Výlety na rotopedu 5 (láska ve městě rododendronů)

V tomto a příštím díle (pokud ho budete chtít) procvičíme emoce ze všech stran, budeme se vznášet i v tom lítat. Pak se vrátíme zase do běžnějšího života, tak to zkuste chvíli se mnou vydržet. Díky :-)

Odemknul jsem dveře holobytu, ale vzal jsem ji jemňounce zkroušeně za ramena:
„Víš Neonko..."
Vymanila se mi z rukou a sama vešla první dovnitř. Zhluboka jsem vydechl a krok za krokem ji pomalu následoval.

Rozhlédla se uvnitř a rozhodla, že neuteče. Pohybovala se zvolna bytem jako na výstavě mezi jednotlivými artefakty. Můj kámen ležel uprostřed místnosti na holé podlaze, jak ho stěhováci upustili. Dřepla si k němu a vložila na chvíli své prsty do těch otisků dlát dávných gotických kameníků. Prázdné obří akvárium jsem měl postavené na výšku a v něm narovnané knížky jako v knihovničce (ale bez vody samozřejmě). Překročila neustlaný spacák, zvedla z podlahy založeného Stendhala a podívala se na hřbet, co zrovna čtu. Otevřela klavír a stiskla tiše náhodnou klávesu (malé b). Zaznělo to s ozvěnou. Moje kamarádka silnička, opřená naproti o radiátor, přešla k ní a pohladila rukou sedlo. Křišťálová kulička v okně, o té jsem se jí nějak nezmínil
(To vladaza: Divný, Laďo, viď? Proč asi?).
Vzala za list citroník, jako by si s ním podávala ruku. To znala z vyprávění, před chvílí jsme o tom vlastně mluvili, když jsme vychutnávali tu whisku s vůní po medu.
Potom otevřela balkónové dveře a vyšla ven do přicházejícího večera. Opřela se lokty o rezavé zábradlí a dívala se dolů na tu benzínku u hlavní silnice. Tu znala z vyprávění taky. Já si chvíli prohlížel její hezké nohy a zadeček. Pak jsem se opřel o zábradlí vedle ní. Pumpa začala rozsvěcet neóny.
„Musím se ti omluvit", řekla po chvíli vážně. „Zdálo se mi že trochu kecáš. O tom jak tu v Liberci žiješ. Ale ty jsi mluvil pravdu."
Pohladil jsem jemně prstama její ruku po zápěstí. Nic. Zase jsem se stáhl.
Otočila ke mně obličej a prohlížela si mne zboku. Dlouho. Pak se přiblížila a dotkla se lehounce svými rty mé tváře na lícní kosti. Vnímal jsem její dech, jak je tam nechala. Jako by tiše řekla pojď. 
Pod tím dotekem rtů na tváři moji páteř úplně zchromil zásah zvláště vysokého napětí 400 kilovoltů, síla kterou už nikdy nikdy nikdy nedokážu zapomenout.... A pak to povolilo.

Nějak jsme se trefili na můj spacák a karimatku a cestou ze sebe servali to hlavní, co překáželo milování. Byl jsem po tak dlouhém absťáku napoprvé moc rychlej a hotovej téměř okamžitě (byla příliš hezká a lákavá). Nenechala mne říkat žádný blbosti a omluvy, prostě si stáhla moji hlavu na prsa a s láskou mne hladila. Měl jsem hned restart a pak už jsme se začali vzájemně nacházet.... Jako dva magnety, jako dva dílky pucle které se konečně dostaly do sebe správnýma stranama. Nedokázal jsem se jí nasytit. Byl jsem příliš dlouho a příliš strašně sám a měl toho tolik na srdci, co se dralo ven. Normálně jsem spíš citlivej a něžnej, ale ten večer... No co mám říkat. Zvládala to a šla mi naproti. Moc hezky :-)))
Tuhle scénu si domyslete sami a můžete si ji udělat i dlouhou.

