Když loni asi touto dobou začala Víla uklízet i v tom zadním pokojíku, kde v zimě zatopíme v kamnech jenom když někdo přijede, vyšáhla v koutě za skříní prázdný batoh pohozený snad od předešlého léta. Tenkrát se dcera vracela ze stopu po Rumunsku ještě se svým tehdejším chlapcem a u nás přebalovali…
Tento text mi mluvil přímo z duše. Patřím k lidem, pro které je jaksi samozřejmostí, že jakákoli věc má svou vlastní duši. Některá víc, některá míň. Duše jakéhokoli předmětu je dána minimálně tím, že ho musela nějaká lidská bytost vymyslet, navrhnout, vyrobit atd. Svou nezaměnitelnou duši pak každý předmět získává i tím, že ho někdo potřebuje, že si ho koupí, že ho používá, že k němu má nějaký vztah, že se mu líbí, že je prostě aspoň na chvíli součástí něčího života. Stejně tak získává předmět svou duši tím, že byl někým darován, opraven či jinak hýčkán.
Připojím ještě jeden postřeh: Čím je předmět menší a prostší, tím hlubší a niternější vztah k němu mám. Komplikované a sofistikované předměty ve mně tyto pocity vyvolávají v nesrovnatelně menší míře. Kapesní nůž, obyčejná tužka, porcelánový hrneček, vlněný svetr, útlá knížka - to jsou věci, ke kterým si dokážu vytvořit až otcovsky láskyplný vztah. Naproti tomu bych něčeho takového nebyl schopen třeba v případě videorekordéru nebo třeba laserové tiskárny. Ale u fotoaparátu nebo mobilního telefonu už spíš. Možná proto, že se jich častěji a tak nějak jinak dotýkám...
Když pozoruju lidi a jejich povahy, vnímám i to, jak zacházejí s běžnými věcmi, jaký k nim mají vztah. Vypovídá to o nich skoro stejně jako jejich vztah k lidem. Nejvíc se o rodině a jejích členech dovím podle toho, co vyhazují...
A teď si představ tu hrůzu, že já skoro ronil slzy, když jsem prodával starého Favorita (auto!).
A nového Renaulta(auto!)taky nevnímám jako smradlavou plechovku, plechovou obludu a vražedný nástroj. Je to pro mě věc ze které mám potěšení, protože ho používám, je součástí mého života, získává svou duši tím, že je opravován či jinak hýčkán.
Když pozoruju lidi a jejich povahy, také vnímám i to, jak zacházejí s běžnými věcmi, jaký k nim mají vztah. Ale hlavně, hlavně si všímám toho, jaký mají vztah k věcem ostatních lidí...
Já tohle říkám o favoritu (autě!;-) ) mé tchýně, že má duší a ví...!Ona se o něj stará minimálně a do opravny ho vozím já, kola foukám já, myju a čístím ho občas taky já. Dal jsem na něj starší poklice ze své Feldy. Tažnou kouli nandavám i sundavám já. A tak by člověk řekl, že to auto mi bude vděčné. Pokaždé, když s ním jede tchýně, tak jede bezproblémově. Když jedu s tchýni a řídím já tak taky. Ale jak si ho občas půjčím a jedu s ním byt´ kousek sám, tak pokaždé vypoví službu. Kolikrát jsem se ptal proč mně, když o něj pečuji narozdíl od tchýně...no a pak mi to došlo. Ono totiž ví, že mu pomůžu jedině já a tak ví, komu se má rozbít, aby ho nechal spravit..:-() Dobré, ne????;-))))
náhodou, například svoji starou přenosku
Color Oravan (1988) bych nikomu nedal a na VHS Philips nedám dopustit.
Po letech neustáleho přepalování Cd a DVD ček, protože moje děti je neustále ničí, beru s úctou do ruky 20-30 let staré kazety a pouštím si písničky nebo filmy aniž mi přístroj oznámí, že nemá příslušný kodek, formát nebo celý rovnou zamrzne .....
i věci mohou být vstřícné, škodolibé, příjemné do ruky nebo neforemně odtažité, snad v sobě i nesou kousek duše těch, kteří je používali před námi... v batohu na Tebe čekalo poselství ze starých časů, nožík mohl skončit v popelnici, ale nestalo se tak, Osud tomu nechtěl. Já takový magický nožík nemám, ale používám už roky švýcarský Wenger, má stejné nástroje, jako ten Tvůj nalezenec, navíc přidává párátko /občas se hodí/ a pinzetu /ta skoro nikdy/, oceňuji jeho malé rozměry,nerezaví, solidně ostrý , má prostě vše, co potřebuji
krásně se to četlo!
