Výlety na rotopedu 6 (divoký vody)

„Vždycky jsem to jááá
koho smůla prohání
vždycky jsem to jááá
kdo to chápat mááá
v pátek jsem se narodil
třináctýho k tomu" - chraptěl z rádia Dalibor Janda, když jsem v práci zvedl ten telefon. Některý písničky dovedou být někdy neuvěřitelně pitomý...

Bylo to po poledni v ten pátek před naším sobotním odjezdem na dovolenou s Neonkou. Volala paní zubní doktorka. Že je zrovna u nás na firmě (!!??) a potřebovala by se mnou soukromě promluvit. Měla v hlase určitou naléhavost a já neměl důvod ji odmítnout. Sedli jsme si do prázdné zasedačky a přinesl jsem jí kafe z automatu na chodbě. Dala si ho.

Náhodou kafe z toho automatu vůbec nebylo špatný, Ai, taky jsem si ho docela rád někdy dával. Akorát jsem si tenkrát o dobrých kafíčkách s nikým nepovídal v diskusi.

Poděkovala za ty tehdejší květiny a ptala se mne co tady v práci dělám a přitom si mne tak trochu prohlížela. Potom mne požádala, zda může mluvit úplně otevřeně a do očí. Řekla, že vidí že nejsem nějakej nezodpovědnej pitomec a že by si přála, abych to vzal a pochopil správně a nezlobil se na ni.
Jde o Neonku. Prý úplně zblbnula, ta dříve skvělá sestra aspiruje na vyhazov. Je nesoustředěná, dělá chyby, ztrácí papíry, natáhla jí do stříkačky jinou látku než měla.... A je vdaná, má dceru a o dost staršího muže. Její muž je v plném invalidním důchodu, špatně vidí. Je na Neonce v běžném životě prakticky závislý. Zeptala se mne jestli o tom vím, neřekl jsem nic. To co děláme není fér, měl bych mít rozum aspoň já a nezničit fungující dříve spokojenou rodinu tím spíše že ...
Tak tohle mne krutě vzalo. Z protější střechy se poplašeně vzneslo hejno holubů, zatleskalo křídly a odletělo do nenávratna. A s nima všecko, na čem mi tu záleželo. Ta zapomenutá kontrolka blikající kdesi ve mně se zasekla a zůstala trvale červeně svítit.

Neonka odpoledne přiběhla a okamžitě poznala, že jsem totálně zdrcenej. Vyklopil jsem jí to všechno. Nevěděla co dál, já taky ne. Bulila jak děcko, vše byla pravda.
„A má tě rád?" ptal jsem se na jejího muže. Rozhodila bezmocně rukama a brečela ještě víc. Takže ano.
Bylo mi jasné, že nemůže opustit invalidního chlapa který je na ní odkázanej. Kdyby to mezi náma byl jenom úlet mlsného frajera a ženušky, co si potřebuje trochu odskočit, tak jak to možná začalo... Jenže to bych nebyl já. S tou duhovou věčností jsem to takhle posral. Neee, brečela, chtěla to tak a chce napořád, je to její vina... A miluje mne víc než všechno na světě.
Říkala že od něj odejde a budeme žít spolu, ale to jsem nemohl přijmout. Jakkoliv jsem právě po tomhle toužil jako snad nikdy po ničem, založit životní vztah na takovém podrazu by bylo prostě špatně. Ukrást ženu chlapovi v jeho situaci nedokážu. I to co jsme už vyvedli doteď docela stačilo. Zkoušel jsem se vcítit do něho, jak by mu asi bylo, kdyby odešla. Tohle nemá žádné dobré řešení. To je konec.
Ale rozervat od sebe dvě tak zamilované, skoro srostlé a na sobě závislé bytosti jako jsme my dva bude bolet, to bude strašný, příšerný. To budou citový jatka. Byl jsem (beznadějně pozdě) děsně charakterní a bezohledně spravedlivej a byl jsem to já, kdo řekl pro nás to definitivní NE. Rozhodl jsem to přestože jsem uvnitř v sobě věděl, že ji miluju tak, že tohle citově prostě... nepřežiju. Že nemám šanci.
Milovali jsme se se zoufalou touhou po něčem co už nikdy nebude jako dříve, jako naposled v životě. Zase jsem byl víc divokej než něžnej a rval ji a ona se nechala a křičela. Nakonec pode mnou pološílená zoufalá blábolila že ho zabije... Došlo mi co říká a že mluví o svém muži.
„Ne, neříkej to. Prosím!" Ale byla jako v tranzu.
Nechtěl jsem aby tu větu vůbec.... Nedala se zastavit.
„Ne!!!" zařval jsem zblízka a překryl jí levou dlaní rty. Vyprostila je, stiskla svými zuby moji dlaň a zmlkla. Chvěla se, hledali jsme se v očích, ale žádnou naději jsme pro nás nenašli.
Najednou mne objala pažema i s tou dlaní stále ve svých zubech, zaskučela zoufale jako zraněné zvíře a šíleně skousla. Prokousla mi ruku přes půl dlaně oboustranně skrz až na kost.
Něco se zlomilo.
Ta záře duhového štěstí v nás uvnitř, co si nedala poroučet a spálila by cokoli...

