Směr jihozápad 3: Trpělivost s Innskou stezkou

Očistil jsem ten psí pozdrav klacíkem a šlapal dál krásným dnem po Innské stezce, ale taková ta pohoda ze včerejška se někam vytratila. Bylo zřejmé, že duše vozíku časem zase ujde, v malých městečkách na trase nemusím náhradní duši dvacítku sehnat a dnes už vůbec, protože je neděle (10. srpna 2014). Taky jsem se snažil zrychlit, jenže člověk stejně trvale sklouzává do svého zajetého tempa (frekvence točení a převod), pokud na zrychlování pořád nemyslí. Je lepší to tak nechat, spíše být pozorný a zbytečně nezakufrovat.
V Braunau jsem se vůbec nezdržoval, přejel jsem po mostě na levý břeh Innu a pokračoval až do Marktlu.

Tam mi došla trpělivost s Innskou stezkou. Vždycky mi s ní dojde. Chci přece někam dojet a na téhle stezce mám najednou pocit, že se jen kochám a motám dokola jednotvárnou krajinkou, místo abych ukrajoval porci kilometrů. Přejel jsem tedy most, dal řece sbohem a vzal to více na jih. Napřed takovou šotolinovou cestou krásnými lesy, místy značenou jako stezka papeže Benedikta (narozen právě v Marktlu), a potom silničkama proti proudu říčky Alz přes Hohenwart, Burgkirchen, Hirten do Garchingu.

Tady jsem - vlastně nedopatřením - zakufroval pozdě odpoledne ke krásnému koupališti a už tu zůstal. Psali Freibad, na to mne nalákali, ale vybírali vstupné, a tím mne odradili. To frei asi znamenalo pod širou oblohou, ne zadarmo. Tak jsem ušetřil, rád bych cestoval schválně nízkonákladově. Navíc jsem zjistil, že jsem si zapomněl vzít plavky. No to mne dostalo. Jedu k moři a bez plavek.
(teď jak to píšu mne napadlo, jestli se to frei netýkalo plavek, ale nikoho takto frei jsem tam neviděl).
Tak jsem dal aspoň jedno točené pivko u stánku, dopsal deník, vyhlédl si místečko na posečené louce dál za sportareálem, počkal ještě chvíli až se trochu více sešeří a rozsvítí venkovní osvětlení na těch sportovištích (abych nebyl přímo nasvícen), postavil stan a uvařil kolínka v bujónu. Když se opravdu setmělo a zářily jen reflektory na prázdných hřištích a pár sadovek, vykoupal jsem se bez plavek v takovém rychle tekoucím náhonu s čistou a docela teplou vodou. Pak jsem seděl ve stínu před stanem a naslouchal, jak den tiše zhasíná. Ze vzdáleného parkoviště před Freibadem zabouchala dveřmi poslední auta a odjela. Loukou po hranici světla a stínu přede mnou přešel zvolna velký černý kocour na své večerní obchůzce. Seděl jsem tak tiše, že si mne vůbec nevšiml.
Zůstal jsem tam úplně sám, jen v kuželech světel se míhali neslyšní netopýři. Koukal jsem na hvězdy (i tu moji) a potom šel spát. Někdy jsem rád sám. A vy?

Časně ráno mne probudil vítr ve větvích a pár kapek deště, které pleskly na stan. Rychle jsem vstal, převlékl se, ještě zasucha sbalil a bez snídaně odjel do města. V začínajícím dešti jsem se stihl nasnídat v Lidlu, vybrat trochu hotovosti v bankomatu (na opačném konci města), a dát si kafíčko v právě otevřené kafírně udělané z bývalé benzínky v centru. Pak už otevřel i cykloobchod, tak jsem koupil nasouvací (ne šroubovací) pumpu. Náhradní duši dvacítku neměli, ale prodavač mi vozík dofoukal a potom vzal takovou titěrnou plastovou věcičku a nějak můj galuskovej ventilek utáhl. Neviděl jsem mu pod prsty, ale pak už byl pokoj celou cestu. Sláva.

