Směr jihozápad 7: Nakloněná krajina

Pokračuju z Martiny dál na jihozápad tím odlehlým cípem Švýcarska, který tvoří úzká klikatící se planina s jedinou silnicí, Innem kdesi hluboko v zářezu a horama všude kolem. Totiž ... trochu divná planina. Nějak mi to pořád jakoby nejede a musím řadit lehčí převod, než by se mi zdálo normální. Co to? Koukám po pneumatikách, jestli nepotřebují přifoukat, ale jsou v pořádku. Vozík taky. A přesto takový pocit z jízdy jako bych připřáhl fůru sena. Přestaneš šlapat a hned stojíš, žádná setrvačnost. Zase to chvíli nutím dál a zastavuju. Zkouším otočit ve vzduchu kolama, jestli mi přibrzďují kotouče. Taky ne. Ani protivítr nefouká, ani takové to vanutí. Přece tu v horách není větší zemská přitažlivost nebo hustší vzduch ? Tak pak už zbývá jen jedna možnost, totiž že jedu pořád do kopce a nevnímám to. Po nakloněné rovině. I když ta planina vypadá úplně rovně... Začínám si víc všímat různých čůrků vody okolo silnice a opravdu, jedu do kopce a pořád nenápadně, ale vytrvale stoupám. Tak jsme doma. Proto mi to nejede.

Povídali jsme si právě o tomhle po návratu s Honzou (setem) a měl úplně stejný zážitek odjinud, prostě mírně nakloněná celá krajina, že to okem vůbec nepoznáte. Tak jsem v tom nebyl sám. Honzu by z toho dokonce ‚‚šmejklo‘‘ :-) .

Mezi městečky Susch a Zernez jsem přejížděl do jiného údolí a tady na mne zase číhaly mraky až na zem. Nahoře bílé, dole šedivé, pomalu se to míchalo a městnalo a byla to fakt strašná podívaná, jako protržená přehrada páry ze spojených světových sprch a prádelen. Málem jsem to zase otočil a ujel, ale byly teprve dvě hodiny odpoledne, na místě kde jsem stál pořád ještě svítilo sluníčko a měl jsem nedávnou zkušenost, že to nemusí přijít vůbec. Taky lidi, aspoň co jsem viděl ve vsi, nespěchali, nezavírali narychlo okna a nikdo nevyšiloval. Tak jsem jel pomalu dál, vyzbrojen zářivou pláštěnkou. A rozehnal jsem to. Chvíli sice mžilo a pršelo, ale žádná průtrž už nebyla. Měl jsem ale pocit, že na tohle horský počasí si asi nikdy nezvyknu.

Potom dál se dokonce i nakloněná rovina trochu srovnala. Už jsem se blížil skoro jako k Mořici, když začal padat večer a zase trochu stresu s vyhlížením místa na nocleh. Údolí bylo příliš přehledné, holé a plné oplocených pozemků, potom jsem zase míjel dlouhé golfové hřiště, až za osadou Punt Chamues jsem objevil krásné místo na grilování v přírodě i s boudou plnou připraveného dřeva (tam jsem schoval kolo a vozík). Postavil jsem stan a uvařil těstoviny v bujónu s malou konzervou sterilovaného hrášku. Potom jsem zjistil, že jeden z betonových grilů je ještě vlažný, tak jsem si k němu přisedl tak aby mne hřál do zad, baštil a koukal na zapadajícím sluncem ozářené hory přede mnou. Začínala být ukrutná zima a v některých domech zatopili (15.srpna). V noci jsem potom na sebe postupně navlékl úplně všechny oblečky, které jsem měl k dispozici, a stejně jsem špatně spal, klepal kosu a nemohl spacák zadýchat. Litoval jsem, že nemohu ten vlažný betonový blok vzít k sobě do stanu a přitulit se k němu.

Ráno na úbočích hor kolem svítil čerstvý sníh. Ani jsem nesnídal, jaká mi byla zima. Šel jsem do čepice a rukavic. Dal jsem kafíčko až dál po cestě u benzínky. Běžel tam v televizi přímý přenos z ženského maratonu v Curychu. Nad kroasantem a kafíčkem jsem vyhlížel svoji hophophop gazelu z minula, ale kecal bych. Anebo jsem ji nepoznal :-).