Že mám k nožům zvláštní vztah asi nemusím opakovat, už jsem to tu napsal víckrát. Vnímám to dost podobně. Někdy taky přemýšlím o tom, jestli některé věci nemají duši. Na vandry jezdím s jedním nožem už 19let a mnohokrát jsem si s ním i povídal a asi po deseti letech používání i pojmenoval.
Když máš u sebe něco denně, tak do ní otiskuješ svou vlastní energii, a když ti ta věc pomáhá a usnadňuje život, tak do ní otiskuješ tu dobrou energii. Platí to i obráceně, takže je dobré se věci, kterou bereš do ruky často když máš vztek zbavit. Vyhazuju staré korále apod. Nůž ale beru do ruky vždy v dobrém. Jako pomocníka. Ta energie a nálada, kterou do něj vtiskuju je z něj cítit. Myslím, že to je to, proč nám občas připadá, že věci mají duši. Mají. Naši vlastní....
jo, ještě něco. Jediné, co se mi v tom povídání nelíbilo, byl ten brousek na kosu v kombinaci s tím nožem. Je to strašně hrubé. Podrápeš čepel, bude ti snadněji rezavět, protože se v tom bude zdržovat více nečistot.
Jestli přijedeš na Vánoční, tak tam, jestli ne, tak až na jarním srazu. Daruju ti brousek, který tvůj nožík bude mít rád a já budu poctěn a mít opravdu velkou radost, pokud to přijmeš...
Díky, beru, to bude dobrý.:-)
Ona ta čepel byla podrápaná už když ke mně přišel, dělalo to na mne dojem, že ho někdo brousil na kotoučové brusce a dost hrubě. Možná měl i víc majitelů, kdoví komu prošel rukama. Každopádně ty drápance na čepeli, pokud jsou z fotky vidět (já mám hodně tmavej monitor) nejsou ode mne, takový prase fakt nejsem. :-)
profesionální brusiči mají hadrový kotouč, který společně s leštící pastou udělá i ze značně ojeté čepele zářící kousek, ale kde je hledat nevím. Moje poslední zkušenost s "profíkem" je celkem špatná, nůž nabroušenej, ale poškrábaný, škoda mluvit.Koupil jsem si sadu brousků /Lansky/ a nože si udržuji sám.
Moc hezké čtení. Ač žena, taky chodím neustále "ozbrojena". Ale nejvíc se pamatuji na svůj první nůž, který jsem dostala od dědy někdy v 7 letech. Celé prázdniny jsem trávila s bráchou a dvěma bratranci na chatě u dědy a babičky a byla jsem tudíž "za čtvrtého kluka". Kluci postupně (dle věku) dostali svůj nůž a pak přišla i řada na mě. Byl červený a měl malý a velký nůž. Sedmiletá holka nepotřebuje vývrtku ani otvírák na lahve. Co lodiček z borové kůry jsem s mím vyřezala, spoustu holí ozdobila vyrývanými ornamenty, nejedno polínko padlo za oběť mým "řezbářským" ambicím. Na letních táborech jsem s ním občas i nějakou tu bramboru okrájela. Měla jsem ho dlouho, dost dlouho.
A pak začaly na tábory jezdit mé děti. Syn dorostl do věku, kdy muž má mít svůj nůž. Jenže neměl svůj, ale já mu ho na tábor půjčila. A to byla zásadní chyba. Nože se nemají půjčovat! Prostě už mi ten můj nůž z tábora nepřivezl ... prý se někde ztratil, vůbec neví kde. Ale já to vím. Prostě se ten nůž urazil a zmizel. Od té doby jsem svůj (další) nůž už nikomu nepůjčila.
taky si svůj první nůž pamatuju.