Odjela autíčkem. Viděl jsem skrz balkon jak nasedá a odjíždí, ale šílel jsem bolestí nad tím, co se s náma stalo a že o ni přicházím. Prokousnutá ruka ve srovnání s tím, co se dělo ve mně uvnitř, neznamenala nic. Po spacáku a kolem bylo plno krve. Prýštila z poslední vášnivé stopy po ženě, kterou miluju více než cokoli na světě.

Pokud v tom přímo nelítáte, jsou to jen fráze a kecy jako z románu, že.... Pokud to žijete nebo si aspoň dokážete vzpomenout, že jste také něco podobného prožili a co to s váma dělalo, tak mi rozumíte.

Sobotu a neděli jsem nevyšel z holobytu, nejedl, nepil, skučel a trpěl. Seděl jsem v koutě u zdi na holém linu a zíral do prázdna. Všechno pro mne ztratilo cenu a smysl. Vlastně jsem čekal na zázrak, že se vrátí, že splašeně přiběhne, zcela automaticky zruší mé NE a vrhne se mi do náruče a všecko smaže. Vyhlížel jsem oknem její autíčko. Ale někde uvnitř v sobě jsem věděl, že se už nikdo a nic vrátit nemůže, že tohle je konec. V noci mne nepřetržitě budily sny o ní (teď nespi, otevři oči), asi jsem prakticky nespal. Dlaň mi začala otékat už v sobotu večer a ruka vypadala blbě. V neděli mi bylo ještě hůř a měl jsem asi horečku.

V pondělí jsem šel do práce, dovolenou jsem zrušil. Kdybych zůstal v holobytě, asi bych tam ten den chcípnul, nějaký vnitřní pud sebezáchovy mne vyhnal mezi normální lidi. Dlaň byla nechutně oteklá a škubalo mi v ní, ale k doktorovi jsem nevím proč nechtěl. Schovával jsem ji v rukávu. V kanceláři byl klid, šéf měl dovolenou a tak se nic neřešilo. Dělal jsem na počítači pravou rukou.
Po polední pauze (na obědě jsem nebyl, jenom jsem se prošel a skoro jsem zkolaboval, bylo mi fakt zle) mi na stole ležely nějaké papíry, které bylo třeba dát podepsat i platinové Annii. To nebylo nic mimořádného, už vícekrát jsem je tam odnesl, strčil je její sekretářce a zmizel. Ale tentokrát mne odchytila a zavolala Annii, že ať si to dám přímo jí.
Annie přišla a naprosto se zděsila mé tváře, jak vypadám. Zdravou rukou jsem jí podával papíry, ale vyklouzly jí a rozlétly se po podlaze. Snažil jsem se je zachytit a reflexivně použil i levou ruku, skrývanou v rukávu trochu za zády. Byla nafouklá jako fialová koule a prsty z ní směšně trčely.
Annie to spatřila a sjela mne celého bledě ledovýma očima. Měl jsem horečku a bylo to na mně vidět.
„Co se vám to stalo? S tímhle okamžitě do nemocnice. Okamžitě!"
Nereagoval jsem. Shrábla ze stolku klíče od auta.
„Jedeme." Chytila mne za zdravý loket a vlekla ven. Nechtěl jsem, ale vlastně mi to bylo jedno, tak jsem se nevzpíral. Bylo mi zle a bez Neonky už mi nezáleželo na ničem.
Cestou autem jsem k Annii blábolil něco jako že děkuju a že to bude v pohodě a že to v nemocnici už sám zvládnu. Nechala mne mluvit, neodpovídala a soustředěně řídila. Vjela rovnou na příjem mezi rychlou, ale tam měli klídek, úsměv a dost času. Neměli venku žádnej výjezd. Ať mne posadí na židli v chodbě a že hned přijdou. Už jsem trochu ztrácel kontext. Pak Annie odběhla a začala kdesi v dálce strašlivě ječet, že okamžitě něco jinak že si to někdo odskáče. Prý jsem se z té židle sesunul k zemi a vypnul.