Po minulém pokračování, když jsme ještě stáli přede dveřmi mého holobytu a já se bál zda mi neuteče, jste se obálkama ptali, jak to bude dál, jestli ji přefiknu. Použili jste toto slovo, obálky to snesou. Stalo se to vzájemně, prostě rok pauzírující muž a žena která mu chce dát a dovolit vše co si bude chtít vzít.
Ale to nebylo všechno. Za tím vším se zároveň stalo něco víc. Začal jsem to já protože jsem to tak chtěl a ona beze slov souhlasila, bez souhlasu toho druhého to nejde. V těch dalších objetích potom už nebyla jen naše těla, ale i něco co se neodpouští, konečná která nejde vrátit (jenom řezat a příšerně to bolí, kdo jste to zažili). Nevím jak ale prostě se to stalo.
Ne, kecám. Vím jak. Já to tak chtěl, ona svolila a tak to tak bylo. Místo příjemného podvečerního románku jsme sklenuli ty obrovský osudový duhový oblouky přes celou oblohu. Já s první pěknou ženskou která vstoupila do mého holobytu a ona s chlapem, kterého viděla podruhé v životě. Ale nespletli jsme se ani jeden :-))

Když jsem se pak vracel do reálu, našel jsem ji pod sebou zmuchlanou, rozcuchanou, různě podřenou jak jsem ji svíral a tisknul, na tváři rozedřenou do krve (blbec jsem nebyl oholenej). Lehl jsem si vedle na záda aby mohla dýchat, přivinul ji rukou z boku k sobě a zavřel oči.
Nezůstala tak. Namáhavě a pracně se na mne vydrápala, zalehla mne a vzala pevně moji hlavu do dlaní. Otočila ji tváří k sobě:
„Teď nespi."
„Já nespím."
„Tak otevři oči."
Otevřel jsem oči.
Začala se mi do nich dívat. Zblízka. Pozorně, dovnitř, dlouho. Hledala ve mně, prohlížela si to tam. Bez mého vědomí jistá periferie mého těla zareagovala samostatně a zahájila opětovný restart. Ucítila to, ale jemně a prosebně zavrtěla hlavou („prosím teď ne") aniž přestala podrobně zkoumat mé nitro za očima. Snažil jsem se aby to odeznělo a podařilo se.
Něco se dělo. Něco pro ni důležitého. Možná se rozhodovala. Byla na vážkách. Potom jsem vytušil v tom jejím modru jako v hlubinách oceánu, že začínám vyhrávat, že se něco přiklání v můj prospěch, že snad ano. Svítala nám tam společná nádherná zelenomodrá naděje. Bylo to tak krásné že jsem měl strach dýchat. Ale potom se zelenomodro změnilo v šedavý nádech, její oči se zalily a na tvář mi dopadly slané kapky. Jako kdyby věděla že tohle nemám rád, hned je začala dlaní stírat a rozmazávat a schovala hlavu pod moji bradu. A bylo to v háji, něco v jejím světě, co jsem neznal, převážilo a vyhrálo...
Možná tohle všechno byl od ní jenom takovej jednorázovej dáreček ubožákovi? Ze soucitu? Cítil jsem, že snad zpočátku, pak už ne. To co bylo potom dál, bylo až na dřeň, do krve, navěky. Ale teď... co bych jako směl žádat víc?
„Víš..." a chtěl jsem říkat že některé věci jsou už nafurt a ....
„Ty chceš všecko, já to vím. Ale já nejsem volná." řekla co ona věděla a já nějak tušil, a dál mi tiše a umanutě rozmazávala další slanou vodu po krku.

