Směr jihozápad 2: Ráno hloupější večera

Probudil jsem se do krásného dne a hned poránu si vyrobil problém.
Po idylickém čajíčku a snídani v ranním slunci jsem začal rychle balit. Nevím, jestli to máte taky tak, ale při každém mém vybalení/sbalení existuje jeden pitomý moment, kdy je všechno rozházené kolem v neuvěřitelným nepořádku a chaosu. A jako naschvál zrovna jede kolem taková postarší přísná dvojice na drahých elektrokolech. Jedou pomalu, rentgenují mne a moje krámování dost sveřepě a na mé slušné ‚‚Morgen‘‘ až po pár metrech ucedí ‚‚Kein Abfall !!‘‘ (žádné odpadky !!).
‚‚Keine Angst !!‘‘ (bez obav !!), jsem naštvanej. Ještě mne tu budou mistrovat nějací bavoráčci. A vjeďte oba do psího hovna !!!
Ale bordel tam právě mám, to je fakt. Zapřísahám cyklostezku, ať mi nedělá schválnosti a ať kolem nikdo nejezdí aspoň hodinu nebo klidně dvě !! A během tří minut mám sbaleno, načisto a samozřejmě bez odpadků.
Ještě s citem utahuju uvolněný zadní rychloupínák. Stejně nechápu, jak se tohle může samo povolit. Přeskočí v závitu?

A když už jsem byl jednou v tom vylepšování, ohmatal jsem pneumatiku vozíku a rozhodl se ji dohustit. Od včerejška zase trochu změkla, ale ještě to nebylo akutní, mohl jsem jet. Blesklo mi sice hlavou, abych to nechal na později někam do města... Vytáhl jsem sedlovku a zprovoznil pumpu. Na kole mám autoventilky, na vozíku galuskovej ventilek a redukce téhle pumpy na něj nejde nasadit, musí se našroubovat metodou pokus - omyl. Vlastně vozík touhle pumpou hustím vůbec poprvé. Jednou to neprofoukla vůbec, napodruhé to foukalo všude okolo a napotřetí se zadařilo... vyšroubovat ventilek úplně. Jenom si to hlasitě vzdychlo, guma splaskla a já čuměl do díry. V té trubičce od ventilku. No pěkný ...vyvrcholení.
Postupně mi docházelo, že tohle asi nenafoukám, protože se šroubovací redukcí pokaždé vytočím i ta střeva. Zkusil jsem to - no samozřejmě. Je to v háji. Náhradní duši dvacítku nemám a lepením tohle nespravím. Potřebuju půjčit pumpu, která se na ventilek nasadí bez šroubování.
Tak jsem si sedl a čekal, až někdo pojede.
Snad někdo pojede?
Ale nejel.

Sluníčko začínalo připalovat a rodilo se krásné srpnové dopoledne.
No někdo přece časem musí jet a mít tu správnou pumpu. Začal jsem cyklostezku pro změnu přemlouvat, ať mi nedělá schválnosti a někoho pošle. Ale po stezce prázdno a já tam seděl a vyhlížel tiše do blba. Řekl jsem si před chvílí o dvě hodiny ...
Přemýšlel jsem, jaké jsou další možnosti.

Napadlo mne rozřezat nožem tričko a ponožky na proužky, splést z toho copánek délky ráfku, vycpat tím pneumatiku a jet nouzově dál. To bych udělal na Aljašce nebo v poušti.
Napadlo mne, že všichni už třeba jeli a budu tu čekat a stanovat navěky. To se zdálo reálné.
Napadlo mne vzít vozejk i s báglem, mrštit ho přes ohradník do rokle a jít někam na vlak. K tomu jsem už měl blízko.
Napadlo mne nechat vozík na stezce a jet zkusit půjčit pumpu polní cestou kolmo od řeky, kde v noci v dálce uprostřed zemědělské krajiny svítily nějaké domy.
A to jsem nakonec udělal.

