Výlety na rotopedu 3 (Murphyho varianta)

Pokud by vás při dnešním čtení napadlo, že jsem se zbláznil, doporučuji jako doplňkovou četbu diskusi k předešlému dílu. Pro pochopení toho co se odehraje dále je to docela potřebné :-)
I když jsem v diskusi neoznačil tu otravnou babu z mého patra jako jednu z žen, které by se mi promítaly do snů ve zmuchlaném spacáku na podlaze na karimatce, lišák Murphy mi ji hbitě ze škodolibosti vybral, protože je zvědavej, jak se z toho vymotám. A vy jste té volbě dali nejvíce hlasů, přestože jsem před tím varoval.
Díky Jurimíre, Laďo, Petrpe, Herasi, (Viléme, Hynku, Jarmilo), že jste se pokusili mi vybrat tu jedinou správnou (každý jinou), ale marný, jsme v menšině.
Díky i vám, Burajdo a Joe, že jste mi přáli všechny, ať už naráz, nebo postupně. Ale pozor, to by bylo nedorozumění. Rád bych k tomu napsal pár slov, berte to jako mé vyznání.

Tohle povídání není hra. Nejsem žádnej hřebec plemeník ani lehkomyslnej frajer, nehledám dobrodružství ani rozkoš v různých náručích. Jako asi poslední vážný romantický hrdina hledám jenom jedinou ženu, vztah a náruč. Ten duhový oblouk, klenoucí se celým životem. Velký a vážný vztah, svůj osud. A tenkrát jsem věřil, že na mne čeká. Někomu směšné, pro mne životní program.

Na staré základce, kde jsem kdysi začínal brát rozum, byl na zdi namalovanej Komenskej, jak rukou přivolává malého chlapce. To už by mu v dnešní korektní době neprošlo, nařkli by ho že je pedofil a šel by bručet natvrdo jako Kulínskej. Pod tím bylo napsáno „Pojď synu a uč se moudrým býti". Pro někoho možná Komenskej, pro mne Stendhal. Přečetl jsem nedopatřením (benevolentnost rodičů, nehlídali co čtu po večerech pod polštářem) jeho základní romány v době, kdy jsem měl číst spíše Ferdu Mravence nebo Honzíkovu cestu, a otevřel se mi ten zvláštní svět vztahů mezi mužem a ženou v rovině touhy, trochu předčasně. Stendhal přišel, vzal mne kolem ramen a řekl: „Pojď synu, a buď něžným romantikem". A tak se stalo. Možná jsem k tomu měl i vrozené vlohy. Ferdu Mravence jsem sice dohnal taky, ale už neměl šanci, bylo rozhodnuto.
Je to jen taková chvíle někdy v dětství, dokud je duše měkká a vnímavá. Každému, i vám se to přihodilo, i tobě. Bez toho to nejde, tak funguje život. Osudová hodina, která se vám otiskne do duše a ovlivní vás napořád. Zmodifikuje program, vyleptá tišťák, vyryje cosi do lavice, uvolní lavinu, otevře okno, dýchne do tváře. Může to být situace, zážitek, knížka, setkání, ztráta, klacek do špic, dárek. Bude už na vás, jak s tím naložíte. Mne takto poznamenal Stendhal svými romány. Láska mi nepůjde nikdy lehce a žádná nebude jen malá. Vždycky budu chtít klenout ty obrovský duhový oblouky přes celou oblohu, jinak to neumím.
To jen k tomu co jste napsali, Burajdo a Joe, v diskusi, a mělo to taky dost hlasů. Vůbec jsem nehodlal „opíchat nějaký baby" a tady o tom držet pikantní report. Hledal jsem svoji osudovou ženu. Měl jsem to tam napsat líp.

Ale chtěli jste pro mne tu otravnou babu. Tak nadechnout a sjedeme to, ať je to za náma. Dobře poslouchejte. A bojte se, bude to drsný. Slyšíte? Už mi klepe na dveře...

