo, to teda je."
„A co to může být?"
„To musíš poznat ty sám."
„Mám hádat?"
„Hádat ne, rovnou uhodnout."
„... tak mi napověz..."
„...aby ses mne na něco zeptal."
„Zeptal?"
„Jo."
„A na co?"
„To musíš sám..."
„...my budeme mít miminko?" plácnul jsem z legrace, protože jsem věděl, že s precizní Annií taková náhoda prostě nehrozí. O tom by mluvila předem.
Vyprskli jsme smíchy oba, ale její smích se najednou tak zvláštně proměnil, zvážněl v úsměv, vzala moji hlavu do rukou a dívala se mi do očí.
„To ne. Ale ty bys chtěl?... Můj blázínku."
„Já už vím na co myslíš. Přála by sis to?"
„A co?"
„... změnit příjm..." nestačil jsem to doříct, zavřela mi rty polibkem a líbali jsme se a milovali se. To byl asi nejkrásnější okamžik s Annií. Náš nejšťastnější vrchol. Věděl jsem, že bych si ji klidně hned vzal a měl s ní dítě. S touto ženou bez zaváhání.

Tak si to ještě v klidu užijte. Protože příště už to zhoustne.
A půjdeme daun.