Básníkovy Benátky bez kopců - 4 (do Heiligenblutu)

Vkládám další díl. Jestli myslíte že je právě čerstvě dopsanej, tak není, můj cestopis vznikl jinak. Už je pár dní hotovej. Vzal jsem si na cestu obyčejný linkovaný školní sešit na poznámky a už první večer jsem poctivě zapsal nejen kilometry a průměr, ale celý průběh dne (to bylo jak jsem vyvraždil ty hovada na Šumavě). Toho jsem se pak držel. Někdy jsem dopisoval i ráno, někdy jsem si nechal dát razítko v kempu, kde se mi líbilo.
Psal jsem úplně volně a rukopis deníku svědčí o tom, jak mne samota (dá li se to tak nazvat v této civilizované části světa) postupně otevřela a zcitlivěla. Tedy, no, zcitlivěla. Začal jsem být prostě autentickej, ne jenom zdvořilej. Najednou celé hodiny na cestě nebylo ke komu být pořád tak zatraceně slušnej a korektní jako ve všedním životě v práci mezi lidma. A tak k nahlas kladeným otázkám „A co je zase tohle?" (před další 12% stojkou za zatáčkou) nebo „A kudy teď, Láďo?" (na dalším neznačeném rozcestí, kde jsem musel brzdit, couvat a tahat mapu z kapsy) přibývaly citoslovce různé síly. V Itálii už někdy lítaly kur_y a pi_e vzduchem hodně nahlas. Nic jsem v sobě nedusil a neodkládal, zuřil jsem rovnou na místě a mělo to výhodu krátkého průběhu, už za chvíli jsem se mohl zase smát.
Po návratu domů jsem překvapeně zjistil, že už si některé události z cesty na počkání nevybavuju, přeci jenom 22 dní souvislé dřiny a zážitků v kuse se do mé operační paměti nevešlo. Tak jsem okamžitě sedl k počítači a s pomocí deníku, fotek a pokreslených map jsem všechno oživil a přepsal, už bez těch citoslovců :-))). Fakt jsem tomu věnoval celé dva dny, ale nechtěl jsem o nic přijít, tahle cesta je pro mne tak nějak přelomová, tak jsem prostě seděl a psal a psal (chodil jsem jen vařit kafe sobě a víle, kafíčko vařím vždycky já). Takže cestopis je napsaný, teď ho jen drobně ladím a dávkuju vpodstatě podle fotek, dá se jich do jednoho blogu vložit jen 10, tak aby to k sobě sedělo. Klidně bych to sem hodil najednou a bez trápení, kdyby se daly vložit i všechny fotky, které k textu patří.

Úterý 27.7.
Ráno přeplouvám lodí (takovou autobusovou jako na Orlíku) do Punta Sabbioni a jedu už zpátky k domovu. Ubývá mi čas, jinak bych tu klidně zůstal o chvíli déle. Na poloostrově průběžně cyklopruh, dopoledne ještě sjízdnej. Přesto se lidi a bruslaři už dost motaj a jedu souvisle, ale ne moc rychle. Pokračuju po šotolině po jižní straně kanálu až do Jesola. Dost mi kolo plave, tam kde je více štěrku jedu nejistě a zase pomalu. Dále už po asfaltkách přes Musile, Fosaltu, Zenson, Ponte, San Polo, Vazzolu. Před Ponte jsem si koupil v pekárně malou pizzu, koblížek a kolu a začal hodovat vsedě na chodníku před krámem. Paní mi z krámu přinesla proutěnou židli. Dále na Codogne, Vittorio Veneto a do hor. Jelo se dobře, nebylo vedro, mírný protivítr.
Někde tady vidím v dálce před sebou cyklistu na horském kole, pomalu ho dojíždím, ale pak dávám pauzu a on mi odjíždí. Znova ho dojíždím, a to už za ním jede malé osobní auto, nepředjíždí ho a bliká všema čtyřma. Tvoří se za nima kolona, občas je někdo zezadu prohoukne. Když na mne dojde řada a předjíždím je, je to černošský kluk, jede co umí, a jeho černej táta mu autem kryje záda. Předjíždím je a zvedám palec, líbí se mi to.