Annie mi asi zachránila ruku. Kdybych dorazil později nebo sám bez ní, nevím jak by to dopadlo. Možná dobře, nevím. Každopádně sem teď zašla kvůli mně na chvilku denně a oni pro mne udělali to nejlepší, co se dalo. Byli z Annie vytřesení a udělali by pro ni všechno. To jsem se dozvěděl až později, do té doby jsem pořádně nevěděl kdo je vlastně Annie Lennox.
Pro objasnění trochu předběhnu v čase a napíšu, co jsem se dozvěděl až potom později:
Annie už pár let žila s nějakým bossem, který se pohyboval mezi Libercem a Prahou ve vyšších sférách, v pozadí publicity, v popředí vlivu a peněz. Mělo to vztah k libereckému fotbalu a hokeji, ne zrovna k Syneru, i když tam nahoře už je provázaný všecko. Prostě jeden z těch co na fotbale nebo hokejovém zápase posedí pár minut na VIP tribuně (kde maj nachystaný na sedačkách i deky) a zbytek času jedná v salonku s připraveným pohoštěním s důležitými lidmi o důležitých věcech a skáčou kolem něho pěkný hostesky.
No, žila. Sdílel s ní její byt, měl u ní liberecké zázemí, když přijel a potřeboval. Jinak si počínal úplně svobodně a bezohledně, podobných vztahů a zázemí měl asi víc a jinde, nepotřeboval ji. Citu v tom vztahu moc nebylo a Annie už byla nějakou dobu docela zralá pro normálního muže schopného citu a lásky, kterého vystopovala intuicí asi ve mně. I ta její sekretářka měla nakázáno příště už papíry nepřebírat sama, nechat to Annii osobně. O ničem z toho jsem tehdy ovšem neměl nejmenší tušení.

V nemocnici jsem si pár dní pobyl. Museli dlaň hned rozřezat, v zánětu je to prý dost záhul nebo to ani dobře nejde, nerozumím tomu. Taky jsem prý měl nějakou celkovou otravu a oslabení. Zanedbal jsem to, nepochopitelně nezodpovědnej a tak. Byla to pravda, prostě jsem tady už nic nechtěl a měl k tomu důvod. Bez Neonky pro mne ztratilo smysl všechno, i já sám.
Nekomunikoval jsem, nikomu to moc nevadilo, informovali místo mne denně Annii a vypadalo to že rádi. Při převazech byli s rukou spokojení, ale pořád mluvili o druhé operaci na neurochirurgii. Mně se ruka nelíbila, byla rozřezaná a žlutá, čouhaly mi z ní nějaké drény a dost to bolelo.
Annie se objevovala denně, ne vždy přímo u mne, něco zařizovalam kolem a zmizela. Slýchával jsem ji na chodbě.
Někdy se stavila v doprovodu doktora, inženýrka ekonomka na vizitě, srandovní. Mluvili spolu o mně a o mojí ruce, ale mne k tomu nepotřebovali. Cítil jsem se jako na veterině, jako kdyby léčili úraz jejího zraněného hřebce. Nějak jim pořád bylo záhadou, jak prý zranění vzniklo a nedali mi s tím pokoj. Annie nevěděla nic a ze mě to nedostali. Asi jim někde zůstala nevyplněná kolonka a to je dráždilo, nebo čekali pikantérii s Annií, když za mne tak zřetelně přebírala zodpovědnost. Protože mne se ptali vždy když u toho ona nebyla, před ní se neodvážili.

Zpočátku jsem pořád čekal na Neonku, při každém otevření dveří. Že přiletí poplašená jako tehdy to druhé ráno, s obavou co je se mnou. Ale byla to jen další a další zklamání. Nepřicházela. A já už ji nemohl zavolat, když jsem ji vyhnal. Už se mi ani nezdávalo, jak mi bere hlavu do dlaní a říká teď nespi, otevři oči.

