Směr jihozápad 6: Příjemné vyhlídky

Tak, problémy s pláštěnkou se zdály být konečně zdárně vyřešeny. Ráno plný malý ešus přeslazeného černého čaje, nějaké pečivo zbylé ze včerejška a potom po cyklostezce proti proudu Innu směrem na Telfs, Imst a Landeck. Taková zdánlivě nudná stezka podél Innu, mezi poli, vedle kolejí ... Ale co na ní člověk spatří věcí, když se dívá !

Tak například kolik žen a dívek sem chodí běhat. Tady je to snad dívčí národní sport. A jak jim to panečku pěkně jde a sluší ! Kolik běžeckých stylů tu náhodný pozorovatel spatří... Od úsporných, efektivních a profesionálních (ty jsem jen tiše obdivoval) přes různě půvabně upejpavé, elegantní a romantické (ty mne docela dostávaly, ale mlčel jsem a jenom se usmíval) až po ty těžkopádné a zavařené (těm jsem ukazoval palec a říkal nahlas super! Protože obdivuju když se sebou taková ženská chce něco udělat a maká na tom). Víte kolik jenom existuje způsobů odhazování lýtek při pohledu zezadu? A o dalších půvabech ani nemluvím. Teda ne že bych se nějak zvlášť začumoval, to nee. Ale k takové běžící bytosti se napřed blížíte, potom ne vždy se dá hned předjet, a třeba kapucínky nebo rockerky (sluchátka) jsem míjel zvláště opatrně, abych je nevylekal. I když dnes už jsem na sobě neměl tu strašlivou pláštěnku se secvakaným dračím hřbetem.

A pozdravit nebo nepozdravit... Jednu takovou cvičitelku aerobiku s culíkama, která běžela dost rychle a stylově, jsem při předjetí pozdravil. Neodpověděla. Jel jsem dál a zapomněl na ni. Začalo pršet (zase ta hra s pláštěnkou), tak jsem jenom pozastavil a začal se soukat do ponča. Najednou plác! dlaní do sedla, culíky se mihly kolem a zavolaly ‚‚hophophop!‘‘. Než jsem se dosoukal, byla v čudu. Hop - hop. Vezu si s sebou celý bydlení a netrénuju na Túrdefráns, děvenko.
Jenže jak jedu dál, hopkající culíky zase sjíždím. Trochu za ní zpomalím. Mám něco říct? A nemá žádný sedlo, abych si taky plácnul... Sice má hezkej... no to radši ne, Láďo, TO FAKT NE !! To si teda nelajznu. Asi zaslechla šustění ponča, uvolnila mi cestu abych mohl předjet.

A potom začal tréning.
‚‚Hophophop!‘‘ ozvalo se za mnou. Nojo. Trochu jsem přidal. Culíky taky.
‚‚Hophophop!‘‘ Přidal jsem víc, abych měl pokoj. Ale culíky běžely stále za mnou.
‚‚Hophophop!‘‘ Šlápl jsem do toho a jel co to dalo. Další ‚‚Hophophop!‘‘ už jsem neměl těsně za zády, ale kdykoli jsem se ohlédl, culíky makaly a držely kontakt. V cyklistické hantýrce mi prostě uvisela. Tohle nebyla žádná cvičitelka ani roztleskávačka. Běžela jako televizní gazela ze zlaté tretry. Jel jsem co jsem mohl, potil se v ponču i když už zase nepršelo, a navíc se začal ozývat ten plný ešus ranního čaje. Někde bych se potřeboval... ‚‚Hophophop!‘‘ Sakra babo jedna dlouhonohá !!!
Rval jsem to i s vozíkem, abych jí ujel. Byl jsem zlitej potem durch a chtělo se mi už urgentně, ale neodvážil jsem se ohlédnout, abych neslyšel zase to ‚‚Hophophop!‘‘.
Když jsem se po čase odvážil, už tam nebyla. Asi zůstala v té poslední vesnici nebo to otočila. Hodil jsem kolo s vozíkem do trávy, serval pončo a čůral nááádherným obloukem do kukuřice. Pak už se mi oblouk trhal, jak jsem se u toho začal chechtat. Takhle se nechat vyhecovat. Jsem to ale boží... asi vůl :-).