Přiblížil jsem se k horám před sebou. Ptám se v takovém malém baru u pumpy po kempu. Hezká paní za pultem přemýšlí a neví, ptá se chlapů u skleniček. Jeden vstává a posílá mne jenom ještě 10 km dál k jezeru Lago di Santa Croce do městečka Farra, ale už jak to říká, obočí té paní letí nahoru a ruka chytá čelo. Chlapi vybuchují v smích. V čem je zrada? Je to jenom 10km, plácají mne do ramene, 9km stoupání do hor, a potom se kilometr dolů svezeš. Mají z toho děsnou srandu a řehtají se mému kolu s vozíkem, které je vidět otevřenými dveřmi. Díky, chlapi, a nashle. Paní za mnou ustaraně hledí, když odjíždím. Cítím se trochu jako greenhorn z westernu, kterému chybí kolty u pasu.
Jenže máme úplně různá měřítka, silniční stoupání a serpentiny dávám dobře, i když po těch nížinách je to zase první řádný záhul. Ti lidi nevěřili, že to ještě večer vyjedu. Potom kilometr sjezdu s krátkým tunelem na konci a jsem na místě, ještě za světla.
Vařím na večeři nudle v bujónu a v brašně nacházím od rána zapomenutý litr ananasového džusu v kartónu. Tak tohle kilo navíc vleču celý den až od moře a kupuju pití, místo abych ho dávno žahnul. Hledím na krásné horské jezero s průzračnou zelenou vodou a oblázky na březích, sluneční světlo odchází z protějších skal a bude se stmívat. Místo pivka dávám dnes ananasový džus.
Ráno v recepci při placení mluví o tom, že ještě večer volala nějaká žena, jestli prý dojel cyklista. Hmmmm. Tady na začátku hor o mne mají skoro větší starost než doma.
Dnes 128km, průměr 16km/h, max. 40Km/h

Středa 28.7.
Ráno slunečno a krásně, suším rosu na stanu. Nejde mi umýt mastnota bujónu z ešusu od večeře, jenom to roztírám pořád dokola a jako na potvoru nikdo v umývárně nezapomněl prostředek. Zkouším to pracím práškem vedle z prádelny, ale nejde to. Jdu pro svoje mýdlo, sakra taky to nejde. Nakonec mastnotu vytírám trávou a je pokoj. To byla zase akce.
Snídám v městečku Farra u místní sámošky, nechce se mi dál, u moře jsem se rozležel. Tak jedem na to, Láďo. Mluvím sám na sebe.
Nad městečkem potřebuju dál na Cortinu silnicí SS51, ale motám se na velikém kruháči. Vyjíždím postupně na dálnici a vracím se protisměrem nájezdu, na Belluno a vracím se, potřetí na témže kruháči už chytám amok, zastavuju v klínu výjezdu na zebře mezi jedoucíma kamionama, ruce letí vzhůru a řvu nadávky, až se italiáno bélo červená. Vztekle sežeru banán od snídaně a praštím slupkou po cedulích, které neznají Cortinu jinak než po dálnici. Jedu podruhé směr Belluno, kam ale nechci, a je tam už značená Cortina mimo dálnici, už se směju. Prostě chybějící cedule. No pěknýho nerva jsem chytil, stávám se na cestě dost bezprostřední a autentickej :-))). Úplnej miláček :-)))
Jedu nahoru nádhernou krajinou. Všechny tunely se dají dobře objet po staré silnici bez provozu, která se vine mezi kolmýma skalama. Jen řeka s oblázkovýma plážičkama, slunce a stín, skály, nádhera. Malé sto let zapomenuté vesnice. Tady bych klidně týden proležel u vody (a stačila by mi k tomu na mazlení jen jedna z těch Airlinových krasavic z diskuse o gothaji :-))) ) Krásnej den.
V městečku Perarollo di Cadore je uzavírka staré silnice kvůli stavebním pracím, ale na kole se dá projet, tak jedu serpentiny nahoru mezi bagrama a potom už zase po hlavní.
