Básník, víla a dítě on the road 7 (Když v Dánsku pršelo)

Někde jsem před časem četl, že v islandštině existuje mnoho výrazů pro sníh, snad dvacet. Zajímalo by mne, jestli v dánštině je také tolik pojmenování pro různé druhy deště. Protože to co tady padá z nebe má tolik různých variant... Od prostého mžení po přívalové slejváky s bublinama na loužích. Společné všem je pouze to, že i v pláštěnce máte mokro v botách.

Nemám deštivé cyklocestování v oblibě a poslední dny je toho deště fakt už příliš. Od Skagenu leje několikrát denně, prošoupeme neustálým oblékáním a svlékáním pláštěnky. Když spustí ve dne (tak je to většinou), oblékneme pláštěnky a jedeme dál. Dítě v bedně je pod plachtou v suchu. Už dvakrát jsme ale zůstali sedět dvě noci na jednom místě a vůbec nevyjeli, protože prostě lilo celou noc a dále od rána další den nepřetržitě. Hráli jsme ve stanu pexeso a kvarteto, povídali vymyšlené pohádky, dospávali... Ale čeho je moc, toho je příliš. Mám už prostě na místní počasí trochu vztek a někdy zlobím dánské sousedy, pokud jsou zrovna po ruce, co to tu mají za léto („děláš jako kdyby za to mohli," říká víla). Třeba ráno v šikmém hustém dešti před srubem (na lejrpladsu v lese, kde jsme kvůli souvislému dešti zůstali dva dny). Obloha celošedá od obzoru k obzoru, čvachtáme v mokré trávě. Zdravím kolegy dánské cyklisty, co nocovali ve vedlejším srubu:
„Dobré ráno! Krásné počasí!"
„Good morning. Yes."
„Dánské počasí?"
„Yes."
„Dánské letní počasí?"
„Hmm... yes."
„Typické dánské letní počasí...?"
„!!! NO !!!"
Odkývají všechno, jenom že je to „typické" je vždycky nadzvedne a energicky to popírají a mávají rukama. Sorry, vikingové. Jenom taková nevinná zábava, kvůli které ale stejně pršet nepřestane :-)).
A potom vždycky řeknou, že už bude hezky. Zítra. Jsou optimisti. Ale ono je zítra fakt hezky, tedy i když zase leje. Tady je svým způsobem hezky i v dešti. Ale už by mohlo fakt přestat.

Jedeme po trase Skagen - Hirthals - Hjorring - Lokken - Logstor - Gedsted - Skive, z městské knihovny ve Skive vás teď zdravím. Fakt skvělý bylo oceanárium v severním přístavu Hirtshals, prožili jsme tam místo tří hodin celý den. Ne proto, že venku několikrát lilo (to taky), ale protože bylo pořád na co se dívat a co dělat. Kromě atrakcí (krmení tuleňů ve venkovním bazénu a krmení žraloků potápěčem v obřím akváriu) se tu ponoříte do tajemného světa potopené rybářské lodi a navštívíte ten stinný podvodní svět vlastně zevnitř. Všude se myslí na děti, lítaj s takovým pasem a dávaj si tam razítka, řeší úkoly, řídí loď, lezou po čtyřech nahlížet do zaplavených kajut s barakudama zespoda, hrají na dotykových obrazovkách a nakonec cola a hranolky, prostě ráj :-)). Ani nám se odtud nechtělo. Jenom voda uvnitř, voda (z nebe) i venku, ale už zavírali, tak jsme museli...

