Směr jihozápad 8: Sofiino kapúčo

Noc nad jezerem Lago di Como proběhla klidně a spokojeně. V prvním ranním sluníčku jsem se v pohodě a v suchu pobalil, po mnoha dnech poprvé nebyla na stanu žádná rosa z nočního chladu. Nikým nezpozorován jsem se zase náhle vynořil do veřejného prostoru ulice, spilenecky mrknul do očiček obou kamer a vyrazil na cestu.
Daleko jsem ale nedojel. V takové uličce ...

Hm, no a takhle je to vždycky. Mám fakt dobrou vůli, že ve vyprávění kus popojedem. Abychom někam dojeli a dovyprávěli to. Sednu k noťasu, pročtu deník z cesty, projdu fotky, mapu a začnu psát. A potom se mi něco vybaví, co jsem už mezitím dávno pustil z hlavy. Obyčejná drobnost, blbost, nálada. Kamínek u cesty, zastavení, pocit. Vzpomínka. O čem jsme třeba potom mluvili s Honzou (setem) nebo střípek náhodně zachyceného pohledu nějaké ženy (to je často, na to jsem chytlavej). Začnu to lovit, vzpomínat, vyprávět. Znovu prožívat. A kilometry neutíkaj. Tempo je v háji.
Omlouvám se. Až vás to přestane bavit, řekněte. Dojedem to v jediným blogu až domů. Ale tentokrát jsem se zase zasek. Tady. Na Sofii Loren:

Totiž v takové uličce - úžině v centru středověkého městečka, kde si auta dávala vzájemně přednost, jsem musel přizastavit za autobusem. Potom motor zařval, bus poodjel, ale mne místo dieselového oblaku zplodin zavalila silná vůně kávy ze dveří kavárny otevřených přímo do ulice. K dobrému kafíčku mne nikdo nemusí přemlouvat dvakrát. Uvědomil jsem si, že jsem nesnídal. Tak jsem vytáhl kolo i s vozíkem na chodník, opřel je o kandelábr a vkročil za tou omamnou vůní.

Uvnitř to vypadalo jako v šantánu. Mramorová podlaha, rudým plyšem potažená sedadla, těžké zámecké lustry a zrcadla plná starých reklam všude po stěnách. A plakáty a fotky Sofie Loren.
Ale spokojeně tam snídal párek zdravých šprechtících důchodců, nějaký gelový kravaťák s otevřeným noťasem, hezká zaláskovaná dvojice... Majitelka, taky taková bývalá Sofie, ale už dost použitá krasavice, právě s nadšeným kejháním vítala na kafíčko starou sousedku v zelené zástěře. Za pultem plným neumytých hrnečků od presíček přiměla k výbuchu strašlivý parostroj a zatímco nesla sousedce kafíčko, s trochou zašlé elegance píchla dlouhým prstem do vzduchu mým směrem a zakrákorala:

‚‚Kapúúčoekroasánt!! Dúe?? Tre??‘‘

Udělal jsem z prstů véčko, jakože jí fandím a dva stačí, a sledoval druhý výbuch parostroje, tentokrát k mé oslavě. Mezitím nepřetržitě halasně konverzovaly s tou zelenou zástěrou a znělo to jako námluvy dvou pozounů na opeře. Ty musely od včerejška zažít věcí !! Mám raději tichá, klidná rána. Na mne netřeba poránu hned křičet.

‚‚Grácie, bella donna,‘‘ říkám obdivně a s dlaní na svém srdci, schválně úplně ale úplně tiše, když přede mne pokládá vonící šálek. Jsem přece básník, minesengr, romantik, právě trochu šaškuju a jen tak chci pro sebe vyloudit její úsměv. Jedu sám kolik dní a už se mi stýská po úsměvu ženy. Nebo jejím smíchu. Někdy jim to tak tady říkám. Krásky to přijmou, ty ostatní se smějí. Čím méně krásy a půvabu, tím halasnější ohňostroj smíchu obvykle následuje.
Ale dnes... něco je jinak. Sofie si mne úplně vážně prohlédne, polkne, jemně pokyne hlavou jako královna a v černých očích jí to tak zvláštně vlhce zajiskří. Náhle je něco jinak po celé kavárně.

Po ulepeném stolečku plném drobtů si potom mezi talířky rozkládám ještě mapu a deník a snídám a šustím a zapisuju včerejší etapu, kterou už znáte. Nemůžu se dopočítat kilometrů a tachometr jsem nechal venku na kole. Až po chvíli ke mně dolehne to ticho. Zelená zástěra sedí mlčky sama. Všichni po mně koukají, ale když zvednu hlavu, dělají honem jakože nic. Kam zmizela Sofie ?
Potom narychlo přiběhne zezadu taková holčina a pokračuje místo ní. Kasíruje, přichází kdosi nový, šum se zase pomalu navrací.

Po snídani platím také u pultu a zatímco se holčina skloní a sčítá můj lísteček, nahlédnu do chodbičky za ni.
Tam vzadu v protisvětle stojí bella donna, natáčí tvář v zrcadle, olizuje si rty a pomalu si pročesává vlasy hřebenem. Scéna trochu jako z obrazu od Vermeera van Delfta.

Jedu dál kolem jezera směrem k městu Como a dumám. Něco jsem vyved? A proč tudy sakra jedu teď a ne před takovými patnácti lety... To by možná bylo skvělé nejen to kapúčo. Anebo možná dobře, že tak.

Kdoví... ?