V jediném dni jsem opsal celý kruh od samoty až úplně dovnitř k tobě, svýmu zatím nejkrásnějšímu štěstí. A ty nejsi volná. Vzal jsem si tě navěky a za pár minut se to zhroutilo.
Zase budu sám jak vůl.
Tak, a je to.
Vyprovodil jsem ji až k ní domů, nesnáším když někdo nechá chodit ženský potmě městem samotný.
Ve dveřích jsem dostal horkou slanou a mokrou pusu na rozloučenou.
Neřekla že definitivně, ale pro mne to byla konečná. Bourat se lidem do vztahů jsem nechtěl zase já.
Vrátil jsem se do holobytu a zabouchl za sebou dveře.
A jako na bráně, vojín XY hlásí příchod (kamarádi Katapulti).
Chytil jsem svůj jedinej porcelánovej hrneček, sevřel ho v pěsti a vztekle s ním švihl do tmy o zeď. Prásk.
Střepy se rozletěly, ozvěna zaduněla a vrátila se ze strun klavíru.
Zasrrrrranej život !!!
Zabalil jsem si hlavu do spacáku, který po ní ještě tak nádherně těžce voněl.
A usnul.

Ráno byla sobota. Vyhrabal jsem v té hnusné duté umakartové boudě (někdo tomu říká koupelna) starej smeták a zametl střepy hrnečku, které se večer rozlétly po celém holobytě. Abych nepíchl kolo až ho povedu ven, dneska tu sedět nechci ani o chvíli déle než se nasnídám. Smetl jsem všechno do rohu a nechal tam, stejně už je to jedno. Umyl jsem si tvář a vyčistil zuby. Schválně jsem se nesprchoval celej, abych ještě nesmyl stopy jejího těla na sobě. A šel pro rohlíky.
Přede dveřma domu jsem se srazil s Neonkou, právě přijela autem, vyplašená, namalovaná narychlo:
„Já jsem o tebe měla strašnej strach." vydechla.
„Strach?"
„No, abys něco nevyved. Byl jsi pak včera už takovej... hodně ses mi vzdaloval." No, sice bych nic nevyved, ale vcítila ses do mne dost hluboko.
„Jo, vzdaloval... A tys byla zadaná."
Přešla to viditelně šťastná, že mne vidí a že jsem.
„Pojedeme na výlet, chceš? Dnes můžu."
Moc jsem chtěl. Šli jsme zpět nahoru, abych se převlékl.
Líbat jsme se začali už ve výtahu, balkónová scéna odpadla úplně a na výlet nedošlo. Spacák s karimatkou stačily.
Nemohli jsme se jeden druhého nasytit. A jak jsme se poznávali a sžívali, nacházeli jsme stále hezčí způsoby jak přivést toho druhého až úplně k nádhernému zešílení. Měla opakovaně krásné vyvrcholení, po kterém se ke mně vždycky přivinula a rozesmála se šťastně jako holčička. Ale ono úplně stačilo i jenom se k sobě tisknout a tiše dýchat, dotýkat se rty, hladit nebo dívat do očí. Tenhle blbej dříve nenáviděnej holobyt byl najednou hnízdečkem našeho milování.
V jedné klidnější chvíli se zadívala do rohu, kde jsem nechal stát ráno ten smeták.
„Ty jsi uklízel?"
„Hmm..."
Všimla si rozražené tapety uprostřed betonové stěny v epicentru dopadu a ouška hrnečku na podlaze opodál.
Najednou mi ovinula hlavu svými pažemi a stáhla ji na sebe, abych na tu zeď neviděl.
„Šílenče... já to večer cítila jak ti tu pak bylo. Mně bylo úplně stejně, chtěla jsem za tebou letět zpátky. Měla jsem to udělat."