Parkrát jsem předtím dostal nůž, ale ten jsem nebral jako můj. Říkali mi, co s ním mám dělat a že na fotbal ho nemám nosit atd. atd. Neměl jsem k němu vztah. Nejdřív to byla rybička akdyž jsem tu ztratil tak jsme s bráškou sotali stejné nože. Střenak z umělého parohu a dvě želízka. Nůž a pilka. Ztratil jsme ho v poli s kukuřicí. Dnes v těch místech stojí novostavba.
První opravdu MŮJ nůž, jsem získla až asi ve dvanácti letech. Koupil jsem ho od kamaráda z fotbalu za čtyřicet ledňáčků. Tehdy stála jedna ta zmrzlina korunu. Našel jsem ho náhodou u něj v garáži, když jsme pumpovali mičudu a byl z něj na větvi. Nezavírací s ocelovým pouzdrem, krásný tvar... Přesvědčil jsme ho, aby ho prodal a šli jsem do krámu a před krámem jsme si to vyměnili. on dostal krabici se zmrzlinou, kterou za půl hodiny neměl a já nůž, který mám doteď. Až mnohem později jsem zjistil, že je to nůž hitlerjugend, vyrobený ve roce 1943, takže toho asi dost zažil :-( Akorát s emi do ruky dostla už poškozený s vyměněnou střenkou a upilovanou záštitou.
Nikd yjsem ho nikd enezapopmněl a dělal s ním všechno a naši vůbec netušili, že ho mám. Nikdo mi neříkal, kam ho mám nosit a kam ne a nediktoval, jak se o něj mám starat. Zkrátka byl opravdu můj! A je dosud, i když ho už používám jen občas...
Milujete věci, mlčenlivé soudruhy, vy bando
jiříkowolkerovskoproletářkokom.... o)))
Kdo miluje věci, jezdí natěžko.
Svůj první pořádný nožík jsem dostal k 10. narozeninám. Mám ho do dneška. Už se mi několikrát ztratil, ale pak jako zázrakem zase někde objevil.
Jen mě mrzí, že se mi letos na jaře podařilo ulomit otvírák.
Můj první nožík byla rybička, ale už nevím jak jsem se k ní dostal, protože nebyla nová. Asi nález někde u dědy, tak se dalo najít věcí... Pamatuju se že jsem ji brousil o placák na břehu rybníka mezi Hustopečema a Valmezem, táta tam zastavil auto a já brousil. Potom jsem ho vyměnil s kamarádem za kožený opasek s kovovou sponou, na které bylo napsáno vždy připraven. Následně mne to mrzelo, ale už se to nedalo vrátit.
Pamatuju si to, byla to situace jako když ti na pouti uletí balónek...
jo, tak takhle jsem brousil rybičku taky:-)
Já jí ale narozdíl od tebe ztratil. Tys za ní získal alespoň něco ne? A dokonce větší hodnoty. Pásek ještě máš?
Kdepak člověče, zmizel v čase. Já si ho ani moc necenil, to buď připraven nebo vždy připraven bylo moc pionýrský (asi) a řemenem (jiným) jsem dostával na zadek od táty (občas a přiměřeně), takže k opaskům jsem neměl takový vztah. Mně se stýskalo po té rybičce, ta výměna mne mrzela.
to byl spíš skautskej opasek podle toho hesla....
Myslim, ze ty pionyrske tam mely neco podobneho.
Pionýrský
měl pionýrský znak a heslo "Vždy připraven"
http://johnnypetka.blog.cz/0810/pionyrsky-pasek
Skautský
měl junácký znak, heslo "Buď připraven" a v horní části označení Junák.
http://www.junshop.cz/inshop/skautske-vybaveni...
Vzhledově a systémem zapínání byly schodné.
Myslím, že byly stejné i velikostně, protože se daly velmi snadno zaměnit :o)))
Já dostal jako první rybičku, kolik mi bylo už nevím. Rodičům jsem se odměnil tím, že jsem rybičkou ořezal hrany konferenčního stolku v obýváku. Všechny. Tak to pak máma nějak poopravila tapetou.
Na prvni precteni jsem premyslel, jak te mama popravila tapetou :)
Jinak u me prvni tezce nasetreny z kapesneho(mam dojem, ze stal snad krvavych 150 jeste Kcs) byl Mikov s parohovou strenkou s nozem, pilkou a vyvrtkou (tu jsem nikdy nepouzil). Vydrzel hodne let, ale bohuzel jsem jednou rano zjistil, ze v kapse neni a uz jsem se ho nedopatral.