V Pieve di Cadore odbočuju na Cortinu, cesta pořád mírně stoupá. Po chvíli náhodou, spíše periferním viděním, zpozoruju za křovím cyklistickou přílbu. Zastavím, rozhlížím se a samozřejmě tudy vede cyklostezka. Jde po náspu zrušené železnice i tunelama, které jsou osvětlené. Pokračuju po cyklostezce, ale na neznačeném rozcestí ji zase ztrácím a zase nacházím a tak to jde až do Cortiny. Je to pořád vzhůru do kopce. Projíždím celé město a kempuju až v Olympii nad Cortinou, to je lesní kemp.
Ohlašuju se v recepci už ze zvyku 1 muž, 1kolo, 1stan, 1noc, 1sprcha, 1pivo. Paní to bere vážně, vše se mi splní, ale to pivo je problém, už je pozdě a v restauraci je zavřeno. Posílá někam uklízečku, té se nechce a pyskuje, tak paní recepční bere sama kolo, odjíždí a přiváží mi tři plechovky piva v kartónu. Volám grácie grácie bella dona a všichni kolem se smějí.
Je tu už dost chladno, jsem ve výšce 1200m.n.m., po dlouhé době spím v zapnutém spacáku. Taky po dlouhé době vidím auta s českými značkami, je tu autobus s bandou bajkerů z Hradeckého kraje.
Vařím večeři z pytlíku a chroupu hlávku salátu, kterou jsem koupil cestou ještě ve městě. Sním ji jenom umytou posolenou, takovou mám chuť na něco zeleného. Stačím vypít dvě pivka (jsou to třetinky), třetí se se mnou projede přes Iselsberg, najdu ji v brašně zase až v Heiligenblutu.
Večer píšu deník, sedím u stanu a pozoruju okolí. Mezi prázdnými přívěsy, které tu jsou natrvalo (mají dřevěné předsíňky), těmi obydlenými i stany se prochází starý pán a pořád se tak nějak neklidně rozhlíží. Když se ujistí, že ho nikdo nevidí, přiskočí k jednomu právě neobydlenému přívěsu a zpod blatníku vytáhne flašku, přihne si, zazátkuje a zase ji rychle schová. Dál se prochází jakoby nic. Tipoval bych, že má někde blízko velmi přísnou paní. Byl jsem v pokušení mu jít obsah zkontrolovat, ale pak jsem to neudělal. Měl jsem?
Dnes 85km, průměr 14km/h, max. 49Km/h.

Čtvrtek 29.7.
Ráno je chladno a odjíždím nalačno, jenom s kafíčkem z automatu, všechno v kempu bylo ještě zavřené. Navíc ty jejich názvy kafíček mne vždycky zmatou. Chci na snídani nějaké veliké, vybírám podle názvu a automat mi natočí polovičního panáka presa. Napodruhé už jsem se trefil do trochu většího kafe.
Dlouho stoupám směrem na Toblach, nahoře se oblékám a dobře dělám. V dlouhém sjezdu bych zmrznul, je chladno. Zajíždím v Toblachu do centra a snídám na lavičce před pekárnou malou pizzu, štrůdl a colu. Pozoruju železniční přejezd a vláčky na nádraží. Taky tak dlouhé časy červených světel na přejezdu jako u nás.
Pokračuju směrem do Rakous směrem na Lienz po hlavní silnici, hustý provoz a silný protivítr. Zezadu mne žene bouřka. Opět úplnou náhodou vidím cyklostezku a po nějaké době se mi daří se na ni dostat. Pak už to valím po ní a tentokrát bez bloudění, protože směr Lienz byl značen dobře. Začalo poprchat, chvíli jsem jel, chvíli čekal na dřevěném zastřešeném mostě (už chápu, k čemu ty střechy na dřevěných mostech jsou). Déšť nehodlal přestat, tak jsem vybalil webera, nasoukal se do žluté pláštěnky a pomalu vyrazil v drobném hustém dešti. Jel jsem pomalu pořád s kopce. Stavil jsem se na kafíčko v zahradním bufítku po cestě přímo na stezce a podruhé na prázdném vyhřívaném koupališti s barem, kde se dalo zastavit pod střechou. Do vyhřívaných bazénů pršelo, voda všude kolem, marnost. Pokračoval jsem dále pořád v dešti. Okolní hory a lesy zmizely v mlze a cárech páry, lilo, prostě pohoda na kolečkách. Třásla mnou zima, tuto trasu bylo lépe jet do kopce, nevymrzl bych tolik.