Annie se mne vždy při odchodu zeptala, jestli něco nepotřebuju, říkal jsem ne děkuji vám (vykali jsme si). Jednou přinesla a dala na můj stolek květinu, růžovou gerberu, to byl zásah přímo do černého. Po jejím odchodu mi šly slzy do očí, kytka mi připomínala Neonku a já se znovu tak blbě soustředil na ty dveře, kdy přiběhne. A všechny pokusy být férovej a čestnej šly dávno doprdele, kráter po ní strašlivě bolel, Neonko toužím to vzít zpátky, prosím pomoc! Tady se starají jenom o moji ruku ale mně bolí přece něco jiného...
Požádal jsem tu starší sestřičku, co chodila častěji, ať tu kytku dá pryč, ať si ji třeba vezme domů. Dívala se divně a nechtěla to udělat, všichni měli z Annie vítr. Napadlo mne kytku srazit na zem i s vázičkou, ale pak jsem nechtěl dělat bordel a rozruch a vykašlal se na to. Řekl jsem Annii další den přede všema, ať ji prosím zase odnese, že mi to nedělá dobře. Doktor i sestra zmlkli. To bylo poprvé, co jsem ji o něco požádal. Annie květinu beze slova vzala a odnesla.
Ta starší sestra mi potom na převazu řekla, že se mi ruka dobře léčí, ale že budu mít asi nějaký problém s očima.
Jako úplnej blbec jsem se zeptal jako proč a ona se na mne tak vážně podívala a pokývala hlavou.

Příště přišla Annie s blokem a propiskou, jako na piškvorky. Když odcházela, napsala něco rychle na první stranu, blok zavřela a bez komentáře mi to nechala na stolku. To byl dobrý tah, zvědavost mi nedala a vydržel jsem to jenom asi hodinu, než jsem to otevřel.
„Jak se vám to stalo ??" dva otazníky a podpis velké A s tečkou.
Aha, tak takhle. Nenapsal jsem tam nic a nechal to ležet.
Další den už na odchodu Annie nahlédla do bloku, ale zarazila se. Koukla na mne ustaraně a vzdychla. Začalo mi jí být v ten moment líto. Vzal jsem jí blok z rukou a napsal tam první blbost která mne napadla:
„Spadl jsem ze skály porostlé arnikou"
Přečetla a s úsměvem dopsala:
„a teď tu ležím, hlavu v trávě
kůži mám plnou oděrek, podlitin,
suchého listí
a TEBE."
A podala mi to. Slovo TEBE bylo napsáno energicky velkými písmeny.
Verše Václava Hraběte. Podívali jsme se oba trochu překvapeně do očí toho druhého a museli se na sebe usmát, nešlo to jinak. Uvědomil jsem si ten hezký pocit, mít se na koho a proč usmát. Zahřálo to.
Zvláštní na tom je, že Annie byla luxusní, krásná a férová ženská, ale poetická ani náhodou. Divné že tohle od Hraběte zrovna znala.
Ale pravdu o ruce jsem nikomu neřekl, ani jí. Takže vůbec nechápu... ale to až na konci této části.
Od té doby jsem měl k Annii blíže, skamarádili jsme se. Stávali jsme v pokoji u okna a povídali si. Chtěla vědět jak bydlím a přemýšlela nahlas, jak to se mnou bude až mne pustí z nemocnice. Řekl jsem podle pravdy, v jakým holobytě, ale podrobnostem jsem se vyhnul. To přece zvládnu, ne?

Mohl jsem už trochu hýbat prsty na ruce a cit se do nich vracel, takže doktor rozhodl, že s druhou operaci se zatím vyčká, že je to na dobré cestě a možná nebude nutná. Prý zázraky se dějí. Annii řekli (zase přede mnou), že půjdu domů a budu pokračovat ambulantně na kontroly a rehabilitace. Rozhodli i kdy mne pustí.
Annie mne chtěla zítra domů odvézt, ale moje klíče od bytu zůstaly v mém stole v práci a taky jsem potřeboval doklady. Poprosil jsem ji, aby mi je vyzvedla a zítra přivezla.
Další den za mnou na pokoj nepřišla vůbec. Ale řekli mi že budu v nemocnici ještě dva dny déle.
Po dvou dnech mne propustili. Přišla si pro mne a odvezla mne, s čerstvě převázanou rukou a lékama. Doktorům a sestře poděkovala za mne a byla spokojená a usměvavá. Slušelo jí to.