Podél všech více frekventovaných silnic vedou samostatné cyklopruhy oddělené od silnice metrem udržovaného trávníku. Je to bezpečné, ale hluku z rychlého souběžného provozu a takového toho svistu od aut se nevyhnete. Odbočili jsme proto na úplně vedlejší silničku podél pobřeží, abychom jeli ve větším klidu. Ale prázdninový provoz je i tady silný, všichni jedou na pláž. Řidiči jsou velmi slušní a v zatáčkách jedou za námi (a s námi) desítky metrů, než nás předjedou. Rozhodně se nikdo necpe a nesnaží se nás vytlačit. Jenže tohle paradoxně vílu stresuje. Není zvyklá jezdit na kole v běžném prvozu. Něžně vrnící diesel za zády vnímá jako velké nebezpečí, větší než předjíždějící auto. Zastavuje, slézá s kola a nechce vůbec jet. Sděluje mi, že jednu chvíli za námi jelo deset (!!!) osobních aut. Vracíme se proto na cyklopruh podél hlavní, kde s námi jízdní dráhu nikdo nesdílí než občasný cyklista nebo moped. A hned jak to jde, sjíždímě na šotolinovou stezku do lesa.
A dobře děláme. Po chvíli jízdy nacházíme - světe div se - lesní tábořiště, lejrplads !
Něco jsem o těchto nocovištích doma četl a doufal, že tady tak budeme často přespávat, ale dosud jsme za celou cestu viděli pouze jedno blízko Skagenu, ale bylo to v poledne, takže jsme jeli dál. Lejrpladsy jsou dobře utajené. Na silnicích a silničních odpočívadlech nejsou vůbec značené (pouze kempy). Ani na cyklostezce nejsou dopředu avizované, dokud na ně přímo nenarazíte. Lejrplads je bezvadné místo k přenocování na cestě. Je tu dřevěný stůl s lavicema, ohniště s otočným roštem, pitná voda, dva nízké sruby bez dveří se zelenou střechou a prkennou podlahou, posekaný trávník na stanování, suchá (ale čistá) kadibudka... Tady na tom dnešním je ještě stará maringotka se stolem a lavicema, železnýma kamnama a trochou suchého dřeva, a vzadu ruční štípačka polen. Super. Dítě je naprosto nadšené, že bude ohýnek. Zabydlujeme druhý srub, v tom prvním uvnitř v rohu nad vstupem hnízdí vlaštovky, které chvíli pozorujeme jak krmí mladé, ale potom už je nechceme rušit. Holky zabydlují srub a já jedu ještě na bromíkovi zpátky do nejbližších potravin nakoupit něco na pečení. Trochu se projedu, není to zrovna blízko, ale bromík je fakt rychlej. Potom taháme ještě další dřevo, mokré po deštích, a dítě nachází dva velké krásné kozáky bez jediného červa. Uděláme je na ohni v ešusu. Klobásy pečeme na roštu a vaříme čaj z ostružinového listí. Máme královskou večeři. Dítě potom nachází v maringotce nerezovou misku, asi pro psy na vodu, vaří na ohni z listí a všeho možného i nemožného bylinné „lektvary" a míchá je klackem. Nevinná zábava, dokud si víla nevšimne, že je taky hodně ochutnává...
Přijíždějí další dánští cyklisté (rodinka) a zabydlují sousední srub. Vlaštovkám to zjevně nevadí. Konečně se dozvídám pravdu o lejrpladsech. Existuje na to atlásek, taková knížečka, kde jsou očíslované a s podrobným popisem. Pouze v dánštině, ale knížku hned v příštím městě kupuju a zkusíme nocovat podle ní.
Lilo celou noc i ráno, po diskusi o typickém dánském letním počasí, popsané na začátku, si dánští kolegové volají mobilem odvoz autem domů, my zůstáváme sami v lese s šumícím deštěm a vlaštovkama v sousedství. Nocování ve srubu je skvělé, máte více místa než ve stanu, akorát... komáři. To byla katastrofa. Nemáme moskytiéry a spali jsme zalezlí do spacáků, kde bylo nedýchatelné vedro. Nelépe to zvládla víla, já se dost budil a dusil, a dítě se odkopalo a je poštípané až hrůza. Kdybych tušil, jak to bude, snad jsem v tom dešti postavil na trávě stan (do srubu by se na výšku nevešel). 

Nakonec jsme zůstali kvůli vytrvalému dešti dvě noci a komáří hody se opakovaly...

Takové docela domácí jsou malé kempy v menších městech, třeba ten v Logstoru. Je v provozu už přes 50 let, majitelé jsou starší lidé kteří tam celoročně i bydlí a mají stálou zavedenou klientelu. Starali se tam o nás jako rodiče. Namazali dítěti štípance od „moskitous" vlastní mastičkou s aloe vera, pomohli víle přemoci pračku a sušičku a schovali nám kristýnu na noc pod střechu. A to i když můj vstup nebyl právě... no posuďte sami:
Prostě dánská angličtina není s tou mojí vždy plně kompatibilní. Někdy to přináší legrační nedorozumění. Vešel jsem do recepce kempu a ptám se:
„Hi", (běžně se tu zdraví háj), „do you have some free place?"
Starší pán za pultem si mne prohlíží jako nějakého blázna: „No."
„Nou?"
Chvíli na sebe udiveně nedůvěřivě koukáme. Nechce se mi věřit, že nemá místo ani pro jeden stan, kemp není plný. Potom rozhodí rukama:
„Its not free, it is my byznys !!"

Taky jsme našli spřátelené budhistické centrum poblíž Gedstedu a přespali tu. Klaus se svojí paní, co tu bydlí s kocourem a dvěma postaršími traktory, provozuje ekologickou farmu se zeleninou, lidé z okolí sem jezdí s košíkem nakupovat. Na rajčata má malý skleník. Víla si konečně zase zameditovala v gompě, obešli jsme několikrát stúpu a dělali dobrá přání. I za vás, tak to máte skvělý :-)).