Teď zase. Bylo jasné, že je to ona, nikdo jiný o mne tady v domě neměl zájem (mimochodem ani já o nikoho, bylo to oboustranné). Od stěhování mi dala pokoj, dokonce jsem měl neurčitý pocit, že mne přestala nechávat nepřetržitě vyhrávat v té ruletě o úklid chodby. A už zase klepe. Nebude pokoj a nebude... Ťuk ťuk ťuk. Chvilku jsem dělal že nejsem doma ale potom jsem přiskočil a naráz vyrval dveře z futer (no - obrazně).
Baba se strašně lekla a z rukou jí vypadl tác s dortem a rozplácl se přede dveřmi o podlahu. Byla hezky oblečená a učesaná, málem jsem ji nepoznal. Šlehačka jí cákla na boty. Vztekle jsem dveře zase přirazil. Tak na tohle teda nemám, tady už dál bydlet nebudu, říkal jsem si.
Na chodbě se chvíli šustilo, asi uklízela. Pak to ztichlo a rozhostil se klid.
Stál jsem za dveřmi a poslouchal. Ticho. Pootevřel jsem. Byla tam.
„Promiňte, lekla jsem se a..." podívala se na zem. Bylo tam čerstvě vytřeno.
„Já mám dneska narozeniny. Pojďte aspoň na kafe. Jste taky pořád sám...." a usmála se. Usmála! To jsem viděl poprvé.

Murphy mne nenechá podruhé sprostě praštit dveřma, tak poslechnu. Spouštím sled událostí, které nepůjdou vrátit, ani kdybyste se uškemrali.

Tak jdu.
Její byt měl takovou starobylou prvorepublikovou atmosféru, která na mne dýchla, hned jak za mnou pečlivě zamkla dveře zevnitř.
„Tady se prosím zujte", vybídla mne v předsíni. Přidal jsem své botky před zrcadlo jako poslední k několika párům různých pánských bot a obešel obloukem nastražené pantofle pro hosty. Společenskou úroveň okolí jsem odmítl akceptovat. Jenom koukla, neřekla nic.
Pokoj vyhlížel jako salón k přijímání návštěv. Okamžitě mne zaujala stará velká fotografie v jednoduchém secesním rámu, černobílý akt krásné ženy s havraními vlasy ostříhanými na krátké mikádo a nádhernými ňadry.
„To je snad od Drtikola...?" hlesl jsem udiveně a hledal dole v rohu podpis autora nebo takové to vytlačené bezbarvé razítko.
„Divní muži dneska. Bývaly doby kdy mi koukali jenom na prsa, dneska každý hledá v rohu signaturu. Je tam dole vlevo. Bývala jsem krásná a prali se o mne...."
„Kecy," nehodlal jsem v tom nóbl prostředí příliš zjihnout, „Drtikol by se nepral, to byl jogín. Ale krásná ženská jste byla, pokud jste to teda vy."
„Vy jste o něm jenom četl, já ho znala osobně. Ale klidně se dívejte, těší mne když se na mne díváte, i když už nejsem taková jako dříve. Uvařím nám dobrou kávu."
Zaregistroval jsem to důvěrné „nám" trochu s nelibostí, ale nic jsem s tím nenadělal. Vedle v kuchyni jemně zacinkal porcelán a mne úplně vtáhla ta fotka. Byla mi povědomá, možná už jsem ji viděl v nějaké knížce nebo katalogu z výstavy, ale dívat se přímo na velkej originál bylo úžasné. Připomínala mi na fotce některou z hereček z těch šťastných naivních filmových časů éry Oldřicha Nového, ale na rozdíl od filmu tady chyběla pozlátková iluze, ta fotka žila. Žila, dívala se a dýchala. Neuvěřitelné. Snad mi chtěla poskytnout dost času na koukání, protože kafe připravovala dlouho a s těma hrnkama vedle až zbytečně hrkala. Nebo se jí tak třásly ruce? Potom s úsměvem přinesla na podnose dvě kávy v porcelánu a usedli jsme ke stolu. Otevřela dózu:
„Nabídněte si aspoň sušenky, dort.... nějak nevyšel," usmála se s pochopením. Kafe uvařila velký, silný a voňavý, a to já teda můžu.
„Na co máte ten velký kámen?" zeptala se po chvíli, kdy jsme se tiše věnovali jen „naší" kávě.
„Ten vám věnuji k narozeninám jako dárek. Na náhrobek." choval jsem se schválně jako tydýt.
Jenom se usmála. Zase jsme chvíli upíjeli kávu.
„Jste pořád tak sám...."
„Mne jako sledujete?"
„Jsem také sama. Dříve tomu tak nebylo. Teď už o mne jako o ženu nikdo nestojí. Vy máte ještě své šance před sebou, já už ne."
„Dobrý postřeh." Vymlouvat ti to nebudu.
„Připadá vám to spravedlivé?"
To jsem nehodlal řešit.
Dopil jsem kávu, poděkoval a zvedal se k odchodu.
Zavrtěla hlavou.
„Chtěla bych, abyste se se mnou o svoji šanci podělil."
„Cože?"
„Mám dnes narozeniny a byl by to krásný dárek. Dárek od vás." Se zájmem si mne prohlédla jakoby mne viděla poprvé.
„Náhrobní kámen taky není k zahození. Je váš."
„Přála jsem si zahrát s vámi takový jednoduchý poker. Poslední roky ho hraju s někým každé narozeniny. Zatím jsem vždycky vyhrála." šťastný úsměv se jí usadil na tváři.
„Jste upadla, ne? Hele babi...."
„Je to docela napínavá hra. Už ji vlastně hrajeme. Zatím si vedete skvěle."
„Určitě", nechal jsem ji při tom a šel se do předsíně obout. Pohledem jsem utkvěl na té řadě pánských polobotek.
„Ti hráli v minulých letech a prohráli, naposledy předchozí nájemník ve vašem bytě."
„A co je s ním?"
Ukázala opatrně na zavřené dveře do druhého pokoje.
„Už není v takové kondici, hodně se mi vysušil. Nebojte, ten už na vás žárlit nebude. Vy budete lepší milovník, rozhodně čerstvější..." uchichtla se.
„Tedy pokud zase vyhraju. Ta hra je fér a její krása spočívá v tom, že máme stejné šance."
Ochotně mi odemkla dveře a vložila mi do dlaně své klíče.
„A vy mi dejte své. Jak vám chutnala ta káva?"
„Máte rozum? Vy jste nasypala do kafe jed?"
„Koňskou dávku. Ale jenom do jednoho šálku a potom jsem s nima točila tak dlouho, až jsem zapomněla, který je který. Jsem sice stará, ale hraju fér. Jen jeden z nás se zítra ráno probudí. Pokud vyhraju zase já, přijdu si pro vás. Vy budete skvělým milovníkem... ty klíče."
Vzala si mé klíče.
„Jestli si štěstěna vybere vás, mne už asi chtít nebudete. Ale přijměte jako poděkování za hru tu fotku, aspoň na té jsem se vám přece líbíla... Líbila?"
Dveře bytů jsme zaklapli téměř současně.