Jak jsem se vzdaloval od stezky, pořád jsem se ohlížel, jestli se na ní někdo neobjeví, ale nic.
Přijel jsem mezi několik velkých statků, takových těch typicky bavorských. Zepředu bílý obytný dům s dřevěnými balkóny a muškáty, zezadu halová stodola, traktor, auto, kolo, pootevřená okna i dveře, na zápraží klimbá velký vlídný pes, na lavici ošatka s letními jablky, ale nikde člověk lidský. Nebylo koho oslovit, asi všichni v práci, na poli nebo v hlubinách domů. A mně bylo nějak blbé tam nahlížet dovnitř, klepat a volat. Projel jsem malou ves pomaličku tam i zpět, koukal jestli někdo nevyjde nebo nevyhlédne, nevycítí vetřelce... Vybíral jsem, kde zčeřím tichou hladinu dopoledního soukromí svojí lámanou němčinou, ale nakonec jsem nezčeřil a vzdal to. Co když jsem se ocitl v horroru a žádní lidé ani pumpičky na kolo už nejsou. Co když...
Ne, tamhle jsou. V dálce na cyklostezce u mého vozíku, zastavují, rozhlížejí se, diví... a jedou dál. Valím zpátky a mávám, ale je to k ničemu. Jedu ze směru, odkud mne nečekají a jsem příliš daleko. Když dorazím zadýchanej na stezku, jsou v trapu. K sakru.
A zase čekám. Radši už na stezce, kde je větší šance, že se někdo objeví.

Nakonec přece. No nazdar, to je zase ta přísná dvojice na elektrokolech. Tak to je asi passé.
‚‚Kein Abfall !!‘‘ zdravím je už zdálky. Beztak jedou zpátky jen proto, aby to tady po mně zkontrolovali. Nerozumějí té ironii ani tomu, proč tu ještě jsem. Zastavují a kontrolují. Trávník je skutečně bez nepořádku.
‚‚Jaa, wirklich.‘‘
‚‚Natýrlich !!‘‘ přizvukuji, akcent mám skvěle naposlouchanej z český sody.
Ale pan Kontrolor není úplně blbej, ukazuje prstem na splasklou pneumatiku.
‚‚Ein Problem ?‘‘
‚‚Ja‘‘, přiznávám. Přistupuji k věci a také blíže. Ale nějak nenacházím vhodná slova.
‚‚Ich brauche... Eine Pumpe. Hast du eine Pumpe?‘‘ vypálím nakonec dávku s přímočarou neomaleností sovětského zachvátčika.
‚‚Nein !!‘‘ štěkne zkoprněle (asi dával v Hitlerjugend pozor), ale položí na ni ruku!! Má ji !!
Děti to je sranda, ale nesmím vyprsknout, nebo nenafoukám. Daří se mi vplout do zdvořilých hladin středoškolské němčiny:
‚‚Můžete mi, prosím, jednu pumpu zapůjčit ?‘‘
Ledy prolomila paní Kontrolorová. Asi pochopila, že to CZ na vozíku neznamená velkej grázl, jenom střední (neznečistil jsem trávník), a řekla něco pánovi a ten mi půjčil pumpu.
Našrouboval jsem střeva ventilku, nahustil pneumatiku co jsem ručně zvládl, vrátil hustilku, poděkoval a vyrazil dál. Kontrolorovi setrvali na místě až do mého odjezdu.
Vlastně mne napadlo, že kdyby pročesávali trávník, našli by po mně dvě vypálené zápalky (večerní a ranní zažehnutí plyňáčku), které jsem zasunul do mravenčích děr v zemi, úplně celé, abych na ně bosky nešlápl. Omlouvám se zpětně bavorské zemi i mravencům.

Jel jsem dál na Braunau. Skoro půlden v tahu kvůli té blbosti s ventilkem. To se taky na cestě přihodí. Dumal jsem o tom, že pokud si lze vybrat, je lepší věci, kterým úplně nerozumíš, spravovat někde mezi lidmi, kde lze požádat o pomoc. Radši než v pustině.
A taky do věcí, které fungujou, po cestě nevrtat. Honza (Sete) to říká taky.

Jo, před Braunau jsem zadumanej vjel do psího hovna. Bylo velký, čerstvý, měkký, čistil jsem to pak klacíkem čtvrt hodiny.