Nebyl jsem moc rád, že jde se mnou, chtěl jsem být první vteřiny se vzpomínkami na Neonku v bytě sám. Byl jsem ještě zblblej, přeci jenom to všechno byl trochu nápor. Taky jsem si pamatoval v jakém stavu tam zůstal ten zakrvácenej spacák a řekl Annii přede dveřmi, že už dobrý, že to zvládnu. Chtěl jsem naznačit, aby nešla dovnitř, ale odpověděla že se nemusím bát. Abych se nezlobil ale že už to tam byla zkontrolovat a nechala mi to trochu uklidit a připravit. Odemkl jsem a nepoznal to tam.
Vytřeno, uklizeno, umytá okna, pořádek. Na lince nová varná konvice, nová utěrka. To jsem tam nikdy neměl. Stará krabička od mýdla s tou debilní fosílií cigarety, ten symbol zbytečnosti a zmaru, byl pryč. V pokoji kámen srovnanej u stěny, citroník spokojenej a zalitej. Moje kolo na svém místě. Přibyla kytka v květináči. Na klavíru utřenej prach. Kulička na okně se leskla a házela záblesky. Stačilo by mi už jen doplnit koberce a záclony a mohlo se tu snad i bydlet.
A hlavně nová jednoduchá válenda, prostěradlo, polštář, ustláno. Po spacáku a krvi na podlaze ani stopy.
„Kde je ten spacák?" zeptal jsem se jako prostě úplnej vůl.
Nic, jenom na mne tak zvláštně pohlédla. Chvíli bylo ticho.
„V čistírně. Vypadal hrozně."
To vím. Jenže na něm možná ještě byly Neončiny vlasy...

Na válendě na naducaném polštáři se sytě oranžovým povlakem ležel nalíčenej můj Stendhal, otevřenej přesně na té stránce jak jsem ho nechal naposled na zemi. To mne dostalo.
Chtěl jsem nějak poděkovat, ale nešlo mi to. Mlčel jsem a polykal. Vnímal jsem jasně, že mne Annie zachraňuje, ale tohle nebylo chování kámošky, ani té nejlepší. Tady už začínal jinej příběh. Dělalo mi to na jednu stranu dobře, přiznávám, a zároveň jsem ještě nebyl z toho předchozího vůbec venku, měl nade mnou strašnou moc a dělal si se mnou nevyzpytatelně co chtěl.
„Děkuju...." dostal jsem ze sebe konečně. Neřekl jsem jí jménem, ještě pořád jsme si vykali.

Annie pomalu přešla k mé silničce a poplácala ji po sedle. Jakoby chtěla odvést mé myšlenky k něčemu pozitivnímu, ale zafungovalo to jinak. Připomnělo mi to něco, co nemohla znát. Pak otevřela dveře na balkon (i tam bylo uklizeno), vyšla ven a opřela se lokty o umyté zábradlí a dívala se dolů na benzínovou pumpu. Měl jsem hezkej výhled na její zadeček a pěkné štíhlé nohy v červených lodičkách, byl jsem v šoku. Zachovala se přesně jako Neonka. Co to dělá?
Začaly mne pálit oči a něco se sevřelo v krku. Vyšel jsem za ní, vzal ji neobratně za boky a otočil od zábradlí. Jenom jsem nechtěl aby tam tak stála jako Neonka. Nechala se obrátit, ale pochopila to jinak, dala mi pusu a potom začala líbat. Neuhnul jsem. Líbali jsme se napřed omylem, potom už doopravdy. Jemně mne zatlačila dovnitř, pomohla mi jako děcku se svléknout přes ten obvaz úplně donaha a milovali jsme se na pohovce. Stendhal sjel s polštáře na podlahu a s bouchnutím se zavřel.
Miloval jsem a líbal v ní něžně svoji Neonku. Byl jsem ještě zničenej a zblblej a nemohl se opřít o ruku v obvaze. Brala všecko, byla ohleduplná. Vzrušená a horká jenom tam v sobě uvnitř. Asi spokojená že jsme spolu, že mne má, nevím. Jenom jednou mne stiskla a chtěla víc, přidal jsem až jsem ucítil že je i s ní vše jak má být.
Ale celkem to nestálo za nic. Předčasné milování, milování omylem. Byl jsem tak moc naučenej na jiné tělo, rty, oči, klín, všecko. Neonka ve mně byla zakódovaná ještě na tisíc let a nebylo v mé moci to změnit...
Potom jsem si ji prohlížel ležící vedle mne, možná jen ze slušnosti, nevěděl jsem rozpaky co dál dělat. Nedívala se mi do očí jako Neonka, naopak je zavřela a nechala mne se dívat. Neznatelně se usmívala, její nos a rty byly dokonalé a připomínaly hlavu královny Nefertiti. Měla malá špičatá ňadra s velkýma ostrýma bradavkama.... Annie byla krásná ženská, ale proti Neonce... jiná. Reagovala tak jinak než Neonka, to fakt nepoznala co se mnou je?
„Prosím nesrovnávej," řekla najednou tiše aniž otevřela oči. Neměla se vůbec za co stydět, ale neřekl jsem nic. Styděl jsem se sám.
Připomněla mi tím „nesrovnávej", co tu právě dělám. Vstal jsem nešikovně a poodešel, braly mne doteky vzpomínek na něžnou Neonku a její horké šťastné milování. Nemohl jsem jinak. Urputně jsem stál zády do pokoje, čuměl z okna a nechával mlčky slzy téct. Vůbec jsem už nevěděl jestli jsem udělal dobře, že jsem se s Neonkou tak charakterně rozešel. Kdyby tu teď byla ona místo Annie, vzal bych vše bez rozmýšlení zpátky a už ji nikdy nepustil z náručí, řekl jí já bez tebe nemůžu dál žít ano rozveď se a sháněl pro nás a její dceru bydlení a.... Zbyl mi po ní strašnej kráter v duši a bolel.
Svinsky bolel :-(.

