Básníkovy Benátky bez kopců - 6 (z Alp až domů)

„Nakonec je všechno dobré, a pokud to dobré není, není ještě konec." Ten citát našla někde víla, moc se mi líbí, i když s ním mám jeden problém. Ono nakonec bylo všechno dobré, ale já jsem nechtěl, aby už byl konec. :-)))

Neděle 1.8.
Tak tady v kempu v Heiligenblutu se mi líbilo, hodně líbilo. Restaurace v kempu byla drahá, ale kemp nikoli (10E za osobu a noc ve stanu), což mne v této destinaci mile překvapilo. Navíc personál tvořili majitelé (rodina) a chovali se tak vstřícně a hezky, že návštěvník snadno zaměnil jejich příjemnou profesionalitu za osobní zájem a musel se cítit fakt dobře. Až pojedu zase okolo, tak sem určitě opět zavítám. Nedělám si sice iluze, že by mne poznali, ale viděl jsem tady na vlastní oči, že se sem lidé vracejí a ze zákazníků se stávají známí a ze známých přátelé. Tohle tu dýchalo ze všeho. Ale už mne hlodá svědomí, je prvního srpna a to už jsem chtěl být doma. A já chci domů dojet po ose. Tak balím a vyrážím.
Byl to myslím Liqi kdo mi v diskusi poradil zkratku vlakovým trajektem v úseku Mallnizt - Bad Gastein, kde se tunelem podjede horský hřeben. Odmítl jsem to tehdy jako nestylové, krátit si cestu vlakem, ale tím že jsem nepřejel Hochtor natěžko s vozíkem na druhou stranu, pokusím se nyní rady využít a ušetřit čas. Už musím spěchat a když jsem Hochtor i vyhlídku zdolal nalehko, o dobrý styl se tak netřesu.
(Kamarádi z cyklokrámu od Šírera v Budějicích mi radili, abych zkusil najít někoho, kdo mi vozík nahoru vyveze autem, ale jednak jsem nikoho takového nenašel, jednak bych se ani nedokázal domluvit kde vozík nechat, nedokázal jsem si to nahoře představit.)
Cestou zpět z Heiligenblutu jedu podle vody s kopce, odsýpá to hezky. Nacházím po chvíli cyklostezku, kterou jsem cestou nahoru přehlédl, ale to už mne ani nepřekvapuje. Buď jsem slepej já, nebo je schovávají schválně. Jedu po stezce kolem říčky, chvíli asfalt, chvíli šotolina, a vyhýbám se dokonce stoupání zpět na Winklern, míjím ho kolem vody. Zahýbám na Stahl, jedu střídavě po hlavní a stezce, pořád s kopce. Je neděle, malý provoz, valím to co to dá (po včerejšku přeci jen cítím nohy) a už pošilhávám po odbočce doleva k vlaku.
Prostě jsem si představoval, že zajedu údolím k nádraží, podjedu horský hřeben tunelem vlakem a budu pokračovat dál.
Když jsem vlevo vysoko vysoko v úbočí horstva na skalách spatřil betonovou galerii, považoval jsem to za jakousi boční horskou silničku, která se mne netýká. Teprve když jsem rozeznal trolejové vedení vlaku, tak ve mně hrklo. Tak tos pohnojil, Liqi (smajlík :-))) ). Měl jsi aspoň varovat.
Ne, nebylo to snadné přijmout. K nádraží v Mallnitz vedlo 8km serpentin vzhůru, které začínaly 12% stojkou v délce několika set metrů. Odpolední výheň. Natěžko s vozíkem, po včerejšku. A ani dál to nebyla procházka, galerie, serpentiny. Bylo to s vozíkem kruté, prostě masakr. Padly dva litry coly, co jsem těsně předtím načepoval u benzínky.
Oklepal jsem se, podjel vlakem (je to vlastně takový trajekt pro lidi, cyklisty, motorky i auta) hřeben asi za 4 eura a na druhé straně valil přes Bad Gastein dolů. Zase průběžný cyklopruh podél hlavní, střídal jsem to. Proletěl jsem celým údolím rychleji, než jsem počítal, a najednou přede mnou silniční tunely dole v ústí údolí. Už jsem se vyděsil, že se budu muset kus vracet. Ale sláva, mají svodidlem oddělený cyklistický pruh! Sice strašný kravál, ale jsou jetelné v pohodě.
Pod tunely narážím na Tauernskou stezku, chvíli bloudím. Potřebuji projet do Schwarzachu, ale hlavní má zase tunely, vedlejší silnici nenalézám, tak musím stezkou. Jsou to stojky kolmo vzhůru do hor, jednu určitě 18% jsem neudýchal a tlačil asi 30m. Docela jsem dostal vztek. Příšerné kopce, následované stejnými padáky, úplně zbytečně. Navíc jsou tam značky s vyděšeným ksichtem a vztaženou dlaní bajkeři prosím ne tak rychle. Doprd..e vždyť se to nedá ani vyšlapat ani ubrzdit, tak proč nás ženou nahoru do lesů když se nás pak dolů bojí !!!!!!!!! Zuřím, myslím že ty cesty slouží hlavně k obsluze horských luk a pastvin. Nejsem bajker nalehko, abych tady řádil (na asfaltu). Tohle si fakt strčte někam :-(((.
Ze Schwarzachu po šotolinové cyklostezce podle vody do St. Johann in Pongau, kde kempuju. Dnes jsem hooodně rozladěnej. Silniční serpentiny před vlakem byly nečekané, ale aspoň fér, tyhle kozí stojky nee. Jsem prostě v duši silničář, ne bajker a nejedu nalehko. Amen.
Dnes 105km, průměr 16km/h, max. 63Km/h