Na velké benzínce za městem měli teplou sekanou a taky čistý záchody (to já rád), tak jsem nechal počasí v klidu rozmyslet, jestli bude pršet nebo ne. Abych ho jako neznervózňoval. No a když jsem byl hotov, tak už opravdu slušně lilo ze souvisle šedé oblohy a na té silnici, kterou jsem se chystal odjet, šuměl nepřetržitý kamionový provoz. Ještě jsem chvíli okouněl a vyhlížel zázrak, ale žádný se nekonal, takže marný, nastala mokrá varianta.

Já si původně ani pláštěnku brát s sebou nechtěl. Jako že tou důvěrou v hezké počasí nekompromisně bez zadních vrátek pršení na zdejší straně Alp odradím a na italské už vůbec přece, no ne? Básníkova logika. Jenže jsem (bohudík x bohužel ?) nebyl důsledný a jednu starou žlutou pláštěnu si vzal. Tak jsem ji teď vybalil. Bohužel to nebyla ta z Dánska, žlutá roztrhaná ale důkladně polepená a spravená stříbrnou páskou, ale žlutá z cesty do Benátek 2010, jenom roztrhaná a děravá. No potěš. Fakt nechápu, že jsem ji už dávno nevyhodil, ale teď tady na cestě je mi to houby platný. Vláďo ty jsi někdy takovej vůl... Změň si nick z básníka na komika na cestách. Nebo spíš tragéda.

Nasoukal jsem se opatrně do toho zpuchřelého roztrhaného hadru a vyrazil. Napůl urvanou kapucí mi kapalo za krk a ty fórové boční patentky nedržely a pořád se rozepínaly. Prostě na vyhození. Zato podle frekventované silnice vedla dobrá cyklostezka, takže jsem nemusel mezi kamiony až do Trostbergu. Potom už po vedlejších silnicích jsem dojel do Seebrucku u Chiemsee. Jezero jsem objížděl po šotolinové cyklostezce. Pořád pršelo a na té stezce bylo aspoň prázdno, minule byla plná cyklistů a běžců a dětí. Všechna ta krásná místa s výhledy na jezero se dnes skrývala v mlze a dešti. Trasu z Prienu do Frasdorfu jsem vymyslel novou, ale bylo na ní ještě více kopců. Ta krajina tady je prostě plná macatých oblých bavorských vdolečků, jsou sexy, ale šplhat tudy znamená občas dát si dvouciferné procento na pár stovkách metrů. A pak to marnotratně sešupnout a znovu.
Podjel jsem dálnici A8, projel Aschau a pokračoval k rakouské hranici (richtung Kufstein). Neměl jsem ani chuť fotit, pořád pršelo a nezdálo se, že někdy přestane. Jel jsem silničkou proti proudu potoka a tedy stále stoupal, měl jsem ale podle své představy sjíždět k Innu. Ten potok tekl nesprávným směrem. Všude mokro a bez lidí, navíc už jsem vyhlížel místo pro stan a nechtěl jsem budit pozornost vyptáváním. V tom žlutém zbytku pláštěny jsem byl exotický dost. Takže s vidinou pořádného kufru, v dešti a vhodné místečko nikde. Už jsem i zastavoval a vydával se najít zákoutí. Jednou moc na ráně, podruhé jaksi zlověstné, potřetí příliš mokro...

Pak jsem našel za mostkem přes potok vyležený čtverec v trávě, jakoby tu někdo stanoval minulou noc. Skryté místo, jenom v dálce přes louku jediný dům bez známek života. Postavil jsem v dešti stan, vyhřál ho chvilku zapáleným vaříčkem - to je neuvěřitelný jak je v mokrém studeném stanu za chviličku teplo a sucho. Honza (Sete) to tak dělá taky. Nic jsem nevařil, dojedl zbytky, zapil vodou, jenom jsem vystrčil hlavu na déšť abych si vyčistil zuby, SMS víle a šel jsem spát.
Vrtalo mi hlavou, kam teče ten potok (jestli nejedu opačně), a potom ten dům. Ten osamělý, přes louku. Vypadal neobydlený, ale zíral okny přímo na mne. Ještě jsem schválně vylezl ze spacáku a rozepnul stan, jestli se tam nesvítí, ale nee. Trochu mne začalo mrzet, že jsem zakempoval na stejném čtverci trávy jako někdo jiný včera. Nerad bych vypadal, že jsem se tu trvale usadil...
Ale ve spacáku bylo dobře, potok šuměl, po stanu něžně tlapkaly doteky deště...
Myslíte že se to do rána vyprší ?