Básníkovy Benátky bez kopců - 5 (na Hochtor)

Cíl zdolat grossglockner hochalpenstrasse jsem si dal až cestou. Já vlastně při odjezdu z domova neměl zpáteční trasu přesně naplánovanou. Nevěděl jsem, jestli pojedu přes Slovinsko nebo přes Tarvisio a dál trasou co v diskusi psala Peggy (rakouskýma Alpama na Linec) nebo přes Katschberg na Salzburg. Krátící se čas mne ale přiměl zvolit nejkratší cestu, a taky jsem to prostě chtěl zkusit. Hodně jsem to chtěl zkusit. Touha je zázrak kámo zázrak, zpíval dneska Daniel Landa v rádiu a znělo mi to velmi blízce.

Sobota 31.7., den kdy jsem dal Hochtor i císařskou vyhlídku.
Od rána nádherně jasno, průzračno jako ve velkém akváriu, po posledních deštivých dnech vzácné počasí. Grossglockner pod zářivě bílým sněhem. Posnídal jsem v kempu dvě housky s paštikou, naplnil láhve, zhltnul jeden redbul a vyjel. Oblékl jsem se teple a dobře jsem udělal.
Hned z Heiligenblutu silnice nasadí 12% a nepoleví. Sem tam v zatáčce se sklon zmírní, za ní zase přituhne a někdy na okamžik zase až příliš. Jedu pomalu, stavím a vydýchávám. Dřina, tak na hraně co utočím a udýchám. Cítím v nohách včerejší Iselsberg, ale to nevadí, vím že se to postupně rozjede. Napřed má být mýtnice pro auta, kde jsem si naplánoval vysosnout půl tuby dlouhého karbosneku co vezu z domova, ale Heiligenblut zmizel v hloubkách pode mnou a po mýtnici pořád ani stopy. Nekonečný čas, než jsem se k ní dodral. Cyklisté neplatí. Saju karbosnek a zapíjím redbulem z láhve. A jedeme dál.
Trochu se mi motá hlava, ale ne únavou, nýbrž z toho, že nic není rovně. Silnice ve spádu, krajina v ještě větším, co je tu vlastně rovně? Dost chytám rovnováhu očima a tohle je peklo, celej svět šejdrem. Ještě že jsem nechal ten vozík dole. Potkávám cyklisty na silničkách i horských kolech, jeden dokonce natěžko, má trojtalíř a kašpárka. Všichni mi postupně odjíždí, ale mně to nevadí, tohle je jen moje věc a tý hory. Dávat tohle se silničními převody obdivuju, to je síla. Můj nejlehčí převod 34x34 je tak na hraně, co dlouhodobě utočím.
Konečně jsem na kruháči na odbočce na císařskou vyhlídku, tady jí dopravní značení říká prostě Grossglockner. Dorážím tubu karbosneku, není ji kam vyhodit, žádný koš, a styděl bych se ji mrsknout do příkopu, tak ji vezu s sebou dál. Zapíjím redbulem z láhve a jedu na Hochtor. Už se ani moc nedívám dopředu, nemá to cenu. Ty serpentiny do nebes vypadají, že to nelze absolutně vyjet, ale když se podívám zpátky, co už mám za sebou, připadá mi to taky tak. Takže se deru hore a nekoukám. Cedím přes zuby HOCH - TOR - HOCH - TOR v rytmu otáčení pedálů. Vydýchávám, kde to jde. Blížím se hranici sněhu, jdu do bundy, fičí a je zima. Jezdí dost aut, motorek i cyklistů. V chatě nad stanicí lanovky dávám kafíčko a ještě jednoho redbula a dorážím to.
Hochtor, jsem tady. Mám ho, není co řešit !!! Ruce letí nahoru s véčkama. Je tu parta českých bajkerů, nechávám se vyfotit před tunelem u cedule s nadmořskou výškou 2.500 a něco m.n.m. Projíždím tunelem na druhou stranu a koukám do kraje, ale na Edelweisspitze nejedu, je to hodně dolů serpentinama a zase nahoru, a stejně se musím vrátit do svého základního tábora v Heiligenblutu. Jsou tu hromady sněhu. Vracím se tunelem zpátky a užívám si to u tý cedule s nadmořskou výškou na sluníčku.