Pondělí 2.8.
Ráno snídám v městečku St. Johann, mám hlad, protože jsem včera zlostí ani nevečeřel. V malém Sparu nemají kostičky másla k houskám, ale není problém mi ukrojit z velké kostky. No vida, jde to.
Vydávám se po takové staré silnici kolem industriální zóny, a jedu a jedu. Po několika kilometrech přibývají skládky dřeva a cesta se mění na šotolinovou. Moc se mi to nezdá, ale vracet se nechci, jedu dál. Končím mezi řekou, loukou a protihlukovou zdí železnice. Doprd..e, to dnes pěkně začínám. Jedu pomalu otráveně zpátky, když v tom si všímám v roští schovaného kola u protihlukové stěny železnice. Obracím se a jdu to prozkoumat. Vedle kola jsou ve stěně dveře, a dokonce se dají otevřít!! Jsou tu dvě trati v různé výšce náspů, ale v zatáčce a zatímco to zkoumám, potvoro fuj jsem se vylekal, profrčí dva vlaky pekelnou rychlostí. Rozpojuju kolo a vozík, přenáším kopřivama a brankou k tratím, potom rychle přes železnici napřed kolo pak vozík a jsem vysvobozen. Ale nahnáno jsem měl. Trať v oblouku, kam nebylo za zdí vidět, už bych to nechtěl opakovat.
Míjím hrad Werfen, silnice vede pořád po proudu řeky příjemně s kopce až do Halein. Stavím u pumpy a studuju tam mapy, kudy přes město, ale pak stejně zabloudím a musím se ptát a vracet. Stoupám silničkou se stálými 8% do Ebenau krásným krajem, blížím se k Salzburským jezerům. Odbočuji směrem na Fuschlsee a dávám se zlákat u shelky teplou sekanou s rohlíkem. Pan pumpař mi ji ohřívá a má i pálivou hořčici. Než to sním, přichází bouřka, vichr, déšť a jsem u pumpy uvězněn. Tak tak že stačím schovat kolo z dosahu deště.
Čekám hodinu, dvě, koukám do tý beznaděje, blíží se večer. Hory v páře, provazy deště, všude po zemi vrstvička vody a bubliny od kapek. No nic, Láďo. Vybalit webera, najít pláštěnku a jedem i v dešti, dokud povede podél hlavní silnice cyklopruh, v té vodní tříšti mezi auty bych nejel.
Ve Fuschl am see jsem zatměl, hledám nocleh. Jsem úspěšný až napotřetí, je sezóna a tohle je rekreační oblast. Rodinný pension, to bude mastné, ale v lijáku jsem do kempu stavět stan nešel. Horká sprcha a pivko mi vrací život. Jsme v suchu já, kolo i vozík a to je hlavní.
Dnes 81km, průměr 15km/h, max. 58Km/h