Kolem 18 hodiny mi došel morál a zakempoval jsem v kempu v Amlachu, 2km před Lienzem. Protože pořád lilo, řekl jsem si o pokoj a přenocoval v takové staré secesní lázeňské vile s mnoha pokoji, vysokými stropy, ale jednoduchým vybavením. Rozmrzl jsem ve sprše (společné na chodbě). Večer tam na mne dýchly dávno minulé císařské časy a napadlo mne, co vše asi ten pokoj pamatuje. Měl jsem skoro divný pocit, že jsem v celém baráku sám. Kolo i vozík jsem nechal nocovat nezamčené na podestě schodiště před hlavním vchodem (pod balkonem), úplně v pohodě.
Dnes 75km, průměr 17km/h, max. 53Km/h, první opravdu deštivá etapa.

Pátek 30.7.
Ráno neprší, ale mokro je všude. Myju hadicí a hadříkem kolo, hlavně kvůli ráfkům a brzdám. Snídám v kempu, projedu Lienz a chvíli váhám, protože jsem zabalil pláštěnku a začíná zase poprchat. Nakonec nechávám pláštěnku spát ve vozíku a dobře dělám. Stoupání na Iselsberg mne pěkně rozehřálo až přehřálo. No byl to dlouhej úmornej záhul natěžko, ale dal jsem to. Věděl jsem co mne čeká z četby, takže jsem byl připraven, ale pro neznalého cyklistu to musí být pěkný podraz.
Sjíždím do Winklern na druhou stranu a odbočuju údolím do Heiligenblutu. Krásné alpské údolí, příjemné počasí bez deště, mírné stoupání proti vodě s občasným hupem, až přímo před Heiligenblutem je to zase masakr, ale jen kousek. Deru to nahoru údolím mezi horama, které už mají na vrcholcích sníh. Nedbám na kempy po cestě a jedu až nakonec do Heiligenblutu a dobře dělám. Krásnej kempík na louce s výhledem na Grossglockner.
Mladý muž v recepci se směje, že chci zítra zkusit hochalpenštrase natěžko. Při dobré kondici ano, říká, ale nic pro mne, dodává.
Jdu ještě nakoupit do městečka a zajdu se podívat na začátek té slavné silnice. Tady mi ale klesá čelist. To, co vidím, natěžko tedy nedám, to se vymyká všemu, co jsem dosud s vozíkem zdolal. Ne délkou, ale sklonem. Konstantně 12%. Možná kdybych měl horský trojtalíř s kašpárkem, ale s mým nejlehčím převodem 34x34 tohle teda ne, to bych neudýchal. Prostě tam stojím a čumím. Pěkný nadělení. Rozhoduju se zůstat dvě noci a zítra dát Hochtor nalehko, když už jsem tady.
Večeřel jsem ve stanu těstoviny z pytlíku (mám bohatou kulinářskou fantazii), do kterých jsem nakrájel párek.
Večer sedím v krásné restauraci v kempu, dávám pivko, štrachám se v mapách a dopisuju deník.Vysmátý mladý muž z recepce kasíruje, jeho krásná mladá paní v kroji nosí jídlo, ale je tu celkem prázdno. Paní na mne mluví tak pomalu a pečlivě vyslovuje, jako kdybychom byli v německé televizní estrádě. Je tu ještě starý pan majitel, je pečlivě vyholen domodra, má mysliveckou tuhou vestu, obchází hosty, přisedá ke stolům a ptá se, zda jim chutná a zda je vše v pořádku. Chvíli si připadám jako v jiném světě, sedím ve zmačkaných teplákách co mám na spaní mezi svýma ušmudlanýma papírama pod dřevěným kazetovým stropem, ale i s jediným pivem mne berou úplně vážně. Mladý muž si dokonce pamatuje, co zítra chystám a přeje mi při placení mnoho zdaru. Starší dvojice u vedlejšího stolu zřejmě slaví narozeniny, a když se na to přijde, mladý muž už po zaplacení přinese tři panáky kořalky jako pozornost podniku a připíjí si s nimi. Potřeboval bych je před zítřkem taky, všechny tři :-))). Dobrou noc.
Dnes jen 42km, průměr 10km/h, max. 59Km/h. Iselsberg natěžko byl dost hustej.

Pokračování příště