Něco o dýmkách

Co se týče cigaret, udělal jsem si jasno už ve druhé třídě základní školy a vydrželo mi to napořád. Průběh byl jednoduchý a krátký. Zakoupil jsem si jednu krabičku Letek. Měly vhodný název, právě jsem se hodlal stát v dospělosti pilotem (těsně předtím popelářem) a jejich kouření se mi zdálo dobrou přípravou na budoucí povolání. Jednu letku jsem za garáží vykouřil. Bylo to neuvěřitelně hnusný a udělalo se mi z toho hned blbě. Chtěl jsem cigarety vyhodit, ale pak jsem je schoval na tajné místo v naší garáži. Táta je vzápětí našel, čichnul ke mně a dal mi pár facek. Nebylo ani příliš těžké dát si dohromady přínosy a zápory téhle zkušenosti (hnusný, blbě, pár facek), a už jsem cigára nikdy nezkoušel. Neměl jsem potřebu. Zato s dýmkama... to bylo okouzlení na první pohled. A dotek.

Myslím že jsem svoji první dýmku dostal po maturitě... od maminky. Zvláštní, že? Bylo to překvapení, do té chvíle jsem po dýmce a tabáku ani nevzdechl. Prostě maminka usoudila, že by mi dýmka jako budoucímu spisovateli možná slušela :-)). No, a já se zakoukal.
Na tu první dýmku si pamatuju. Vlastně si pamatuju na všechny, dýmky se nezapomínaj. Nevěděl jsem o dýmkách nic. Tabák Clan, jemně řezaný a švestkové vůně, se mi zdál na omak vlhký a nehořel, tak jsem ho vysypal a usušil na sluníčku. Pak jsem si dýmku znovu nacpal, zapálil a během pár minut ji spálil. Nová dýmka je k zahoření náchylnější a moje nedočkavá netrpělivost a tabáček suchý na troud udělaly svoje. Zkoušel jsem zuhelnatělé dřevo ze stěny dýmky odškrábat a vydlabal tam důlek, ale dýmka byla spálená jednou provždy, chutnala nasládle trochu jako živočišné uhlí a nebylo to ono. A tak začala moje učňovská léta.
Dýmka není jako cigareta, ze které zbude špaček na vyhození a dál už nic. Cigareta je zkratka a průmyslově vyrobenej omyl. Dýmka, ta s vámi zůstává. Je to taková posvátná nádoba na oheň, a trochu i hudební nástroj z jiných světů. Rozhodně naučit se dobře vycházet s dýmkou nemá do zvládnutí flétničky moc daleko. Je to o klidu, o dechu, o vás uvnitř. Dýmka ukázňuje a učí pravé míře věcí. Nemá zhasínat, ale nesmí se moc rozhořet. A má se dokončit, nedokouřená uvnitř mokvá a smrdí.
Nejraději jsem kouřil dýmku jen ve dvou, já a ta dýmka. Pokoušel jsem se o dialog, s dýmkou, s dechem... se sebou... ?
No co mám povídat. Byl jsem divej, neklidnej, plnej emocí. Chtěl jsem všechno a hned a trpělivost rozhodně nebyla mojí ctností. Ty dýmky by mohly vyprávět... Za každou vykouřenou dýmku jsem si dal výklus od nás z Kramolišova na Hlavačky a zpátky. A nalézt přiměřenost, dokouřit dosucha a vyklepnout čistý popílek, se mi dařilo jen náhodou. Většinu dýmek jsem prostě po několika pokusech nezvládl a propálil. :-(((

Tak jako jsem nadšeně začal, tak jsem se jednou na podzim rozhodl s dýmkama skoncovat. Rostoucí řada propálených dýmek mne usvědčovala, že jsem břídil. Tak jsem tu výstavku na poličce posbíral, odnesl do sklepa a naházel do kotle na žhavý koks. Přidal jsem nedokouřené sáčky tabáku (to se musela linout vůně z komína), zavřel dvířka kotle a měl svoji dýmkařskou anabázi za ukončenou.
Jenže když jsem šel po několika hodinách přiložit, otevřel jsem dvířka a strnul. Na růžovém chládnoucím koksu ležely doběla rozžhavené hlavičky mých dýmek, tiché a neporušené, a svítily... Zíral jsem do kotle a měl najednou pocit, že byly živé.

Tahle historie se potom opakovala. Na koleji jsem naučil kouřit dýmku kamaráda. Kouřil jednu obyčejnou levnou dýmku celé studium a u dýmek zůstal napořád, já jich během jednoho semestru spálil devět a zase přestal. Jenom do kotle jsem s nima už nespěchal, nějak jsem pozbyl jistotu. Ten obraz bílých žhavých dýchajících hlaviček v paměti mi to nedovolil.

Víš, dýmka kterou kouříš se stává podivně tajemnou věcí. Ožívá tvým dechem, sdílí jej s tebou, stává se tvojí součástí. Člověk s vonící dýmkou v ústech vede docela intimní dialog mezi svým nitrem a vesmírem.

Já už se ale k dýmce nevrátím. Můj dech je pořád neklidný, jsem prostě takovej. Není to na překážku lásce k ženě, ale vztah k dýmce mi prostě zůstane odepřen. :-))