Jo, někde tady jsem potom potkal českou rodinu jedoucí v protisměru natěžko, ale míjeli jsme se v takové úzké šikaně bez zastavení. Byli to tři nebo čtyři dospělí, nejeli úplně pohromadě a až zpětně jsem si vybavil, že někdo z nich měl přes řídítkovou brašnu přehozenu českou vlajku. Nebyl to někdo z vás (14.8.2014 kolem poledne)?

Na rozdíl od své cesty do Benátek 2010, kdy jsem dal celou trasu Kufstein - Insbruck - Landeck - Martina (CH) po silnici, jsem ji tentokrát absolvoval po cyklostezce. Bylo to pomalejší (stezka často kličkuje), ale mnohem příjemnější (viz výše :-). Na rozdíl od bavorské části, kde zřejmě milují písky a šotolinky, byly tady povrchy převážně asfaltové, což se v mokru a dešti jelo lépe.

Hledání plácku k noclehu byl kupodivu zase oříšek. Třeba Honza (Sete - klidný velmistr tuláckých noclehů) by možná řekl, že se s tím moc s..., prostě že jsem moc opatrný. I když se to z dálky nezdálo, každé nadějné místečko bylo mokré, příliš na ráně nebo tam někdo dělal dřevo na zimu. Nakonec jsem přespal před městečkem Pfunds na takové malé vyhlídce u potůčku s lavičkou. Napřed mi tam kolem pořád jezdila auta, tak jsem jenom vařil, psal deník, vybaloval a dělal takové ty cavyky, abych vyzkoušel, jestli mne někdo nepřijde zkontrolovat nebo vyhodit. Ta lavička se zdála hodně používaná a byl jsem tam vidět zdaleka, i ze vsi. Postavit stan jsem se odvážil až zašera. Vypravil jsem se ještě vypátrat co je za stromama nade mnou, a objevil jsem tam velký dřevěný včelín obehnaný funkčním elektrickým ohradníkem (bzučel). To mi fakt rozum nebral, včely přece lítají vzduchem, tak k čemu ten ohradník. Spal jsem úplně klidně, akorát byla ukrutná zima, v tenoučkém spacáku jsem k ránu klepal kosu. Prostě už jsem v horách.

Ráno jsem vjel do Švýcarska a hned na hranicích v Martině dal kafíčko a nějaké dobrůtky. Taky tu měli čistý záchody (to já rád). Platil jsem kartou. Při snídani jsem vyzvěděl od místních, že cyklostezka dál je spíše terénní a houpavá, tak jsem se rozhodl pro silnici, aby mi cesta rychleji odsýpala. Nechal jsem za sebou odbočku přes most doleva do serpentin na Nauders a Reschenpass, kudy jsem jel tenkrát do Benátek, a vyrazil do Švýcar směrem k Mořici.

Na prvním odpočívadle jsem obdivoval popelnici, spíš kontejner. Seděl na betonovém bloku, chráněn trubkovou konstrukcí a otevřít jej bylo možno jen po otočení důmyslného zámečku. Chvíli jsem to považoval za zajímavý systém antivandal, než mi došlo, že je to kvůli medvědům. Že i ten ohradník kolem včelína, kde jsem si včera ustlal, neměl odrazovat včely. A úplně bez souvislosti - že jsem vjel do Švýcar a nemám žádné franky v hotovosti, ani vindru, jenom éčka a kartu. A v těch vesničkách až do Mořice asi moc bankomatů nebude.

No. Ještě že jsem si to uvědomil až teď. Vědět to všechno už včera večer, vůbec bych nespal tak klidně. Prostě - cyklocestování je pestré a jeden se pořád něco učí. 

:-)