Koukal jsem chvíli z okna shora na noční benzínovou pumpu u hlavní silnice jako už stokrát a tentokrát dumal, jestli si baba jenom hraje nebo zda to udělala opravdu tak, jak řekla. Každopádně mne dostala. Skvělej fór jako nikdy. I když fakt nevím, jestli ho ocením.
Rozhodl jsem se už s tím nic nedělat a jít spát, byl jsem unavenej a měl všeho dost. Sám bych to tu sice nezabalil, ale pokud mi baba pomohla, tak budiž. Stejně to tu za moc nestálo, poslední půlrok už vůbec za nic. Karma mých blogů na nakole šla od minula volným pádem dolů, asi jsem čtenáře zklamal, tak co tu ještě hledat :-)))
Usnul jsem a i ve snu se ještě chvíli loučil s platinovou Annií, byla bys skvělá ženská pro život kdybys o mne Annie stála. Už je pozdě, ale tebe si najde třeba lepší chlap než já, možná Heras. Protože ten co ho teď máš o tebe moc nestojí a má souběžně jiný ženský a ty mu to krasavcovi trpíš, protože máš strach zůstat sama, já vím...
S něžnou a křehkou Sedmikráskou, tady jsem měl šanci a asi bychom k sobě přilnuli jako na tom obraze Maxe Švabinského Splynutí duší, znáte ho? Nádherné plátno. Hledej Jurimíra, ten kluk by si zasloužil skvělou ženskou ani nevíš jak moc... A je pro ni tak akorát zralej.
S paní doktorkou, v tom fofru při útěku z ordinace jsem nenapsal, že měla rty které si zapamatuješ i jenom od vidění. PetrP je slušňák a dobrej chlap, berte ho všema deseti, dokud vám ho nevyfouknou hnědé oči v nejsevernějším výběžku, moc času nezbývá. Neváhejte moc dlouho.
I vy, sestři, máte skvělej úsměv a akční smysl pro humor. O vás bych se bál a trochu žárlil, o tak pěkný kočky chlapi stojej, balej je a pak zase opouštěj.
Mějte se všechny, ani jedna z vás mi nedala celou dobu ani okem šanci, tak pro tentokrát jsme dohráli.
Sen se rozplynul do noci, noc do prostoru a prostor do prázdna. A pak už nebylo nic.

Tak sorry, loučím se. Hodně štěstí vám všem, krásné kilometry na kole s někým po boku, koho můžete mít rádi a kdo vás občas (slovy písně Hapky a Horáčka) stáhne k sobě do trávy. Mne už táhnou jiný dimenze...
Tak čágo bélo.....nakoláci..... :-)))

Technická: Nemyslím že byste měli ještě chuť mi radit kdo se má zítra ráno probudit a kdo už nee. Nebo snad přece?