Nožík

Když loni asi touto dobou začala Víla uklízet i v tom zadním pokojíku, kde v zimě zatopíme v kamnech jenom když někdo přijede, vyšáhla v koutě za skříní prázdný batoh pohozený snad od předešlého léta. Tenkrát se dcera vracela ze stopu po Rumunsku ještě se svým tehdejším chlapcem a u nás přebalovali věci před návratem do Prahy. Víla se bojí myší a dlouho opuštěných věcí, a tak mne pro jistotu zavolala, abych rozhodl, co s tím.
Trochu jsem se zlobil proč to nevyhodí rovnou celý do popelnice a obrátil jsem ten zapomenutej bágl s rezavýma přezkama a mapama od soli vzhůru nohama. Na podlahu se vysypala hrst suchého písku (snad z dunajské delty), trocha polámaných mušliček, utržená zašlá třpytka na kousku vlasce a ještě něco těžšího. Starý kapesní nožík, zarezlý a ulepený slaným pískem. V té chvíli jsem neměl vůbec chuť to přebírat a odsoudil jsem vše k vyhození.
Nicméně když jsem nožík zvedal, moje ruka se zastavila a chvíli jsem si ho prohlížel. Ošoupaný vysloužilý starý nožík, jaký se dnes už nevidí.
Už vícekrát jsem přemýšlel o nožíku. Na cesty, na stůl, do kapsy, jako kamaráda. Co mám povídat, mužskej uzavírá s vlastním nožem úplně jinej vztah než třeba s kartáčkem na zuby, je tam kamarádství potvrzené v prožitém dobrodružství. Už jsem se díval po obchodech a na internetu, ale nějak jsem si nemohl žádný nůž vybrat. Uměly toho zbytečně moc, měly příliš mnoho různých vychytávek, vypadaly všechny stejně a měl je skoro každý. Nebo zase byly krásné, originální, měly duši, ale moc speciální a drahé. Měl jsem představu takového úplně obyčejného nožíku, takového....no kamaráda ze vsi, šumaře. Nevím jak to říct lépe. Prostě co míval kdysi dědeček, na každé procházce v lese mi s ním uřízl klacík, abych měl čím máchat a šťourat (ten konec do dlaně hezky okrájel dokulata). Na nic jsem nemohl přijít, tak jsem to přestal řešit, budu bez svého nože tak jako doposud. Na cestu sáhnu v kuchyni po tom co mi právě přijde pod ruku, akorát ho dobře zabalím (otevřený nůž v báglu - to je na problém zaděláno hned. S holením to samý. Už jsem vyučenej).