Mikov stále ještě nože vyrábí. Můžeš udělat restart. ;)
No nevim, dalsi nuz bych asi neuzil (i kdyz rekl bych, ze sbirku jak Jurimir nemam) ;) Aktualne nejpouzivanejsi je asi maly Boker na klicich (prekvapive staci i na uriznuti chleba, zkusit s nim rozparat konzervu jsem se neodhodlal - to slo prekvapive dobre se starym vojenskym bajinetem).
Tak jsem dneska našla v jedné lavici po vyučování pěkný, celkem velký zavírací (otvírací?) nůž. Předpokládám, že se o něj žádné z dětí nebude hlásit, protože by za to mělo poznámku (porušení školního řádu - nože se do školy nosit nesmí). Jak to tak vypadá, budu majitelkou zánovního nože.
8-)))
tak já bych si tedy radši nechal dát ředitelskou důtku než bych ti nechal nůž...
Jen otázka, oni nesmějí nosit zavírák do školy? Já nosil a nikdy by mě nenapadlo, že se to nesmí. Že se nesmí prak a ty naše bouchací nesmysl,y co jsme vyráběli, to jsem věděl, ale tohle by mě nenapadlo..
Vypadá to, že žádného Jurimíra neučím. 8-))
Oni asi nože do školy někteří nosí, ale mají je v tašce a nevyndávají je. Nebo pokud je vyndají, dělají to tak, abychom je neviděli. Některé ořezané desky lavic jsou toho důkazem.
Desky se ořezávali odjakživa. Viz Foglarova kniha "Když duben přichází". Tam je chlapec, který vyřezal do školní lavice plánek tramvajové sítě. Bylo to pro mě natolik inspirující, že když jsem přišel do Prahy na intr, tak jsem sice do lavice neřezal, ale prozkoumal jsem celou tramvajovou síť, abych věděl, kde jsou jak výhybky, odkud kam lze jet. Padlo na to mnoho volných odpolední. :)
Vzpomněla jsem si ještě na "jednu veselou z natáčení" (už mi to přece jen chvíli trvá, než si vzpomenu). Přišla jsem na začátku hodiny do třídy a kluk v první lavici nemá nic připraveno, lavice prázdná. "Kde máš věci na vyučování?" V tom zasvištěl vzduchem vyhazovák, zabodl se do lavice a chvíli ještě drnčel. "A jsem připravenej!" Myslím, že jsem ten nůž měla mezi svými "poklady" dost dlouho. 8-)))
V těch démonických USA plných zbraní se posílá do "nápravné školy" (mezi opravdové grázly, aby se něco přiučil) i vlastní příbor:
http://zpravy.idnes.cz/americky-prvnak-si-do...
Svět se v prdel obrací:-(
tak vidíš...
"volný" nákup zbraní přinesl excesy a masakry a tak to teď řeší opačným extremem. Obojí podle mě k hovnu.
Ono je otázkou kde je ta hranice...
Už to tady kdysi dávno někdo psal, zakaž obyčejným lidem kdejakou věc, která se dá použít jako zbraň (vím, dá se použít cokoli, a jak je vidět, tak v US i příbor :-))) a odsoudíš lidi k roli poslušných obětí přepadení apod. Ti hajzlové si vždycky něco opatří, zákon nezákon... Ale když se ty poškození (či dokonce oběti) nebudou moci vůbec nijak bránit, protože hajzl bude moc dobře vědět (a o to to páchání trestné činnosti bude mít jednodušší), že "slušný člověk se přeci nijak nevyzbrojuje", tak to asi taky není dvakrát dobře :-/
Přesně tak to dopadlo na Okinawě (dnes součást Japonska). Tamní vládci měli strach ze svých občanů, tak jim zakázali meče, pak i nože, a došlo to tak daleko, že byl jeden obecní nůž přivázaný na návsi u studny, a když jsi potřeboval něco fiknout, tak sis tam došel. "Slušný člověk se přece nemá čeho bát." "Kdyby to mělo zachránit jediný lidský život." atd., slýcháme to i dnes, vždycky, když někdo ořezává naše základní lidská práva (zbraně, šmírovací kamery, policejní odposlechy telefonu a internetu, útoky na právo odepřít výpověď proti sám sobě nebo blízkým osobám, policejní passaty a motorky, atd.).