Úterý 3.8.
Krásně jsem se vyspal v postýlce jako z pohádky, v 8 hodin snídám (kafíčko a frýštyk v ceně, ale na cenu se raději neptejte). Ráno sice neprší, ale po snídani začíná a leje a leje. Nicméně do pláštěnky a jedu. Do st. Gilgenu a dál k Mondsee. Potkávám pár českých cykloturistů natěžko, když mne předjíždějí tak vjedou do střepů, ale dobře to dopadne. Kolem Mondsee přejíždím cyklistickým tunelem (kam chodí místní v dešti běhat, protože tam neprší) k Attersee, tady se udělalo krásně, sluníčko. Nádherná městečka se starými domy a kvetoucími muškáty, průzračné jezero.......
Dostal mne stánek s grilovanými kuřaty, první na této cestě. Ta vůně. Sice jsem odolal a makal dál, ale domov se kdesi ozval. Je to barbarství psát u salzburských jezer o grilovaných kuřatech, ale je to pravda.
V městečku Attersee odbočuju na Sankt Georgen a Vocklamarkt a stoupám od jezera nahoru, zase jedu do černoty a deště. Studí to psychicky dřív než spustí. Pokračuju pěknou silnicí do Riedu, malý provoz, někde cyklopruhy. Mraky se honí, chvíli je slušně, chvíli leje. Za Riedem přečkávám další průtrž mračen u benzínky. Zlaté benzínky, ukryjí tě před deštěm, nakrmí, mají colu, teče tam voda, měly by být i na cyklostezkách. Moc mi tam chybí. Dokonce se mi zdálo, že mne na benzínkách rádi vidí, i když jsem nekupoval benzín a vlastně tam nepatřil.
Z Riedu přes Scharding jsem dorazil do Pasova už na hranici šera. Jel jsem někudy přes kopce, na začátku v Schardingu jsem vydrápal 16% stojku a do Pasova jsem sjížděl se strašlivého 20% klesání na pravém břehu Innu po mokrém asfaltu, no měl jsem plný kecky to s vozíkem ubrzdit. Měl jsem chvílemi obavu, abych nešel přes řídítka s vozíkem za krkem.
Dole v Pasově zase liják, v pláštěnce do kempu, kde vyhánějí stany z té spodní loučky, že Ilz stoupá. Stavím stan nahoře před loděnicí v mokru. Večeře, sprcha, deník. Když jdu spát, pro změnu září hvězdy.
Dnes 133km, průměr 16km/h, max. 62Km/h

Středa 4.8.
Ráno je zataženo, Ilz je stále kalný a divoký, loučku kempu nezalil, ale ten ostrůvek a jezík proti proudu nejsou vůbec vidět, jsou pod vodou.
Tentokrát jedu správnou svojí cestou, i když nahoru na Šumavu je mi to málo platný, vystoupat tam nějak musím. Serpentinama po hlavní nad Pasov, možná jsem si je mohl ušetřit, protože po odbočce na Hauzenberg dlouhý sjezd, pak stoupám na Hauzenberg a Sonnen (jablečný mošt a housky v pekárně u silnice v Sonnen), sjíždím do Jandelsbrunu a tady už je značen směr Altreichenau a Heidmuhle. Míjím místo, kde jsem cestou dolů píchnul, a přejíždím hranice do Česka. Zakempuju v Nové Peci. Plno cyklistů, bruslařů, pěších na asfaltce z Pece do Nového údolí. Maminky na bruslích s dětma ve vozících.
Vařím těstoviny z pytlíku a pak jdu na pivko do bufíku. Večer je prázdno, chcípnul pes, říká kempař, kemp skoro prázdný. Povídáme a ptá se mne, jestli jsem neměl strach, takhle sám. Ne, vůbec, odpovídám popravdě automaticky a až potom mi to dochází. Strach jsem vůbec nepoznal celou dobu, nechával jsem kolo i vozík bez dozoru před obchodama i na pumpách, vždycky jsem se rozhlédl po okolí a cítil se naprosto bezpečně. Ale tady v Česku už zase koukám po kole, pořád se otáčím po stanu, tady se tak bezpečně najednou necítím.
A sociálky v kempu jsou po té cizině taky zážitek.
Noc v Nové Peci je nejchladnější, jsem rád za teplý spacák.
Dnes 72km, průměr 13km/h, max. 57Km/h