Projel jsem krásným Mořicem kolem horského jezera a mířil k Maloje. Na mapě jsem viděl chuchvalec serpentin a představoval jsem si, že na Malojapass budu stoupat do horského sedla až k oblakům někam mezi sněhy a potom sjíždět do Itálie. V tom vyhlížení horského hřebene se krajina přede mnou najednou zalomila jako bych přejel okraj stolu, já přepadl a už svištěl hustýma housenkovitýma serpentinama kamsi do hlubin. V první moment mne ještě popadl vztek, že budu ty marnotratně ztracené výškové metry muset vzápětí zase nastoupat, než mi došlo, že jsem Malojapass právě projel a teď už se propadám do Itálie. Zajímavé sedlo, z mého směru opravdu všechno nastoupáte po té nenápadně nakloněné krajině. Zato zezdola z italské strany to musí být pro cyklistu nááádherná výzva.

A ten sešup dolů stojí za to. Shora jsou serpentiny utažené a je třeba dost opatrně brzdit, pokud se nechcete vyválet někde na písečku, níže už to můžete pustit a za hukotu větru v uších a se slzama běžícíma vodorovně po tvářích vnímat, jak se postupně otepluje. Byly tam někde i tunely, ale daly se dobře objet po staré silnici. Když jsem jako vítr vletěl šedesátkou do italské Chiavenny, bylo mi už takové vedro, že jsem musel zastavit a svléknout se do krátkého. Jako bych se z října vrátil do vrcholu léta. No konečně !

Objel jsem po levém břehu malé Lago di Mezzola a potom se pustil po pravém břehu Lago di Como. Nádherné jezero v horských svazích, středověká městečka s malými přístavy jachet na březích, tunely které se daly projet i objet, a konečně Itálie, léto, slunce, prázdniny !!! Sbohem zimo, dešti a sněhu po skalách.

A zase slunce položilo stíny po hladině a padal podvečer... už jsem s tím hledáním noclehu trochu jednotvárnej, viďte, ale ono právě tohle spaní nadivoko je docela napínavou součástí cyklocestování. Obyčejně když mi nejde místečko naproti samo, dost dlouho jedu dále, a potom začnu zajíždět bočníma cestama do krajiny a hledat. Ale tady vůbec není kam? Vlevo skály do jezera, vpravo skály do hor, a městečka dost hustě zastavěná... Opřel jsem kolo o zábradlí na parkovišti v centru městečka Ossuccio, přímo pod kamennou kampanilou kostelíka svaté Magdalény. Chvíli jsem se nemohl rozhodnout, jestli tahle kamenná cukřenka je přímo antika nebo trochu opršená renesance (spíše toto), každopádně pod kostelíkem se nabízela travnatá teráska s živýma plotama, přístupná po kamenných schodech. Tak jsem koukal na jezero, vnímal náladu v okolí a čekal, až se trochu sešeří, abych viděl kam až dosáhne veřejné osvětlení. Abych si neustlal přímo pod lampou. Ale ouvej. Na terásku se dalo vyjít i ze zahradní restaurace na břehu, a ta s večerem spíše ožívala, hlavně dětmi. Taky jsem objevil kameru, takové to očičko co vidí 180 stupňů okolo. Tak tady je to passé.

Nechal jsem kolo u zábradlí a vydal se na obhlídku širšího okolí. Druhý plácek jsem objevil za sebou, nad zídkou v prudkém svahu v klínu dvou ulic, ale bylo tam rovné místečko pod olivou a za keřem mimo dosah světla lampy. Akorát pro můj stan. Sice bych se tam s kolem a vozíkem blbě drápal a ráno za světla byl vidět odevšad jako na dlani, ale potmě bych tam byl dobře uklizenej a neviditelnej. Ještě jsem se pomalým krokem zašel podívat jak vypadá tohle místečko z ulice shora, a dobře jsem udělal, protože jsem objevil druhou kameru. No potěš. A už je šero, po silnici už dál jet nemůžu.

Druhá kamera zabírala vjezd do dvoupodlažních garáží, a za rohem na čerstvě posekaném trávníku za nimi, mimo dosah světel i očiček kamer, mimo záběr reflektorů jedoucích aut, bylo místečko pro mne. Jenom ještě vychytat správnou chvilku ke zmizení z ulice, aby mne nezachytila světla jedoucího auta ani pohled náhodného chodce, a dál už jsem v bezpečí. S královskou vyhlídkou na noční jezero zrcadlící chvějivá světla jachet i záři oken domů protějšího břehu, pod hvězdami, ve večerním klidu plném sladkého vědomí teplého léta, volna a prázdnin... Stan, těstoviny v bujónu, SMS víle a očarován koukat na jezero jenom do půlnoci, ne až do dvou. Tak krásnou dobrou noc :-)