Básník, víla a dítě on the road 3 (Naše první kilometry)

Nakonec se nám to do bedny vešlo i s dítětem tak akorát. Stan a karimatky jsou na zadním nosiči, zbytek vpředu. Víla si veze v odepínací brašně na bromíkovi jen své tajnosti. Christian slibuje dělat dobrá přání za naši cestu, tak super, díky a jedeme do Prahy.
Ze severního předměstí Kodaně bude nejjednodušší pokračovat na sever, to je přece logické. Podél vozovky v ulici i později podél silnice vede souvislý asfaltový cyklopruh. Suneme se rozvážně asi rychlostí rekreačního běžce. Jízdu na kristýnce trochu znepříjemňuje častý příčný sklon cyklostezky, na jednostopém kole to nepoznáte, ale na tříkolce s náklonem pořád zápasím. Dítě si přeje mít bednu zavřenou stanem, chce mít svůj domeček a číst si tam knihu o víle Amálce. Tak jedeme trochu jako tajemní blázni. :-)
Od Kodaně na sever je podél moře prakticky souvislá zástavba rodiných domků. Jsou krásně jednoduché a skryté v zahradách. Někdy máte pocit, že jste v parku, ale je to normální předměstská ulice. Ale jsou tu i soukromé zámky ve velkých parcích s udržovanými trávníky.
Potom jedeme po cyklostezce podél železniční trati a krásnýma listnatýma lesama, některé duby mají snad tisíc let, dalo by se v nich bydlet. Vzduch voní bylinama, kvetou lípy a šípkové keře a víla jásá. Jenom jednou vzniká problém s projetím trubkových zábran v místě křížení cyklostezky s ulicí, je to na fous, ale protáhneme i kristýnku.
Pořád se pohybujeme zastavěnou městskou krajinou, sice příjemnou, ale na zašití se stanem na noc tu místa vhodná nejsou. Když jsem nějaké nocležiště vybral, vždy byl hned za keřem rodinný domek. Nakonec nocujeme v kempu v Nivá, nutí mne koupit jakousi kempovou kartu pro celé Dánsko za 100 DK, tak dobře, to kupuju, ale nejsem si jistej, k čemu to vlastně je. Dnes je neděle 3.7. a urazili jsme asi 25 km, úplně to stačí. Nechci to na začátku hned přepálit. Honza sete (jede natěžko kolem západní Evropy už od května) mi radí v SMS ze Španěl, že skupina jede podle nejslabšího, tak abych to zbytečně nebrzdil :-). Ale je to tak, víla na bromíkovi je rychlejší než my s naloženou kristýnou. Poprvé stanujeme, večeříme, snídáme a balíme vše zpět do bedny, učíme se jak si co nezaskládat až na dno. Časem se to zautomatizuje. V kempu mají kozy a naše dítě s nimi pořád něco řeší. Když ji potom víla ráno češe a dělá culíky (česat vyžaduje jen a pouze takovým hřebínkem co našlo kdesi na chodníku mezi odpadkama na vyhození), dítě nám tajemně sděluje, že včera tím hřebínkem učesalo i obě kozy. Víla málem omdlí, no snad neměly blechy. :-)
V noci chvíli lilo, takže ráno sušíme stan na sluníčku. Bromík nocoval složený v předsíni stanu a kristýna pod plachtou.

Ráno pokračujeme dále za tajemstvím severu. Povinná zastávka v Helsingoru u Hamletova Kronborgu. Vysvětluju dítěti, kdo tu řekl tu slavnou nadčasovou větu E = m c na druhou :-)). Víla kroutí hlavou. A přece se točí, aspoň naše kolečka, stáčíme to podél pobřeží na západ a hledáme místečko k přenocování. Tady už není zástavba souvislá. Pobřeží je lesnaté s valounovitými plážemi, kde se koupe, sedí s termoskou kafíčka i griluje, ale všude jsou značky se škrtnutým stanem. Asi dva kilometry před městečkem Hornbaek se domlouvám s jedním běžcem, kde je nějaký lejrplatz (místo k volnému přenocování ve stanu, o kterých jsem doma četl), a on mává rukou že teď po novu na jednu noc kdekoli. Super, stavíme stan na mechu hned na kraji valounové pláže u lesa, koukáme na velké lodě i na švédský břeh naproti, slunce zapadá snad do deseti večer, voní moře, majáky mrkají...
Kdybychom se odmlčeli, tak se o nás nebojte. S připojením k internetu je to po cestě trochu boj, zatím to řeší knihovny a mekáče. Tak dobrou noc :-)