Čtvrtek 5.8.
Ráno sluníčko, ale vyjet bez snídaně nalačno nebyl dobrý nápad. Dostávám pěkně zabrat v těch několika krátkých stojkách po cestě mezi Želnavou a Volarama. Jako bych už neměl morál, jsem vlastně doma a stačí jenom sjet ze Šumavy, ale ono to zadarmo ještě není.
Ve Volarech snídám konečně na náměstí, nakupuju v pekárně (dnes je to spar, pořád dělají skvělé rohlíky). Nějak nenacházím místo k usednutí. Kamenné schody do knihovny mne studí do zadku, sedám si aspoň na mapu a baštím rohlíky a kolu. Hotel Bobík naproti přes náměstí má v přízemí vybitá okna, prosperita se nekoná. Kolem mne chodí lidé, na rozdíl od cizích krajů se na mne nikdo neusměje a nepozdraví. Není to tak že bych byl páprda který si na to potrpí, ale v cizině v podobných situacích místní na poutníka promluví, pozdraví, popřejí dobrou chuť, hodí po tobě úsměvem, který rád vrátíš. Tady jsem doma a na lidský kontakt je to ledová sprcha, kožené ksichty. No budiž, když mi to dříve nepřišlo, tak se kvůli tomu trápit nebudu.
Pak se spouštím po hlavní dolů z Libínského sedla přes Prachatice, Bavorov, Vodňany, Protivín a domů. Nohy se probouzejí, už mi to zase jede (nebo je to s kopce :-))) ). Vítám se s vílou, doma vše v pořádku. Vnučka lítá s holkama po návsi, jsou prázdniny. Až přijde domů, budeme třídit mušličky co vezu od moře. A těch koťat na dvoře ! Fakt, nechcete někdo krásné kotě?
Dnes 83km, průměr 15km/h, max. 55Km/h

Co ještě říci. Jsem vděčnej, že to bylo bez úrazů, problémů, prostě v pohodě. Nikdo se mi nepokusil nic ukrást nebo mne ošidit. Děkuju na dálku všem řidičům, hlavně kamioňákům a autobusákům z povolání, které jsem zdržoval, že měli slušnost a trpělivost. Fakt měli. Za celou dobu nevznikla jediná opravdu nebezpečná situace.
Je to za mnou, jeden splněnej klukovskej sen. Dojel jsem na kole k moři a zpět a dal Glocknera navíc. Burajda se v diskusi ptá co budeme dělat teď, když jsou sny splněný ? Budeme živit dobrými dojmy další, až budou vykrmený tak je prožívat v reálu a možná o nich zase psát. Sen je jako modravá dálka a „touha je zázrak kámo zázrak". Když to tak máš, musíš za tím jít.
Mám v záměrech pořád to Řecko natěžko po ose a tam jeden konkrétní cíl (co mi vyčetl v diskusi Zden42, že letos nejedu), Václav mi přehodil v bedně výhybku s písní severu a nějak se tam přimotala touha spatřit na vlastní oči polární záři...... Dost. Jsem teď opatrnej to rozvíjet a v sobě živit, nechám to na listopadový večery s hrnečkem grogu. To bude ten správný čas pro zrání příštích snů. Musím dobře zvážit, do čeho budu celou zimu prát dobrý dojmy a energii, vybrat ten jedině správnej sen na příští rok. Prostě rozmyslet, co z tý komůrky na zapomenutý sny vyšáhnu a opráším.

Víte z čeho mám úplně největší radost? Ne že jsem to ujel, vlastně stačilo jenom vyrazit a šlapat a šlapat. Ale že jsem se na to nevykašlal, nezaložil to jako blbost, že jsem se odhodlal to udělat, prožít svůj čas on the road. Prosadil si svoji svobodu udělat, co chci opravdu jenom já a ten kluk ve mně, ne co se ode mne očekává ve scénářích těch druhých. S tím jsem spokojenej.

A tento malej cestopis jsem napsal pro sebe i pro vás, nakoláci. Vy jste ti kamarádi, se kterýma si rád o kole a cestování povídám a vyměňuju zážitky. Rád jsem ho pro vás napsal a nafotil, i s přípravou pro blog jsem strávil fajn chvíle.
Vyražte někam taky, stojí to za to. Na Valachách se říkalo „kdo se bojí sere v síni" (Zdenál to potvrdí, že se to říká).

Všem, co jste to přečetli až sem, díky za výdrž. :-)))