Logickým důsledkem bylo využití jiných předmětů jako zbraní: nunčaku = cep na obilí, tonfa = klika od mlýnku na rýži, a rozvinul se celý systém boje beze zbraně, dnes známý pod názvem karate.
Technická: Využití běžných předmětů k obraně - tonfa, sai, nunčaku. bo, hanbo se nazývá souhrnně Kobudo. Karate je pouze sebeobrana beze zbraní. Karate, volně přeloženo je holá ruka. Právo nosit zbraň, v tehdejší době meč, měli pouze samurajové.
Přesně tak. Podle mého tou nejhorší a nejnebezpečnější zbraní je narušená osobnost a zvrácený žebříček hodnot. A to bývá převážně otázka výchovy. Zbraň už je jen prostředníkem k vykonání násilného činu.
Ve "společnosti", kde základní, často jedinou a od nejútlejšího věku vštěpovanou výbavou pro přežití v rámci komunity je schopnost sebeprosazování za každou cenu, se může potenciální zbraní stát úplně cokoli. Řešením ale není postupně odstraňovat z dosahu takto deformovaných lidí všechny předměty, které by se potenciálně mohly stát zbraní, ale revidovat hodnoty, které se dětem odmalička vštěpují.
Copak pribor, ale uz se nesmi ani tuzky :(
http://idle.slashdot.org/story/10/11/24/1333256...
Anglicky neumím, takže mi přesný obsah článku uniká. Ale včera jsme koukali na Jamese Bonda a ten měl plnicí pero, kterým zastřelil jednu krásnou protivnici. Tak jestli se to Bondovo péro už neprodává v Emerice.
8-)))
Zastřelil ? Pokud jsem dobře viděl, tak ona spíš tak nějak celá explodovala, ta protivnice :-))) Samotný zásah projektilem ještě smrtelný nebyl :-))) Ale máš pravdu, původně to mělo jen střílet ;-)
Ty jsi detailista! Ale kouká se na filmy s Bondem dobře, co?
8-)))
:-)
Nojo, tyhle pohádky pro starší a pokročilé vždycky potěší ;-) Dnešní děti zvyklé na masakry a potoky krve by se tomu akorát tak vysmály...
Zrovna ale včera bylo těžké dilema, přes Bonda na jiném programu běžel Fantomas :-))) Vyhrál to ale 007, toho nedávají moc často, a už vůbec ne tyhle starší kousky ;-)
To buď ráda, že tam na škole nemáte jiného experta, viz http://zpravy.idnes.cz/ve-vysokem-myte...
:-)
to je debil....
Granát jsem měl ve škole taky, ale tak vadnej, abych se tím chlubil učitelce jsem fakt nebyl. My jsme vyndali pojistku atd. a o poledňáku ho narvali nalámanejma prskavkama, jednu použili jako doutnák a pak to zapálili za hřištěm. Parádní prskající oheň, šlehající dost vysoko :-)
ale já byl docela hodnej a učitelé mě měli myslím vesměs rádi...
Hmm! Hodnej ... a s granátem? 8-)))
ale to byl jen obal, bez náplně. Šlo o to mít kam nalámat ty prskavky a aby se to neroztavilo a ani neprasklo, takže to muselo být kovový a tohle bylo ideál. DOma to nebylo celkem k ničemu. Brácha to přitáhl z nějakýho "partyzánskýho samopalu" Pro později narozené, to bylo takový branný cvičení a soutěžilo se mezi školama.
Další kluci z toho přitáhli asi patnáct různobarevnejch dýmovnic. To bylo srandy:-) Probíhali jsme tím a hráli s tím fotbal a domů jsem došel z různobarevně obarvenejma hadrama a botama :-D
To je hezkej článek. Já k nožům nějaký extra vztah nemám. Ani jsem po něm netoužil. Ale jsou to asi 4 roky, možná víc a ten svůj jsem našel. Je to jednoduchý vyklápěcí nůž se sponou a klasickým i zubatým ostřím. Víte kde? V kabině tohohle obrněnýho transportéru. Lidí tam ale bylo v ten den spousta a tak těžko se ptát, jestli někomu nepatří. Nechal jsem si ho.