Prohlížel jsem nalezence, co se vysypal z báglu. Kdo ten nožík asi používal? Takový by se mi zrovna hodil, kdyby fungoval, jenom jedna čepel, otvírák na láhve a konzervy a vývrtka. Ale nerozpadne se, když na to sáhnu?
Zkusil jsem nožík otevřít. Nešlo to, byl úplně zarezlý. Vzal jsem to silou a zlomil si nehet na palci. Sakra.
Přinesl jsem na to malé kleště, ale nožík mi vypadl z ruky a zakutálel se pod skříň. Schoval se až vzadu v pavučinách a musel jsem ho lovit dlouhým pravítkem. Už opatrně jsem násilně kleštěmi otevřel čepel i otvírák. Šlo to ztuha a neochotně. Jako by se se mnou nechtěl bavit nebo se styděl. Čepel z archaického nerezu byla dost neodborně probroušená a přitom úplně tupá. Napadlo mne vyzkoušet otvírák z černého kovu a šel jsem si otevřít plzeň. Na oslavu, že jsem možná potkal svůj nožík. Křustlo to, rozlomilo se pod zlatým staniolem celé hrdlo láhve a pivo se střepy jsem mohl vylít :-(.
Tak to ne, to už jsem se naštval. Brání se a nechce ke mně. A v tom se shodneme, protože já zase naprosto nemám v úmyslu schovávat rezavý starý žďorb, se kterým budou jenom problémy. Už už letěl do koše, ale zase mne něco jemně zadrželo. Chvíli jsem nerozhodně zvažoval, kam s tím nezvedencem, a nakonec jsem ho opatrně silou pozavíral a hodil do nářadí, mezi staré štípačky, kladívka a špachtle. Kdyby bylo třeba něco někdy oškrábat nebo tak. Jinými slovy jsem jeho vyhození poodložil na nějaké neupřesněné příště.
Vzpomněl jsem si na něj hned další den, když jsem míjel ten šuplík. Vyhrabal jsem nožík zpod kleští, chvíli si ho prohlížel a zase ho tam vrátil. A zase ho pustil z hlavy.
Asi za týden jsem už k večeru pracoval u počítače a najednou mi ten nožík vytanul na mysli. Vůbec nevím proč, bez souvislostí. Jako by si to v tom šuplíku rozmyslel, volal a chtěl ven. Dostal jsem chuť mít podobný nožík v kapse a vyrazit na cesty, táhnul mne outdoor a dobrodružství jak z Foglarovy knížky.
Jak se s ním ale spřátelit, když ke mně nechce? Jak se domluvit, když nemluví?
Vzal jsem nožík z nářadí a začal jsem ho čistit. Vydrbal jsem ho kartáčkem v teplé vodě s mýdlem od všeho nalepeného letitého svinčíku, opatrně kleštěma otevřel, znovu vymyl a nechal vyschnout. Další den jsem ho promazal olejem na kolo a začal při chvilkách rozcvičovat otevírání a zavírání. Zase s kleštěma. Vůbec mu to nešlo, ale lepšil se. Zdálo se, že se nerozpadne, že by mohl fungovat.
Další den jsme pokračovali a projevil jsem mu důvěru tím, že jsem ho vzal do stodoly a nabrousil (ručně, brouskem na kosu a blbě, ale nejlíp jak jsem uměl). Teď už byl natolik ostrý, že po mně mohl vyjet, kdyby chtěl, ale neudělal to. Nechal jsem si ho ležet na očích na stole. Zdál se přemýšlet co se mnou tak jako já jsem přemýšlel co s ním.
Tady jsem trochu zapochyboval a napadlo mne, jakou má asi minulost, kdo ho míval dříve a k čemu ho používal. Tento nožík určitě neležel na stole a neotevíral dopisy, minulý majitel ho míval denně u sebe v kapse a venku, to je poznat. Nechtěl bych používat něco po někom zlém nebo krutém, co když mají věci paměť jako zvířata a je možné je zkazit...
Volal jsem dceři, kde k němu přišli, ale vůbec si nevzpomínala. Asi ho někde našli ztracený na cestě a vzali s sebou. Vložil jsem ho do dlaně kamarádovi, který pozná různé energie. Tak aby nevěděl, co drží. Napřed cítil krev, uf, to se mi nelíbilo. Potom ale řekl zvířecí krev a mluvil o myslivci nebo rybáři a nic dalšího nebo zlého necítil. To by tak mohlo odpovídat. Uklidnil jsem se a rozhodl se, že si teda nožík nechám a ochočím.
Tak jsem udělal malý rituál. Našel jsem si chvilku, kdy jsme byli spolu o samotě a řekl mu jasně a důrazně, že staré doby skončily a teď si ho zabírám pro sebe já, že odteďka bude můj outdoorovej pomocník a kamarád :-). Požádal jsem ho aby mi dobře sloužil a chránil mne a slíbil mu, že ho nenechám zrezavět a otupit, že spolu budeme prožívat mnohá dobrodružství, otevírat dopisy s fakturama za telefon :-))) a občas vyrážet do světa.
A tak to od té doby je. Když jsme na cestě, krájí jablka a chleba a roztírá máslo nebo sýr, otevírá rybičky a paštiky a taky pivko nebo se občas popere se špuntem od vína. Jinak mi leží na stole a otevírá dopisy. Jasně, potřeboval by srovnat ostří, možná ztenčit čepel a profesilonálně nabrousit. Ale nevím, jestli je důležitější odborné nabroušení někým cizím nebo to, že si ho brousím sám vlastníma rukama. Že je prostě celý můj.
Tak to je můj kamarád nožík. Doslova si na mne zavolal. Jestli budete chtít, na jarním srazu vám ho ukážu.

Ještě..... víte někdy mne napadá, jestli věci kolem nás jsou opravdu neživé a bez citu. Co když mají své vlastní životy a osudy podobně jako my lidé. Možná se na nás dívají, možná vědí své. Pomáhají nám, jsou nám věrné až do sebezničení nebo se naopak vzpírají, bojují, dělají naschvály...... znáte to sami. Jako by to byla taková zamrzlá zvířata. To že se samy nehýbají a není třeba je krmit nemusí nutně znamenat, že nevnímají a nemají své vlastní úmysly.
Kdoví jak se věci mají.
Možná bychom se divili....... :-)