Tohle je takovej dopis v láhvi. Ten obvykle posílá Robinson z pustého ostrova. Ale já nejsem ztroskotanej a nežádám o záchranu. Naopak. Tento dopis posílám někomu, kdo sám o záchranu volá, aspoň to tak cítím. A to ještě ona sama neví, že o tu záchranu prosí, jenom ji zradily oči. Trochu zamotaný, že jo. Myslíte že je blbost jí to posílat po řece v láhvi? Asi je, ale co když to nelze říct přímo. Není k tomu příležitost, nehodí se to jaksi, nemám k tomu mandát... Třeba by to neskousla, naštvala se, urazila... To bych teď potřeboval asi tak ze všeho nejmíň. Tak to pošlu takhle, jako vzkaz v láhvi. Aby si to mohla přečíst, ale ještě chvíli dál dělat, jako že nic.
Je to určený osobně jedné z vás. Budu věřit a doufat, že ta láhev připluje a zastaví se u tvých nártů. Že si jí všimneš, že je to sdělení právě pro tebe, a nenecháš ji odplout dál. Ta láhev je průhledná a dopis vložený tak, aby byl k přečtení i zvenčí, to je schválně. Myslím že má obecnou platnost, nejen pro tebe. I pro ostatní holky tady, i pro chlapy, pro všechny. Takže nevadí, když si to přečtou. Třeba to napoví i někomu dalšímu, kdo to potřebuje zrovna jako ty, jenom já o něm právě nevím (o jednom kromě tebe vlastně vím, je to kluk). Takže to prosím neber jako nějaké vyzrazení věcí důvěrných, neboj se, nepoznají tě, i když to budou zkoušet.
Pokud to vyhodnotíš jako neomalenost nebo nevítané přestoupení tvých osobních kruhů, tak budiž, odpusť. Nechci se dotknout ničeho v tobě (nee, teď kecám, docela chci a dost). Ber to prosím jako přešlap, faux pas venkovskýho burana. Zkusím se polepšit :-)). Ale moje polepšení ti nepomůže, kdežto tohle má šanci, že ano. Takže je to na tobě, krásko.
Prohlížel jsem si tvý oči. Díval jsem se ti do nich, ne jenom jednou. A ledacos si v nich přečetl. Docela hezký čtení mimochodem. Máš zvláštní oči. Krásný, jasný, tak podivně plný světla. Ale je v nich čitelná i malá tečka hořkosti, která říká, že nejsi úplně šťastná, i když ti vlastně nic nechybí. Štve mne to, že nejsi úplně šťastná, protože asi vím proč to tak máš, rozumím tomu. Tvoje oči tě zrazujou, bacha na ně. A mohlo by mi to být úplně jedno, ale není.
Z tvých očí se na mne dívá i tvoje dávné rozhodnutí, snad z dětství. Touha, ambice, síla. Máš něco v sobě, co chce ven, do světa, mezi lidi. Máš na to udělat něco krásnýho, velkýho, skvělýho... Máš to v sobě. Měla by ses o to pokusit. Ale ty tomu říkáš NE. Couváš, bojíš se, vymlouváš se, že to nejde. Děláš plno dobrých věcí pro jiný lidi, pomáháš, angažuješ se, jsi skvělá. Ale vyhýbáš se tomu hlavnímu. Tomu, co máš v sobě jenom ty a co za tebe nikdo jinej neudělá. Nemůže, jenom ty máš ten klíč. Už od dětství. Tak si už přestaň lhát, že to nezávisí jen na tobě a že to nejde.
Nikdo tě neudělá šťastnou, nikdo to nedokáže jen ty sama. Přestaň všem okolo pomáhat realizovat jejich skvělé sny, jsou jejich, ne tvoje. Neneseš za jejich nápady zodpovědnost. Jenom za ty svoje. Nebudu ti napovídat, víš přesně, o co jde a co dělat. Řeklas to jednou už sama. Tak ze sebe setřepej ty nesmysly a začni dělat napřed jen a jen to svoje a až potom pro ty ostatní. Už je na to čas. Prosím.
Každý člověk v sobě nese svůj talent jako dar. Úplně každý. Ale pozor, ten dar není vůbec jeho. V tom je ten fígl. Tvůj talent je darem pro druhé (myšlenka Marlo Morganové). Je to povinnost s tím něco udělat. Stát se tím a dát tomu všechno. V některých společenstvích kde lidé nesoupeří a nezotročují se navzájem to jde snadno, někde si to musíš vybojovat.
Někdo prostě dobře a rád pěstuje brambory. Ale myslíš že by kovboj Howgh dojel na Nordcap nebo do albánských pustin a napsal o tom ty knihy kdyby pořád pomáhal přihrnovat sousedům ve vsi? A copak nepotřebovali zrovna pomoct?
Jiný dobře vaří. A rád, má na to talent. Ale třeba Sáblíková, to měla raději krájet mrkev ve školní kuchyni? Copak nebylo potřeba pomoct ji krájet? Vždycky je potřeba něco. Ale ty houfy kuchařek, zajely by aspoň v semifinále na Evropě místo ní ? Asi těžko, že...
Přinášíš na podnose čaj v krásných čínských šálcích po babičce. Zase ti budu jenom koukat do očí a nic ti neřeknu. Neodvážím se. Chtěl bych do tebe drcnout, aby to vyšplouchlo, nejraději bych ti celej ten vzácnej podnos vyrazil z ruky. Tohle přece není tvůj šálek čaje, co to pořád děláš. To zvládnou podobně i jiní, možná stejně dobře jako ty. Ale tvůj talent je jinde a nikdo jinej než ty ho neoživí a nenechá zazářit. Jestli to neuděláš sama, všechny nás okradeš. A víš jak skončíš? Ta tečka hořkosti v tvých krásných světlých očích zesílí a přeroste v závist k těm, kteří to dokázali, kteří to udělali. Všem pomůžeš, budou ti vděční, ale tebe bude uvnitř štvát, že jsi ze sebe nic nevydala. Nic tak nádherně jenom tvého. Nebudeš šťastná.
A já chci, abys byla šťastná. Hodně. Abys ze sebe dávala fakt naplno to co máš jenom ty a nikdo jinej. Nemůžu se na to takhle dívat. Prober se. Rozumíš tomu? Tak odnes ten bledej čaj, než to celý zvrhnu. A uvař pořádný kafe do velkých hrnků, silný, i pro mne. A dej se do toho jediného důležitého pro tebe i pro nás všechny. Čím dřív tím líp. A nešvindluj sama se sebou, nelži že to nejde. Jde to. Rozumíš mi?
Já vím že jo, kouká ti to z očí. Tak se netvař.
Tož asi tak, krásko.
Kdo je naladěnej na příjem, ten to vezme. Pokud ne nebo nechcete, stačí když té láhvi s dopisem dáte milost, necháte ji plout dál a nebudete po ní prát šutrama (jako kluci v dětství na valachách). Je křehká. Díky, ultras. :-)
Tento článek není o cyklistice ani o cyklocestování a té vyhlášené soutěže tady na nakole.cz se neúčastní. Patřil by do kategorie osobní, kdyby tu byla.
Nebo do záhad. :-)