Směr jihozápad 4: Boj s pláštěnkou

Vzbudil jsem se do mokrého a velmi chladného rána. Tráva kolem, listí nade mnou, vzduch, obloha - vše bylo totálně zrosené a nacucané studenou vodou. Jediný obdélníček sucha a tepla v té zmáčené krajině jsem měl ve stanu. Můj dvacet let starej Jurek Beskyd (s předloni vyměněnou podlážkou) slouží pořád skvěle. Všechno jsem pobalil uvnitř v suchu, oblékl se do dlouhého a stan sroloval nahoru na brašnu. Poděkoval jsem místečku za klid a bezpečí, pozdravil přes louku ten prázdný dům beze stop života a zbyl tam po mně jen kousek slehlé trávy za potokem. Třeba si ho večer zase někdo najde k přespání.

I silnice byla mokrá, ale nepršelo. Pokračoval jsem proti proudu potoka s tou divnou nejistotou v zádech, zda nejedu někam opačně. Dvě tři projížděné vesničky nebyly v mojí papírové mapě k nalezení, ale potom jsem míjel Sachrang. A to bylo správně! Tak jsem zabočil do vsi a dal si v obchodě na snídani pár pekařských dobrot a uvařili mi i velký černý čaj. Baštil jsem u stolečku, všichni místní co přicházeli nakupovat mne zdvořile zdravili a já stejně zdvořile odpovídal a měl radost, že poprvé jedu opravdu hned od rána (zatím jsem každý den fůru času prošustroval nesmyslama: první den ve vlaku ((no dobře, tak to se nepočítá)), další s ventilkem a včera v Garchingu se začínajícím deštěm).

Cestou dál se mi otevřela krásná vyhlídka do Innského údolí přesně tím správným směrem - na jihozápad! (viz fotka). Než jsem sjel dolů, objevil se zprava takovej velkej nesympatickej mrak až na zem. Možná máte jiné zkušenosti, ale já když uvidím mrak, z libovolné strany, můžu to stočit kamkoli, jde po mně a leje.

Když jsme jeli s christiánií Dánskem (s vílou a dítětem 2011, viz blog), schytali jsme hodně deštivých dní. Už jsme byli všichni na déšť naštvaní. Jednou když jsem nadával, víla trochu zlomyslně řekla: ‚‚Možná pořád prší proto, že tě ten déšť má rád...‘‘
To mi vyrazilo dech: ‚‚Mne? Proč by mne měl mít rád?‘‘
‚‚Protože pořád prší...‘‘ Ženská logika.
‚‚Aspoň někdo tě má rád.‘‘ řeklo dítě.
‚‚Jak to aspoň někdo, vy mě nemáte rády?‘‘
‚‚Nee,‘‘ mínilo dítě. ‚‚Protože kvůli tobě furt prší !‘‘
Bylo to jako dialog z medvídka Pú, ale toho s sebou nemělo, četlo v bedně jiné knížky.

Na tohle jsem si vzpomněl, když jsem rozbaloval pláštěnku, protože mrak mne dohnal, spustilo a hustě mrholilo. Pláštěnka už měla nejen urvanou kapuci, kterou jsem si musel přivázat pod bradou zvlášť, ale byla roztržená do půli zad a stáčela se na mně šejdrem, prostě nedržela. Opravil jsem ji jediným spínacím špendlíkem, který jsem měl s sebou. Musel jsem to pořádně nabrat, aby se špendlík nevytrhl. Vypadal jsem v tom jako kašpar. Lidé z aut se nevěřícně otáčeli, co to vlaje, a děti na mne ukazovaly prstem. To už takhle dál nejde, Vláďo. Musíš někde koupit novou.

V centru městečka Ebbs jsem narazil na obchod s outdoorovým oblečením. Okolí působilo dost lázeňsky a obchod silně značkově, ale nedal jsem se odradit. Uvnitř nikdo nebyl, tak jsem chvíli studoval ceny. No strašné, high level. Raději bych měl vypadnout, přeci jen cestuju nízkonákladově. Ale bylo pozdě. Zezadu vyplula slečna. Neuvěřitelně pěkná slečna. Taková suprově vystajlovaná, ale krásná a hezky voněla. Prostě nádherná holka. Proti ní zmoklý já v té pláštěnce sepnuté sicherkou. Úžas byl vzájemný.
Přemohla ho jako první a dala jasně najevo, že pro mne tady nic nemají. Marně jsem hledal v hlavě jak se řekne pláštěnka, německy nebo anglicky, no to je zrada, tak jsem jen opakoval ‚‚Regen‘‘ (ano, venku pršelo) a poškubával tím žlutým hadrem na sobě. Ale slečna byla rezolutní. No nic, takže další zkušenost, kterou jsem si blbec mohl ušetřit.
Cestou ven okolo kasy padl můj zrak na hromádku paragonů zatíženou kancelářskou sešívačkou. Kdybych tu pláštěnu secvakal... Ukázal jsem na sešívačku vedle kasy. Slečna se zarazila a zbledla. Asi mi nerozumí. Přistoupil jsem blíže, ale najednou začala zuřivě šmátrat rukou pod stolem... Ta stylová kráva snad pustí alarm nebo co! No to mne dostalo. Shrábl jsem sešívačku, zatřímal jí ve vzduchu jako aby pochopila, že nic jiného nechci, naznačil jsem na pláštěnce, že ji potřebuju secvakat, a potom jsem si sešívačku přitiskl na prsa a zase jí ji jako vrátil. Prostě slova došla, gestikuloval jsem jako opičák.

Sedl jsem si venku v dešti na chodník, svlékl pláštěnku, porovnal ji a začal sešívat. A dumal kde mám pas, abych ho moc dlouho nehledal, protože stejně zavolá policajty.
Chvíli pozorovala mé počínání tajně zevnitř obchodu s mobilem v ruce, chvíli ze dveří už bez schovávání a bez mobilu. Policajty nezavolala. Potom najednou přišla a podala mi krabičku plnou náhradních nábojů. Něco řekla, čemu jsem nerozuměl, zamkla za sebou dveře obchodu zevnitř, mávla rukou a zmizela.

Sešil jsem pláštěnku dvouřadým stehem, aby se to nevytrhávalo, přicvakal kapuci (to šlo blbě) a prohlížel výsledek v odraze ve výkladní skříni. Do půli zad mi odstával zubatý hřeben prošpikovaný železem, jako dinosaurovi. Ale pokud za to nebudu moc tahat, snad to chvíli vydrží.
Vrátil jsem sešívačku k zamčeným dveřím. Ale nedalo mi to. Vyštrachal jsem mezi doklady prázdný suchý lísteček z trhacího bločku a sešívačkou na něj vycvakal spínkama krásné srdíčko. Dal jsem si záležet a naaranžoval potom vše před dveře, aby to nemohla přehlédnout, až zase otevře.

A švihal jsem dál směr Kufstein Innsbruck.
Fakt štěstí, že mi přinesla ty náhradní náboje. Bez nich už by na srdíčko nezbylo.