Annie mne nechala, stočila se pod dekou do malého klubíčka a čekala. Měla sklopené oči a přemýšlela. Když jsem se nevracel, přišla sama a stoupla si přede mne. Sálalo z ní teplo. Položila mi obě své dlaně ze stran na kyčle, pevně a dost nízko.

Technická, sorry že ruším děj, ale dám to sem: Toto je mimochodem dobrej test na chlapský reflex, když stojíte proti sobě a jste oba nazí. Zkuste si to a nemyslete u toho rozumem. Pokud její dlaně překryješ svýma nebo jí je ze sebe sundáš, chráníš si před ní slabiny. Jsi sráč. Ženě na ramena v té chvíli položí ruce jen chlap a král. S Neonkou se nám tohle bezděky stalo podobně, byl jsem král a navíc měl hned restart (ale s ní jsem ho měl skoro pořád a to co potom udělala ona si domyslete). Teď s Annií jsem byl...

...prostě sráč. Sundal jsem jí ruce dolů, ale Annie mne tak uchopila znovu. Šlo o něco jiného. Byla vážná a rozhodná a začala mi tykat.
„Pojď, oblečeme se," oznámila mi. „Jedeme ke mně."
Zavrtěl jsem hlavou. „Raději bych teď byl sám."
„Tady sám nezůstaneš. Už to stačilo"
„Děkuju ti za pomoc, Annie. Já už dál nic nechci."
„Nenechám tě tady."
„... uvidíme se zítra, Annie." (kecal jsem trapně).
Zvedla ke mně tak zvláštně čestně svoji hrdou tvář a řekla mi naléhavě do očí:
„Mně na tobě záleží, Vláďo."
Aniž počkala na moji odpověď, objala mne v pase a přitiskla se ke mně. Celá hřála. Zabořil jsem nos do jejích kratičkých světlých vlasů a dýchal jejich příjemnou vůni.
Zašeptala tichounce úplně po-ma-lin-ku něco, po čem jsem naprosto vytuhl:
„ ...já tě nekousnu..... nikdy, slibuju."

Když jsem se vzpamatoval z toho, co řekla, něco se změnilo. Něco bylo jinak, snad s mýma očima. Zaplavila mne opožděná vděčnost. A jako bych teprve teď uviděl, že ta drobná hřející nahá žena v mých rukou tady u okna... je Annie.
„.... prosím..." zašeptala nakonec skoro slzičkově.

Tak tohle jsem vzdal.
Přivinul jsem ji krátce k sobě a dal jí pusu do vlasů.
A šli jsme.

... asi tentokrát stačí. Nevím jestli mne budete mít po dnešku ještě rádi. Ani já nevěděl, jestli budu mít ještě někdy sám sebe rád. Snad v ten moment zafungoval můj pud sebezáchovy. Nenapadlo mne, že její vlastně taky.