Před návratem mne roztřásá zima. Improvizuju. Beru si v krámě troje informační noviny zdarma, ověřuju si, že v nich nejsou žádné důležité informace, a vycpávám se jimi pod bundou i pod dresem jak jsem to četl jako kluk o závodnících Tour a jiných velkých závodů. A fakt to funguje, byla to dobrá rada, noviny nepropustí vítr a hřejí. Vracím se zpátky a sjíždím. Několikrát raději stavím a osahávám ráfky, jsou horké. Ukrutně se to rozjíždí, cantíky dostávají zabrat. Ubrzdit tady vozík, to bych asi brzdové špalíky roztavil. Nejistý pocit ze slabých brzd mi nedovoluje pustit rychlost přes šedesát, tady bych snad zrychloval i kdybych jel po asfaltu po zadku.
Na odbočce k vyhlídce mne napadne jenom tak se tam zajet kouknout, když už tady jsem. Tak jedu. Dost osudové rozhodnutí. No, špatně jsem četl mapy a pozdě zjišťuju, že se ženu zase do výšek přes 2.300m.n.m. Sakra práce, to je teda dílo. Jsem to ale vůl, kdybych to věděl, tak se na to vykašlu, ale teď už to teda nevzdám. Redbuly došly, marně zkouším něco dostat z té prázdné tuby karbosneku a zase ji schovávám do kapsy, je prázdná. Tak už jen na zbytek jonťáku. Velmi brzo stavím a svlékám se, noviny srolovat a do kapsy, jsem uvařenej. Ale ještě mi to jede. (no, už moc ne, spíše se nedám odradit a bojuju. Už je to věc vůle nevzdat.). Je tu i krátký sjezdík, ale dále to zase už není zadarmo. Ty galerie těsně pod vyhlídkou, ty už šly na krev. Jsem tady, vjíždím na plošinu vyhlídky. No, prostě mám to. :-)
Ledovcový splaz je roztátý jen do šedivého kamení, Zvoník pod sněhem a proti sluníčku celý září. Velké parkoviště motorek, plno lidí a zasklených ploch, pan císař by se divil. Cyklisti už tu nejsou, je pozdě. O zábradlí vyhlídky se opírá takový starý pán s černýma očima a černýma vlasama jako uhel, vedle sebe má opřené dvě francouzské hole. Pozoruje mne i s kolem, jak se nechávám fotit a koukám na zvoníka. Něco říká, chvíli si nejsem jistý na koho mluví, ale nikdo jiný právě kolem není, aha, tak na mne. Ukazuje mi sviště, prý 8 měsíců v roce prospí a jen 4 měsíce žijí venku. Pod náma roztátý ledovec. Chvíli povídáme, vysvětluje mi něco o projektantovi skleněného krystalu vyhlídky a dalekohledech. Na Grossglockneru jsou prý právě teď lidé. Mám z něho pořád trochu divný pocit.
Už se svečeřívá, loučím se a odcházím i s kolem. Za okamžik se ještě otáčím, abych se přesvědčil, že ten zvláštní pán nebyl přelud, ale on tam není. Nikdo tam není, ani francouzské hole. Zamrazí mne, ale ne strachem. Cítím, že je to v pohodě. Sáhl jsem si na dno.
Vycpávám se zase novinama, sjíždím dolů a chci si v městečku něco koupit a uvařit, ale je sobota a pozdě, vše zavřeno. Tak dobře, horkou sprchu a jdu dnešek oslavit do restaurace. Stará paní domácí sedí v recepci a doporučuje mi špagety a zeleninový salát, vzorně oholený starý pán mi je přináší a dnes už se přichází optat i mne, zda je vše v pořádku. Jídlo je výborné. Dávám dvě pivka, píšu deník. Mladý muž kasíruje a ptá se, jak jsem dopadl tam nahoře. Požádám ho o razítko do cyklodeníku a když mi ho přináší, dostávám i velkou stopku průzračné slivovice jako pozornost podniku. Jemná a dobrá. Heuréka.
Vracím se pod hvězdama ke stanu po večerní hygieně, když najednou jasný hlas trubky protne horské ticho a hraje sólo krásnou dlouhou večerku, nese se to celým údolím. Kdo to hraje? Starý pán stojí na verandě domu, troubí a umí to. Když skončí a hlas trubky dozní v prostoru, od všech stanů roztroušených po louce zašumí tichý potlesk. (můj muž hraje každý večer, jeden pro naše hosty, druhý pro mne, říká mi příští ráno stará paní v recepci s úsměvem).
Dnes 42km, průměr 10km/h, max. 59Km/h. Sjezd dolů byl tak prudký a cantilevry málo účinné, že jsem se bál to pustit víc.

Příští pokračování už bude poslední, sice dost zmokneme, ale už dojedeme domů. Slibuju :-)))