A tak to začalo.
Byli jsme spolu prostě šťastní. Totálně šťastní. Jezdila za mnou svým autíčkem denně rovnou z práce a milovali jsme se dokud nemusela zase odjet domů („už tě tu nenechám ani jeden den samotnýho"). Nedalo se to zastavit. Osud, duhový oblouk přes celou oblohu („vzal sis moji duši").
Milovávali jsme se dlouho a něžně, a jak jsem ze sebe postupně vymlátil ten počáteční strašlivej deficit touhy po ženě, zjemněl a zpozorněl jsem k ní a už ji tak nerval. Líbilo se jí to tak víc a byla šťastná.
I když... dovedla být i pěkná lasička. Stalo se, že mi při milování málem jednu vyťala. Na začátku při mazlení si mne někdy brávala hluboce do úst a dělala mi takovou velikou rozkoš až jsem sténal. Jednou jsem přispěchal ze sprchy, vzala si mne, ale ztuhla. Vyskočila a utekla do koupelny. Šel jsem překvapeně za ní, co se stalo. Sjela mne pohledem jako ještě nikdy a od facky mne zachránilo jenom to, že jsem fakt zjevně nevěděl která bije. Chytila ještě mokré mýdlo a rvala mi ho násilím do pusy, uhýbal jsem a pořád mi to ještě nedocházelo, někdy mám fakt dlouhý vedení. Pak jsem vyprskl smíchy a skončili jsme ten zápas úplně zmydlení oba, to už se smála taky. („to abys věděl jak mi chutnáš když si ho tam neopláchneš od mejdla, ty... můj blbečku").
Moje Neonko... :-)))

Někdy za nocí se mi zdávalo, že mi bere hlavu do dlaní a zblízka šeptá teď nespi, otevři oči (řekla další den přesně čas kdy se sama vzbudila a myslela na mne, sedělo to na vteřinu). Probouzel jsem se a koukával z okna do tmy na tu prázdnou rozsvícenou benzínovou pumpu. Někde uvnitř ve mně blikala ztracená kontrolka, že tohle štěstí je zatím na dluh, že... Ale Neonka už ztratila všechny zábrany, šla do toho vztahu naplno a přes mrtvoly a když tohle udělá milovaná ženská kvůli tobě, tak to prostě přijímáš, hřeje to. Neptal jsem se už na nic. Když miluješ někoho tak že bez něho nedokážeš žít a víš že on to má stejně, tak se prostě neptáš. Miluješ a šťastně žiješ to co je.

I okolní svět na mně musel poznat, že je vše jinak. Aniž jsem změnil cokoli viditelně vnějšího, z citového žebráka se stal zásluhou jedné zamilované krásné ženy šťastný král. Sedmikrásku jsem teď nepotkával, ale byl jsem přesvědčen, že by byla prostě šťastná že vidí že jsem šťastný já, že se mnou nikdy neměla žádné osobní plány.
Najednou jsem měl v práci takový zvláštní, jiný pocit i z Annie Lennoxové. Míjeli jsme se jako dříve aniž jsme o sebe zavadili více než obecným pozdravem, ale měl jsem najednou dojem, že mne vnímá. Věděla o mně, to dříve nebylo. Už jsem nebyl vzduch. Úplně jsem přestal po ní tajně čumět a jako bych pro ni začal mít určitý význam. Teď už mi to bylo jedno. Pozdě, platinová Annie.

S Neonkou to bylo stále hezčí. Uvažovala o tom, jak mne seznámit se svojí dcerou a bylo znát, že začíná o nás dvou přemýšlet do budoucna. A domluvili jsme si oba týdenní dovolenou na stejný termín, že odjedeme někam do pryč, kamkoliv, kde budeme moci být spolu celé dny i noci. Nevím jak si to dokázala zařídit doma, a nepátral jsem po tom. Moji zásadu nebourat se zadaným ženám do vztahů smetla definitivně hned to druhé ráno, jak jsem ji spatřil cestou pro rohlíky a zjistil, že se o mne bála. Když se o tebe ženská bojí tak, že se ráno po milování přiletí zpátky podívat, jestli jsi v pořádku, protože ses jí zdál na odchodu smutnej... Ta záře duhového štěstí v nás uvnitř si nedala poroučet, spálila by cokoliv. Byli jsme na sobě a tom štěstí úplně závislí.

Jinak - tohle máte opožděně k Valentýnu, týden po něm, dřív jsem to dovyprávět nestihl. Dost se mnou to psaní cvičí.
A jestli vám to připadá jako telenovela, tak fakt sorry, za vším si stojím (a televizi jsem zahlíd naposledy z autobusu když Langerová vyhrála tu první superstár).

Chcete další díl příště? Myslím jako zda by nebylo marný zůstat u tohoto hepíku.....?
Díky za přízeň a zatím se mějte :-)